Kam zmizeli Polabští Slované z Německa a proč mají východní Němci společné slovanské předky s námi víc než se jim to líbí
České předčítání hlasem vašeho zařízení.
Kdyby se dnes slovanský Glomač od Míšně z roku 900 probudil ve stejném kraji, nejspíš by na okolí koukal jako papoušek na sníh. Řeky by tekly tam, kde si je pamatoval, kopce by zůstaly na svém místě a některá stará jména by mu možná zněla povědomě. Pak by na něj ale někdo promluvil německy a bylo by po romantice. Stál by doma, a přitom úplně v cizině. Velká část dnešního východního Německa totiž kolem roku 900 nebyla německá jazykem ani kulturou. Od Lužice přes Braniborsko až k Baltu se rozprostíral svět slovanských kmenů. Kolem Míšně žili Glomači, v okolí Braniboru Havolané a Stodorané, dál Linoni, Ukrani, Lutici a na severu Obodrité. Nebyli to žádní bezejmenní lidé roztroušení po lesích. Měli svá hradiště, místní vládce, obchod, řemesla, vlastní bohy, války a také dost sousedských sporů na to, aby si dokázali život komplikovat úplně sami. Jenže od západu se postupně tlačil jiný svět. Nejprve přišla vojenská a politická moc, potom správci, biskupství, noví osadníci, města a nové právo. Neznamenalo to ale, že by původní slovanské obyvatelstvo náhle zmizelo jako pára nad hrncem. Právě naopak. Moderní archeogenetické výzkumy ukazují, že slovanské populace ve východní části dnešního Německa zanechaly v místním obyvatelstvu výraznou stopu. Kraj se postupně germanizoval, jenže jeho slovanské obyvatele nikdo mávnutím kouzelného proutku nevymazal. Lidé tam dál žili, měli děti a jejich potomci zůstávali na stejných místech. Měnil se hlavně svět kolem nich. Němčina získávala stále větší význam v obchodě, správě i městském životě a po dlouhou dobu vedle sebe žili lidé mluvící různými jazyky. Brali se mezi sebou, obchodovali spolu, pracovali na stejných polích a jejich děti vyrůstaly v prostředí, které už bylo jiné než svět jejich dědů. Jedna generace ještě mluvila slovansky. Další možná používala oba jazyky. Vnuci už dávali přednost němčině, protože byla výhodnější při obchodu, ve městě nebo při jednání s úřady. Po několika staletích tak mohl na stejném místě žít člověk, jehož předkové byli z velké části Slované, ale on už vůbec netušil, že se v jeho rodině kdysi mluvilo jinak. Dnešní Sas tak klidně může mít mezi dávnými předky člověka, který před více než tisíci lety mluvil slovansky, žil pár kilometrů od dnešní Míšně a svému vzdálenému potomkovi by dnes nerozuměl ani slovo. A právě tady je hlavní pointa celého příběhu. Východní Německo se v mnoha oblastech nestalo německým tím, že by Slované jednoduše sbalili kufry a zmizeli. Stalo se jím hlavně tím, že jejich potomci během několika generací a staletí změnili jazyk, kulturu a prostředí, ve kterém žili. Minulost se ale odmítla uklidit úplně. Města, řeky a celé oblasti dodnes nesou slovanská jména, Lužičtí Srbové stále mluví slovanským jazykem a polabština přežívala v části dnešního Dolního Saska hluboko do novověku. Když tedy dnes projíždíme Saskem, Braniborskem nebo Meklenburskem a krajina působí dokonale německy, ve skutečnosti se díváme na místo, pod jehož dnešní mapou pořád leží ještě jedna. Starší, slovanská a trochu zapomenutá.
První přišel meč, ale němčina s ním ještě nepřišla
V 10. století začal tlak ze západu výrazně sílit. Saským panovníkům začala být jejich vlastní zahrádka malá a stále častěji zasahovali do slovanských území za Labem. Saský král Jindřich Ptáčník v zimě 928 až 929 dobyl slovanský Brennaburg, dnešní Braniborsko nad Havolou, a o několik desetiletí později už v oblasti vznikala biskupství v Braniborsku a Havelbergu. Roku 968 se navíc Magdeburk stal významným církevním centrem. Na první pohled by se mohlo zdát, že bylo hotovo. Sasové přišli, pevnosti padly, biskupové se nastěhovali a všichni Slované si druhý den pořídili učebnici němčiny pro samouky. Jenže takhle přímočaře dějiny nefungují. Vojenské podrobení změnilo především to, kdo vybíral dávky, kdo seděl na pevnosti a kdo se snažil místní obyvatelstvo christianizovat. Jazyk vesnic tím přes noc nezmizel. Slované dál žili na svých územích, mluvili svou řečí a čekali na chvíli, kdy říšská moc poleví. Ta přišla roku 983. Povstání Polabských Slovanů smetlo říšskou kontrolu nad značnou částí severovýchodního pohraničí. Havelberg i Braniborsko se znovu dostaly pod slovanskou převahu a první německý postup na východ dostal na dlouhou dobu tvrdou stopku. To je docela pěkná facka jednoduché představě, že německá expanze byla jedna nepřerušená vítězná krasojízda. Nebyla. Chvíli postupovala, potom dostala přes nos a zase couvala. Braniborsko je téměř učebnicový příklad. Jindřich ho dobyl roku 928 až 929, po roce 983 se znovu vrátilo pod slovanskou moc a teprve ve 12. století se poměry začaly definitivně měnit. Ani povstání roku 983 ale nebylo žádnou moderní národně osvobozeneckou válkou s vlajkami a hymnou. Mísilo se v něm pohanství, odpor proti tributům, zájmy místních elit i obyčejná lidská nechuť nechat si poroučet zvenčí. Raný středověk ještě neřešil národní programy tak, jak je známe dnes. Člověka mnohem víc zajímalo, komu platí, kdo ho chrání a kdo mu právě vypálil vesnici. Další velká kapitola přišla roku 1147. Papežsky schválená křížová výprava proti pohanským Vendům přivedla do slovanských zemí armády saských knížat a církevních hodnostářů. Jindřich Lev táhl proti obodritskému Dobinu, zatímco Albrecht Medvěd, německy Albrecht der Bär, zamířil k Demminu a Štětínu. Přezdívka Medvěd se s tímto askánským knížetem skutečně pojila a do dějin Braniborska se zapsal velmi výrazně. Ani jeho tažení ale nebylo hollywoodské finále ve stylu jedna výprava a Slované končí. Výsledky byly nejednoznačné a mnohem důležitější než samotný válečný úspěch byl dlouhodobý politický a christianizační tlak, který po výpravě pokračoval. O ten se postaral čas a vytrvalost. Roku 1157 Albrecht Medvěd konečně ovládl Braniborsko a položil základy Braniborské marky. To už byl skutečný zlom. Jenže ani tehdy místní Slované nezmizeli v obláčku kouře jako kouzelníkův králík. Pořád tam byli. Jen se kolem nich pomalu a jistě měnil svět.
Němci nevyhráli jen mečem. Vyhráli také pluhem, městem a úřadem
Skutečná proměna přišla hlavně od poloviny 12. století a naplno pokračovala ve 13. a 14. století. Historici ji označují jako Ostsiedlung, tedy východní osidlování a zemský rozvoj. Ten název trochu svádí k představě nekonečného davu Němců pochodujících na východ s vlajkou, lopatou a budovatelským nadšením. Ve skutečnosti to byl mnohem pestřejší babylon. Přicházeli Sasové, Frankové, Frísové, Vlámové, Nizozemci i lidé z Porýní. Místní vládci, a to včetně českých panovníků, je často zvali zcela záměrně. Potřebovali vykácet lesy, odvodnit mokřady, založit nové vesnice, rozšířit ornou půdu, vybudovat města a samozřejmě z toho získat vyšší příjmy. Albrecht Medvěd například nepůsobil jen jako válečník, ale také jako pragmatický panovník, který chtěl nově ovládané území osídlit, hospodářsky využít a pevně začlenit do své moci. Přiváděl proto mimo jiné vlámské a nizozemské rodiny, které měly zkušenosti s odvodňováním mokřadů a získáváním nové zemědělské půdy. Kolem roku 1100 nechal Wiprecht z Groitzsche přivést francké osadníky a roku 1154 uzavřel míšeňský biskup smlouvu s vlámskými osadníky pro novou ves. Fungovali také lokátoři. Byli to v podstatě středověcí realitní developeři bez kravaty a hypoték. Sehnali lidi, vyměřili půdu a zorganizovali nové sídlo. Novým osadníkům se nabízely dědičné pozemky, osobní svoboda nebo dočasně nižší dávky. Pro rolníka ze západu, který doma neměl šanci získat vlastní půdu, to znělo jako nabídka, která se těžko odmítá. A teď přichází zásadní věc. Domácí Slované nebyli prostě všichni vyhnáni. Někteří skutečně přišli o lepší půdu nebo se dostali do horšího právního postavení. Násilí, války a sociální nerovnost byly velmi skutečné. Mnozí ale zůstávali, vstupovali do nově zakládaných vesnic, stěhovali se do předměstí a měst, pracovali vedle příchozích a uzavírali s nimi sňatky. Archeologie v Braniborsku dokonce zachycuje ve druhé polovině 12. století slovanské řemeslníky pracující s barevnými kovy vedle pravděpodobně přistěhovalých německých kovářů. To není obraz dvou armád stojících proti sobě na život a na smrt. To je obraz sousedství. Jenže sousedství nebylo úplně rovnoprávné. Němčina postupně ovládala správu, obchod, soudy, městský život a řemesla. Německé městské a vesnické právo vytvářelo nový hospodářský rámec. Pozor ale, německé právo automaticky neznamenalo právo pouze pro německé obyvatelstvo. Do těchto struktur mohli vstupovat také Slované. Přesto jazyk vrchnosti, městských elit a lepších ekonomických příležitostí získával stále větší výhodu. A právě tady se odehrávalo něco velmi obyčejného a zároveň historicky neúprosného. Dědeček doma mluvil jen slovansky. Jeho syn už uměl také německy, protože chodil prodávat na trh. Vnuk mluvil německy ve městě a slovansky už jen doma s rodiči. Pravnučka slovansky ještě rozuměla, ale na vlastní děti už mluvila raději německy, protože jim chtěla usnadnit život. Nikdo rodinu nemusel vyhnat ani vyvraždit. Za několik generací ale její původní jazyk zmizel. V Braniborsku jsou ještě ve 14. století doloženi Slované v Postupimském Kietzu a některé slovanské komunity ve městech a jejich předměstích přežívaly až do 15. století. Některé pozdější cechy už naopak začaly vyžadovat německý původ a slovanská řeč mohla být před soudy nebo ve městě sociální nevýhodou. Tohle je skutečná germanizace středověku. Ne že jednoho dne přijede armáda a druhý den všichni mluví německy. Je to proces trvající stovky let. Směs moci, přistěhovalectví, práva, ekonomiky, společenské prestiže a smíšených rodin.
Slované zmizeli z řeči, ale ne z mapy
Nejlepší důkaz, že celý proces nebyl žádné jednorázové vymazání z povrchu zemského, máme dodnes přímo před očima. Stačí otevřít mapu. Východní Německo je poseté slovanskými názvy jako koláč makovými zrnky. Samotné jméno Brandenburg má slovanský základ v názvu Brennaburg. Lužice nese jméno po slovanských Lusících a názvy zakončené na -itz, -ow nebo jiné poněmčené varianty slovanských jmen potkáme na každém kroku. Existují dokonce názvy jako Wendisch-Rietz nebo Wendisch Buchholz, které přímo připomínají někdejší slovanské obyvatelstvo. Jazyk zmizel, ale místopis odmítl spolupracovat s představou, že tam před Němci nic nebylo. Mohla se změnit řeč, správa i obyvatelstvo měst, ale kopec, řeka nebo vesnice si svoje staré jméno často tvrdohlavě nechaly. Ještě zajímavější je, že slovanské jazyky v Německu nepřežívaly jen do vrcholného středověku. Polabština v oblasti Lüneburského Wendlandu vydržela až do počátku 18. století. To už opravdu není doba Oty Velikého ani křižáků. Evropa vstupuje do novověku, armády používají muškety a svět se mění k nepoznání, zatímco v části dnešního Dolního Saska ještě přežívá jazyk, jehož kořeny vedou k Polabským Slovanům raného středověku. A v Lužici se slovanská řeč udržela dodnes. Hornolužičtí a Dolnolužičtí Srbové jsou živým pozůstatkem světa, který kdysi zabíral mnohem větší část dnešního Německa. Když dnes přijedete do Budyšína a uvidíte dvojjazyčnou ceduli Bautzen a Budyšin, nedíváte se na skanzenovou dekoraci vyrobenou pro turisty. Díváte se na přeživší kus jazykové mapy staré více než tisíc let. Právě Lužice krásně ukazuje, že německá politická vláda nemusela automaticky znamenat okamžité poněmčení. Jazyková změna byla v různých regionech různě rychlá a záleželo na městech, vrchnosti, počtu přistěhovalců i místních podmínkách. A teď se vracíme k nejzajímavější otázce. Proč úplně stejně neskončily Čechy? Němečtí kolonisté přece přicházeli i sem. Zakládali města, dolovali stříbro, osidlovali pohraniční oblasti a v některých krajích se němčina stala velmi silným jazykem. Rozdíl byl především v tom, že tady už existoval pevnější český stát. Přemyslovci vytvořili politický celek, který se stal součástí Svaté říše římské, ale nepřestal být Českým knížectvím a později Českým královstvím. Podobně Piastovci vytvořili Polsko. Polabští Slované takovou dlouhodobě životaschopnou politickou střechu nevytvořili. Proto bylo snazší jejich území postupně přetvořit politicky, hospodářsky a nakonec i jazykově. Není fér z toho dělat pohádku o silných a moudrých Němcích proti slabým Slovanům. Obodrité nebo Lutici dokázali být po dlouhá období velmi nepříjemnými a nebezpečnými soupeři. Rok 983 je toho dostatečným důkazem. Jenže několik staletí postupné integrace, migrace a mocenské převahy nakonec udělalo svoje. A tak zůstává paradox, který je možná nejlepší tečkou za celým příběhem. Slované západně od Čech většinou nezmizeli tak, že by jednoho dne sbalili uzlíky a odešli. Mnozí zůstali přesně tam, kde žili jejich rodiče a prarodiče. Jen jejich potomci začali používat jiný jazyk. Dnešní rodilý Němec z Braniborska tak klidně může mít mezi svými předky lidi, kteří před tisíci lety mluvili slovansky, žili na slovanském hradišti a o budoucím Německu neměli ani nejmenší tušení. Dějiny někdy nepotřebují krvavé stěhování národů. Stačí, aby se během několika století změnilo, kdo drží půdu, kdo řídí město, v jakém jazyce se obchoduje a jakou řečí začne matka mluvit na svoje děti.
Související články
Vladimír Dlouhý
Historie, která se dá číst i bez učebnice.
Příběhy lidí, válek, zbraní, dynastií a zapomenutých událostí.
