Ludvík IV. Dítě, východofranský král, na pozdně středověkém portrétu
| |

Ludvík IV. Dítě (893–911) – král v šesti letech a poslední Karlovec na východě co nedostal čas vládnout

Poslech článku
0:00 / 0:00 odhad
0:00
0 %
Rychlost:

České předčítání hlasem vašeho zařízení.

Ludvík IV. Dítě zdědil po Arnulfovi Korutanském korunu v okamžiku, kdy se Východofranská říše začínala rozpadat zevnitř a z východu přicházela nová hrozba. Bylo mu něco přes šest let. Zatímco jiní chlapci jeho věku řešili učitele, modlitby a to, jak se vyhnout ranním povinnostem, Ludvík dostal království plné soupeřících velmožů, mocných biskupů a hranice, po nichž se pohybovaly maďarské jízdní oddíly s rychlostí, na kterou franské vojsko nebylo připravené. Nebyl neschopný. Byl prostě dítětem postaveným do situace, kterou by těžko zvládal i zkušený panovník. Karlovská říše už totiž nepotřebovala symbol. Potřebovala muže, který dokáže osobně držet šlechtu na uzdě, vést vojsko a být neustále na cestě. A Ludvík měl smůlu, že se narodil o několik let později, než jeho dynastie potřebovala.

Šestiletého chlapce korunovali králem a dospělí začali vládnout jeho jménem

Ludvík se narodil roku 893, pravděpodobně v Altöttingu, jako jediný legitimní syn Arnulfa Korutanského a jeho manželky Ody. To bylo důležité. Arnulf měl i nemanželské syny, mezi nimi Zwentibolda, ale právě Ludvík představoval legitimní pokračování dynastie. Arnulf se navíc snažil synovo nástupnictví pojistit ještě za svého života. Podle pozdní zprávy si roku 897 na říšském shromáždění nechal od velmožů složit přísahu věrnosti sobě i malému Ludvíkovi. Důležité bylo také prostředí, v němž chlapec vyrůstal. Jeho kmotry byli mohučský arcibiskup Hatto I. a augsburský biskup Adalbero, přičemž právě Adalbero se stal Ludvíkovým vychovatelem. Muži, kteří stáli u jeho křtu a vzdělávání, tak později patřili k nejvlivnějším osobám celé vlády. Když Arnulf roku 899 zemřel, bylo Ludvíkovi něco přes šest let. Dne 4. února 900 byl ve Forchheimu korunován východofranským králem. Formálně se tedy nedělo nic mimořádného. Král existoval, listiny se vydávaly jeho jménem, sněmy byly svolávány pod jeho autoritou a královská kancelář pracovala dál. Samotná korunovace ve Forchheimu má přitom zvláštní význam: jde o první bezpečně doloženou zprávu o korunovaci východofranského panovníka. Pravděpodobně při ní hrál hlavní roli Hatto, který následně o nástupu mladého krále informoval také papeže. Dvůr zřejmě stále počítal s možností, že Arnulfův legitimní syn jednou naváže i na císařskou hodnost svého otce. Dějiny však měly jiné plány a Ludvík brzy zjistil, že udržet samotný východofranský trůn bude dost práce. Ve skutečnosti však vládu ovlivňovali především přední biskupové a velmoži, mezi nimi mohučský arcibiskup Hatto I., augsburský biskup Adalbero a později kostnický biskup Salomon III. Nešlo o jednu pevně ustavenou regentskou radu, spíš o prostředí, v němž různé mocenské skupiny vládly skrze královo jméno a jeho legitimitu. Ludvík byl pro ně důležitý právě proto, že byl Karlovec. Jeho koruna dávala pořádku dynastický rámec, i když skutečné rozhodování leželo v rukou dospělých. Ještě roku 900 se navíc situace rozšířila o Lotharingii. Tamní velmoži se postavili proti Arnulfovu nemanželskému synovi Zwentiboldovi a obrátili se právě na Ludvíka. V březnu mu vzdali hold v Diedenhofenu a po Zwentiboldově smrti v srpnu téhož roku se Lotharingie znovu připojila k jeho království. Na mapě to vypadalo impozantně. Šestiletý chlapec měl najednou pod jménem větší území. Prakticky to ale znamenalo jen další oblast plnou šlechty, která chtěla potvrdit svá privilegia a co nejméně poslouchat centrum. Lotharingie si navíc podržela vlastní královskou kancelář vedenou trevírským arcibiskupem Radbodem. Ludvík tak vládl území, které bylo pod jednou korunou, ale rozhodně ne pod jedním jednoduchým správním aparátem.

Mapa franských království kolem roku 900 za vlády Ludvíka IV. Dítěte
Franská království kolem roku 900. Žlutě je vyznačeno území Ludvíka Dítěte. Zdroj: Wikimedia Commons, Thomas Lienhard, CC BY 3.0.

Velmoži se mezi sebou vraždili a království se rozpadalo na mocenské oblasti

Největším problémem Ludvíkovy vlády nebyl jeho věk sám o sobě. Byl jím fakt, že regionální moc už dávno sílila na úkor královské. Desítky let občanských válek, vikingských nájezdů a dynastických sporů naučily hrabata a vévody, že obranu a politiku si musí zařizovat sami. A když něco děláte sami dostatečně dlouho, přestanete mít potřebu čekat na rozkaz shora. Ve Francích se proto rozhořel krvavý konflikt mezi Konrádovci a staršími Babenberky, často označovanými také jako Popponovci. Šlo o boj o majetek, úřady a dominantní postavení v regionu. Roku 906 padl u Fritzlaru Konrád Starší. Babenberský Adalbert poté odmítl dostavit se před královský soud, byl obležen, zajat a nakonec popraven. Pozdější tradice spojovala jeho konec s lstí arcibiskupa Hatta, který měl údajně využít slovní kličky při slibu bezpečného průchodu. Je to dobrý příběh, ale právě jako legenda, nikoli jako jistý stenografický záznam událostí. Výsledek konfliktu byl každopádně zásadní: Konrádovci posílili a z jejich řad později vzešel nový král Konrád I. Podobné procesy probíhaly i jinde. V Sasku rostla moc Liudolfovců, v Bavorsku Liutpoldovců a ve Švábsku dalších regionálních rodů. Přesto království úplně neochrnulo. Roku 903 vznikl za Ludvíkovy vlády Raffelstettenský celní řád, pozoruhodný dokument upravující cla a obchod podél Dunaje. Patří k nejstarším pramenům, které poměrně konkrétně ukazují obchodní provoz ve východní části někdejší franské říše. Zatímco se šlechtici zabíjeli kvůli úřadům a majetku, kupci dál vozili sůl, zboží i otroky a královská správa se alespoň snažila určit, kdo z toho bude vybírat clo. Východofranská říše se ještě nerozpadla na soubor samostatných států, ale moc jednotlivých vévodství prudce rostla a královský dvůr měl stále menší možnost všechno kontrolovat. Ludvík vyrůstal v prostředí, kde jeho jméno pořád mělo váhu, ale jeho skutečná autorita závisela na lidech kolem něj. Čím byl starší, tím víc bylo jasné, že jednoho dne bude muset převzít skutečnou moc. Jenže zatímco dvůr čekal, až dítě dospěje, z východu se blížil problém, který žádnou trpělivost neměl. Dochované listiny navíc umožňují sledovat, kde se král v nejkritičtějších letech pohyboval. Roku 907 pobýval v Triburu a Frankfurtu, roku 908 v Cáchách, Frankfurtu, Forchheimu a znovu v Triburu, počátkem roku 909 pak u Bodamského jezera a jen krátce v Bavorsku. Ukazuje to starý způsob vlády založený na putujícím dvoře, ale také nepříjemnou skutečnost: v době, kdy východ říše hořel, byl král často stovky kilometrů daleko a obrana stále více ležela na místních mocných.

Mapa Evropy kolem roku 900 se Východofranskou říší a územím Maďarů
Evropa kolem roku 900. Východofranská říše sousedila s oblastmi, z nichž se maďarské oddíly začaly vydávat stále hlouběji na západ. Zdroj: Wikimedia Commons, Mandramunjak, CC BY-SA 3.0.

U Bratislavy padla bavorská armáda a Maďaři otevřeli novou kapitolu evropského strachu

Za Arnulfa Korutanského byli Maďaři užitečnými spojenci proti Velké Moravě. Za vlády jeho syna se z nich stal problém, který Východofranská říše neuměla vyřešit. Po rozpadu Velké Moravy kolem let 905–906 se jejich pohyblivým jízdním oddílům otevřel prostor k výpravám dál na západ. Roku 906 pronikli až do Saska a brzy bylo zřejmé, že nejde o jednotlivé nájezdy, ale o dlouhodobou vojenskou hrozbu. Největší katastrofa přišla roku 907. Bavorský markrabě Liutpold se pokusil Maďary zastavit a vytáhl proti nim k Bratislavě, tehdejšímu Brezalauspurcu. Dne 5. července bylo bavorské vojsko drtivě poraženo. Padl sám Liutpold, salcburský arcibiskup Theotmar i řada dalších významných velmožů. Východní marka utrpěla těžkou ránu a Bavorsko se muselo přizpůsobit nové realitě. Místní obrana se stala ještě důležitější a Liutpoldův syn Arnulf Bavorský začal vystupovat stále samostatněji. Z hlediska královské moci to byl další problém. Každá velká porážka posilovala regionální vládce, protože právě oni museli organizovat obranu. Maďarské nájezdy pokračovaly i dál. Roku 908 přišla další těžká porážka v Durynsku, roku 909 zasáhly maďarské oddíly Švábsko. Jak hluboko se změnila obrana říše, ukazuje Ludvíkova listina pro eichstättského biskupa z roku 908. Vedle tržních a mincovních práv mu povolovala budovat opevnění proti vpádům pohanů. To je velmi konkrétní známka toho, že ochrana země se přesouvala z královského centra dolů k biskupům, hrabatům a regionálním vládcům. Roku 909 Maďaři vyplenili také Freising; při návratu však utrpěli porážku od bavorského Arnulfa. Místní vítězství ale celkový problém neřešila. Někdy místní vojska dokázala zvítězit, ale celkový tlak nepolevoval. Ironie byla téměř dokonalá. Arnulf Korutanský použil Maďary jako nástroj proti Moravě. Jeho syn pak strávil celé dospívání v království, které se snažilo přežít jejich nájezdy. Karlovci měli zvláštní talent řešit dnešní problém způsobem, který zítřek proměnil v účet s úrokem.

Mapa maďarského tažení proti Východofranské říši roku 907 a bitvy u Bratislavy
Tažení roku 907 a střet u Bratislavy, který skončil katastrofou bavorského vojska. Zdroj: Wikimedia Commons, Sylvain1975, CC BY-SA 4.0.

Když Ludvík konečně vytáhl do války sám, prohrál – a o rok později jeho větev Karlovců skončila

Roku 910 už Ludvík nebyl malé dítě. Bylo mu přibližně šestnáct nebo sedmnáct let a poprvé mohl skutečně vystoupit jako panovník, který osobně vede vojsko. U Augsburgu na řece Lech se postavil v čele říšských sil proti Maďarům. Byla to přesně ta chvíle, kterou jeho vláda potřebovala. Vítězství mohlo změnit jeho postavení, posílit královskou prestiž a ukázat velmožům, že z chlapce vyrostl skutečný vládce. Jenže přišla další porážka. Maďarská taktika založená na rychlé jízdě, předstíraných ústupech a náhlých obratech byla pro franské vojsko mimořádně nebezpečná. Ludvíkův první velký osobní vojenský pokus tak skončil přesně opačně, než potřeboval. A katastrofa nekončila jednou bitvou. O několik dní později utrpěly spojené franské, lotrinské a bavorské síly další porážku u Rednitz; padl při ní mimo jiné Gebhard z rodu Konrádovců, významný muž Ludvíkova režimu. Království nakonec muselo s Maďary uzavřít mír a podle pozdější tradice přijmout placení tributu. Pro prestiž mladého panovníka to byla rána, kterou už neměl čas napravit. Přesto by bylo nespravedlivé z něj dělat neschopného krále. Celé dětství za něj rozhodovali jiní a když konečně dostal možnost jednat sám, čelil protivníkovi, který si v té době dokázal poradit s mnohem zkušenějšími veliteli. Ludvík navíc už neměl moc času. Dne 24. září 911 zemřel ve věku přibližně sedmnácti nebo osmnácti let, pravděpodobně ve Frankfurtu. Ještě v červnu téhož roku tam vydal jednu z posledních známých listin. Pohřben měl být v klášteře svatého Emmerama v Řezně, kde spočíval také jeho otec Arnulf. Nezanechal manželku ani potomky. Jeho smrt proto nebyla jen koncem jednoho mladého života. Znamenala vymření legitimní východofranské větve Karlovců po meči. A šlechta už tentokrát nehledala vzdáleného Karlovce. Za nového krále zvolila Konráda I. z rodu Konrádovců. Lotharingie se mezitím odklonila k západofranskému Karlovci Karlu Prostému. Východní část někdejší karlovské říše tak vstoupila do nové etapy. Ludvík Dítě se stal symbolickou tečkou za jednou velkou dynastií. Karel Veliký vytvořil impérium, Arnulf Korutanský ještě dokázal vyhrávat bitvy a nosit císařskou korunu. Ludvík dostal korunu v šesti letech, válku v sedmnácti a smrt dřív, než stačil zjistit, zda dokáže být skutečným králem. A s ním odešla z východofranského trůnu i legitimní větev rodu, který kdysi vládl téměř celé západní Evropě.

Podobné příspěvky

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *