Sylvestr Krnka. Český génius, jehož puška mohla zastavit Bismarcka a změnit dějiny Rakouska Uherska.
České předčítání hlasem vašeho zařízení.
Katastrofa u Hradce Králové a technologická propast
V roce 1866 u Hradce Králové nešlo jen o to, kdo ovládne střední Evropu. Byla to také brutální srážka dvou odlišných světů a ukázka toho, jak drahá může být úřednická zabedněnost ve chvíli, kdy se proti ní postaví technologický pokrok. Obě mocnosti poslaly do pole obří armády a obě věřily ve vlastní sílu. Jenže zatímco Prusové vyrukovali se zbraněmi nové éry, císařská armáda jako by si odskočila ze skanzenu napoleonských válek. Rakouský pěšák musel do své předovky Lorenz vložit prach i střelu zepředu a všechno utlouct nabijákem. Při nabíjení navíc zpravidla stál a na bojišti tak představoval velmi dobře viditelný terč. Za minutu zvládl nejvýše dvě rány. Prus s jehlovkou Dreyse naopak zalezl za terénní vlnu, otevřel závěr, vložil náboj a mohl nabíjet i vleže. Za stejnou dobu dokázal vystřelit několikrát. Vypadalo to skoro tak, jako kdyby na start Formule 1 dorazil jeden ze soupeřů s koňským povozem. Korunu celému debaklu nasazuje fakt, že rakouští úředníci měli pruskou jehlovku v rukou s mnohaletým předstihem. Místo rychlého rozhodnutí ale vznikaly další posudky a čas utíkal. Starý systém byl přece prověřený, novinky stály peníze a měnit zaběhané pořádky se pohodlnému císařskému aparátu příliš nechtělo. Jenže když u Hradce začaly létat skutečné kulky, ukázalo se, že stohy papíru před nimi nikoho neochrání. Rakousko se svým saským spojencem ztratilo přes 44 tisíc mužů v mrtvých, raněných, zajatých a nezvěstných, zatímco Prusové přišli přibližně o 9 tisíc mužů. Ten rozdíl nevznikl proto, že by císařští vojáci bojovali méně statečně. Právě naopak. Rakouská pěchota předváděla místy až sebevražednou odvahu. Důstojníci vychovaní ve staré doktríně veleli k bodákovým útokům v sevřených šicích, a tisíce mužů tak postupovaly přes otevřený terén přímo proti rychlé pruské palbě. Pruské jednotky díky zadovkám dokázaly během několika minut vytvořit téměř nepřetržitou hradbu střel. Rakouský voják mezitím musel při každém nabíjení znovu absolvovat celý zdlouhavý rituál. Odvaha nechyběla. Moderní puška ano.
Technická převaha Krnkova geniálního systému
Největší ironií celého debaklu zůstává, že Rakousko nemuselo utrácet za cizí patenty ani kopírovat pruské vzory. Přímo pod nosem mělo schopného konstruktéra Sylvestra Krnku, který už kolem roku 1848 nabízel Vídni vlastní zadovku. V císařských kancelářích však vládl pohodlný alibismus. Nová zbraň znamenala nové zkoušky, nové výdaje a hlavně nové rozhodnutí, za které by někdo musel nést odpovědnost. Stará předovka měla z úřednického pohledu jednu skvělou vlastnost. Už existovala. A dokud střílela, dalo se předstírat, že je všechno v pořádku. Fungovalo to trochu jako děravý deštník. Člověk sice mokne, ale pořád může tvrdit, že nějaký deštník přece má. Krnkovo řešení přitom nabízelo jasnou výhodu. Používalo jednoduchý klapkový závěr, který se otevíral do strany a vzhůru. Mechanismus byl robustní, jednoduchý a odolný. Zatímco pruská jehlovka Dreyse používala papírový náboj a dlouhou ocelovou jehlu, která musela proniknout až k zápalce a při střelbě trpěla vysokými teplotami, Krnkův systém pracoval s kovovým nábojem. Kovová nábojnice se při výstřelu roztáhla v komoře, pomohla utěsnit plyny a celý systém byl pro střelce bezpečnější i praktičtější. Velkou výhodou byla také možnost přestavovat starší předovky na zadovky. Armádní sklady byly plné starších zbraní a místo výroby úplně nové pušky bylo možné část z nich upravit. Zadní část hlavně se změnila, doplnil se závěr a ze staré zbraně vznikla zadovka schopná používat modernější střelivo. Pro státní pokladnu to byla velmi lákavá cesta. Nebylo nutné zahodit všechno staré a začínat od nuly. Jenže Vídeň se nerozhoupala včas. Krnka nakonec pochopil, že rakouskou zeď nezájmu neprorazí, a jeho konstrukce našla uplatnění v Rusku. Tam vznikla puška známá jako model 1867 Krnka. Zatímco ve Vídni se dál vedly porady a psaly posudky, Rusové jeho systém skutečně zavedli do výzbroje. Rozdíl v praktickém použití byl obrovský. Rakouský voják s předovkou musel absolvovat téměř obřadní postup s prachem, střelou a nabijákem. Střelec se zadovkou otevřel závěr, vložil náboj, zavřel ho a mohl znovu střílet. Na bojišti plném kouře, hluku, bláta a strachu znamenala každá ušetřená sekunda velmi mnoho. Rakouská předovka proti tomu začínala působit jako pokus zastavit parní lokomotivu kosou. Ani pruská jehlovka nebyla bezchybná, ale už samotná myšlenka rychlého nabíjení zezadu ukazovala, kam se vývoj ubírá. Krnka to pochopil včas. Vídeň bohužel o něco později.
Politické otřesy a ruský triumf
Tenhle příběh je téměř učebnicovým příkladem státu, který má schopné lidi přímo před sebou, ale raději důvěřuje vlastní byrokracii. Kdyby Vídeň Krnkovým návrhům věnovala větší pozornost už před válkou, mohla mít monarchie modernější výzbroj dříve a s ní také více času změnit taktiku. To samozřejmě neznamená, že by jedna puška automaticky vyhrála válku. Prusko mělo výhodu také v organizaci, mobilizaci, železnici, velení a způsobu nasazení jednotek. Jenže pěchotní výzbroj hrála velmi důležitou roli a u Hradce Králové se rozdíl ukázal až příliš názorně. Následky rakouské porážky byly obrovské. Rakousko ztratilo rozhodující vliv v německém prostoru a pruský kancléř Otto von Bismarck získal cestu k vytvoření Severoněmeckého spolku a později ke sjednocení Německa pod pruskou převahou. Pro Habsburky to byla rána nejen vojenská, ale také politická a psychologická. O rok později přišlo rakousko-uherské vyrovnání a monarchie se zásadně proměnila. Maďaři získali rovnoprávné postavení v novém uspořádání, zatímco české země podobného výsledku nedosáhly. Porážka navíc otřásla sebevědomím císařské armády. Ukázala, že nestačí mít schopné dělostřelectvo, tradici a statečné vojáky. Bylo potřeba změnit výcvik, taktiku, výzbroj i celý způsob uvažování. A aby měla historie smysl pro ironii opravdu dokonalý, Rakousko po katastrofě skutečně začalo své staré pušky přestavovat na zadovky. Jenže nezvolilo Krnkův systém. Sáhlo po konverzi Wänzl, která měla rychle zalepit vzniklou mezeru, než budou k dispozici modernější zbraně. Monarchie tak nakonec přijala přesně tu základní myšlenku, před kterou před válkou tak dlouho couvala: staré předovky je třeba co nejrychleji změnit na zadovky. Jen k tomuto poznání došla až poté, co za něj zaplatila krví. Krnkův příběh mezitím pokračoval v Rusku. Pušky model 1867 byly zavedeny ve velkém počtu a dostaly se také do rusko-turecké války v letech 1877 až 1878. V náročných podmínkách Balkánu se ukázala výhoda jednoduchého a robustního mechanismu. Krnkovo jméno tak získalo ve světě zbraní pevné místo, zatímco země, které svůj systém nabízel jako první, mezitím horečně doháněla to, co mohla řešit už mnohem dříve.
Dědictví rodinné dynastie a promarněná šance
V rodinné tradici navíc pokračoval Krnkův syn Karel. I on měl výrazný konstruktérský talent a postupně se zařadil mezi významné odborníky na palné zbraně. Zatímco Sylvestr stál u přechodu od předovek k zadovkám, Karel už pracoval ve světě, který směřoval k samonabíjecím pistolím. Ve spolupráci s průmyslníkem Georgem Rothem se podílel na vývoji několika konstrukcí a jeho jméno je spojeno také s pistolí Roth-Steyr model 1907. Ta patřila mezi první samonabíjecí pistole zavedené ve větším měřítku do vojenské služby. Jméno Krnka se tak do historie palných zbraní zapsalo ve dvou generacích. Otec pomáhal překonávat svět předovek. Syn už otevíral dveře éře samonabíjecích zbraní. Na osudu Sylvestra Krnky je přitom něco velmi příznačného. Konstruktér přišel s nápadem, doma narazil na nedůvěru a váhání, zatímco jinde jeho práci dokázali využít. Teprve později začala jeho původní země dohánět technologický náskok, který mohla získat dřív. Bylo by přehnané tvrdit, že samotná Krnkova puška mohla zaručit Rakousku vítězství nad Pruskem nebo zastavit Bismarcka. Dějiny tak jednoduše nefungují. Jenže stejně přehnané by bylo tvrdit, že na výzbroji nezáleželo. Rakouská armáda roku 1866 zaplatila mimo jiné za to, že příliš dlouho věřila systému, jehož čas se rychle chýlil ke konci. Sylvestr Krnka přitom patřil k lidem, kteří nový směr viděli dřív než ostatní. Jeho příběh proto není jen historkou o jedné pušce. Je to příběh o tom, jak může stát promarnit vlastní schopné lidi, protože změna je nepohodlná, drahá a vyžaduje rozhodnutí. Dějinné katastrofy totiž nemusí začínat jen geniálním plánem protivníka nebo obrovskou armádou. Někdy bohatě stačí několik razítek, několik váhavých komisí a pár lidí pevně přesvědčených, že budoucnost ještě chvíli počká.
Související články
České zeměLibochovičtí patrioti viděli v železnici moderní zlo a nepustili ji k městu. O dvacet let později si platili, aby jim zastavila co nejblíž.
Rakousko-UherskoPád Haliče: Jak Rakousko Uhersko během několika týdnů přišlo o celé své východní křídlo
Rakousko-UherskoVálka byla na Balkáně, ale turecké vojáky odvezli až do Josefova. Sedm z nich už domů nikdy neodjelo
Vladimír Dlouhý
Historie, která se dá číst i bez učebnice.
Příběhy lidí, válek, zbraní, dynastií a zapomenutých událostí.
