Válka byla na Balkáně, ale turecké vojáky odvezli až do Josefova. Sedm z nich už domů nikdy neodjelo
České předčítání hlasem vašeho zařízení.
Turečtí vojáci v Josefově se roku 1912 stali nečekanou součástí života pevnostního města. Sedmého prosince se na josefovském vojenském hřbitově odehrála scéna, která musela přitáhnout pozornost i obyvatel zvyklých na ledacos. Pevnost byla plná vojáků od svého vzniku, uniforma tu nebyla nic exotického a vojenský pohřeb už vůbec ne. Jenže tentokrát neležel mrtvý v rakvi podle místních zvyklostí. Tělo osmanského vojáka jménem Mustafa bylo podle dobového zápisu zčásti zahaleno do červeného hedvábného roucha a zčásti do vojenského pláště. Bylo přivázáno na prkno a neseno k hrobu podle muslimského obřadu. Kronikář si poznamenal, že byl uložen „obličejem k východu“. Přesnější by bylo směrem k Mekce, tedy z Josefova zhruba k jihovýchodu. Od člověka roku 1912 ale opravdu nelze požadovat, aby vytáhl telefon a zkontroloval qiblu v aplikaci. Den předtím, 6. prosince, Mustafa zemřel. Na pamětní desce je dnes jeho jméno uvedeno jako Akles Mustafa, zatímco starší zápis používá podobu Mustafa Ekkes. U osmanských jmen přepisovaných do latinky ještě dávno před Atatürkovou reformou tureckého písma nebyla podobná proměnlivost nijak výjimečná. Mustafa byl prvním ze sedmi mužů osmanské armády, kteří přijeli do Josefova jako internovaní a už z něj nikdy neodjeli.
Osmanská říše dostávala na Balkáně jednu ránu za druhou
Abychom pochopili, jak se vůbec turecký voják dostal roku 1912 na hřbitov ve východních Čechách, musíme se vrátit na Balkán. Osmanská říše tam ještě na počátku 20. století držela rozsáhlá evropská území, ale její nejlepší časy byly dávno pryč. A sousedé si toho velmi dobře všimli. Srbsko, Bulharsko, Řecko a Černá Hora vytvořily Balkánský svaz a v říjnu 1912 se pustily do války proti Osmanům. Turecká armáda byla uprostřed reorganizace, mobilizace vázla, železniční síť byla nedostatečná a některé její nejlepší jednotky byly navíc mimo Balkán. Výsledek se dostavil rychle. Osmané na mnoha místech ustupovali a během několika týdnů ztráceli území, která jejich říše ovládala po staletí. První balkánská válka nakonec znamenala téměř úplný konec osmanské moci v evropském vnitrozemí. Rakousko-Uhersko do války nevstoupilo, jenže konflikt se odehrával prakticky za jeho plotem. Patnáctého října 1912 byla podle josefovského pramene skupina asi 1 300 osmanských vojáků vytlačena ze Srbska k bosenské hranici. Za ní už stálo Rakousko-Uhersko. Pro Turky to znamenalo konec bezprostředního boje, ne však svobodu. Podle Haagské úmluvy z roku 1907 měla neutrální mocnost vojáky válčící armády, kteří vstoupili na její území, internovat co nejdále od bojiště. Rakousko-Uhersko tedy neprovedlo žádnou zvláštní císařskou improvizaci, ale postupovalo podle tehdejšího mezinárodního práva. Proto je přesnější říkat těmto mužům internovaní než váleční zajatci, přestože dobové české texty je běžně nazývaly tureckými zajatci. Monarchie s Osmanskou říší nebojovala. Turci se pouze ocitli na jejím neutrálním území, byli odzbrojeni a museli zůstat mimo válku.
Do Josefova přijelo 376 mužů a skoro všichni měli svůj vlastní příběh
Josefovský pramen uvádí velmi přesná čísla. Ve dvou transportech sem bylo přivezeno celkem 376 lidí: pět důstojníků, 208 mužů 60. osmanského pěšího pluku, sedmdesát vojáků z dalších pluků, dvaašedesát příslušníků pohraničního četnictva a jednatřicet tureckých četníků. Byla to pozoruhodně pestrá společnost. Nejmladšímu bylo devatenáct let, nejstaršímu šedesát. Dvě stě pětačtyřicet mužů bylo svobodných, 131 ženatých a neuvěřitelných 335 je v prameni označeno za analfabety. Náboženské složení zároveň dobře ukazuje, jak mnohonárodnostní Osmanská říše pořád byla. Tři sta dvacet tři mužů byli muslimové, 43 pravoslavní, devět Arméni a jeden řeckokatolík. Mezi pravoslavnými byli Srbové ze Starého Srbska a několik Bulharů, kteří sloužili v osmanské armádě, přestože právě Srbsko a Bulharsko proti říši bojovaly. Balkánská historie nikdy nebyla jednoduchá a rok 1912 rozhodně neměl potřebu situaci lidem zpřehledňovat. Internovaní byli ubytováni v prvním patře dvojitých kasáren číslo II proti vojenské zbrojnici. Důstojníci dostali bydlení v soukromých domech. Vojáci dostávali „menáž i lénunk“, tedy stravu a žold, podobně jako rakousko-uherští vojáci. Důstojníci pobírali požitky podle hodnosti. Mohli se navíc pohybovat po Josefově a nejbližším okolí, pokud nezavdali důvod ke stížnostem. Dohled nad nimi měl nadporučík 98. pěšího pluku Marouschk, o němž pramen říká, že se o ně staral „vpravdě otcovsky“. Takže žádné ostnaté dráty, kulometná hnízda a útěk tunelem pod táborem. Spíš několik stovek cizích vojáků, kteří nemohli domů ani zpátky na frontu, ale po městě se mohli projít a postupně se stali součástí jeho každodenního obrazu. Josefov navíc nebyl s Osmany úplný začátečník. Místní historie připomíná, že turečtí vojáci tu byli internováni už po rakousko-uherském obsazení Bosny a Hercegoviny v roce 1878. Označení Turecká kasárna tak mělo v Josefově hlubší kořeny než samotný rok 1912. Osmanská říše se zkrátka do pevnosti vracela s pozoruhodnou pravidelností, byť rozhodně ne způsobem, který by si její vojáci objednávali v cestovní kanceláři.
Josefovští objevili fezy, turecké mince a jednoho krejčího z Kosova
Soužití s místními bylo podle dochovaných vzpomínek převážně klidné. Vojáci se seznamovali s obyvateli, směňovali osmanské mince a nechávali se fotografovat. Školáci prý měli kapsy plné drobných tureckých mincí. Dospělí měli pochopitelně vytříbenější sběratelské zájmy a měnili také zlaté medžidije, jejichž hodnota odpovídala přibližně rakouské dvacetikoruně. Populární se staly pohlednice s portréty internovaných. Protože velká část mužů neuměla psát, nosili někteří mosazné pečetítko se svým jménem vyrytým osmanským písmem. Kde dnešní člověk řeší podpis elektronickým certifikátem, turecký voják roku 1912 vytáhl z kapsy mosazné razítko a bylo hotovo. Zvláštní kapitolu tvořilo 43 pravoslavných Srbů a Bulharů. Když se o nich dozvěděli místní srbofilští občané, vznikl neoficiální Kroužek pro podporování tureckých Srbů v Josefově. Scházeli se nenápadně v zadní místnosti Hofmeisterovy restaurace, protože rakousko-uherské úřady nebyly zrovna nadšené z občanských aktivit, které zaváněly slovanskou politikou. Hlavní postavou mezi internovanými byl třicetiletý krejčí Jordan Michajlovič Grkovič z Vučitrnu na Kosově. Dobový autor ho popsal jako drobného, upraveného a tichého muže a přesvědčeného abstinenta. Učil své druhy číst a psát a během pobytu se prý naučil obstojně česky. Místní jim sháněli prádlo, srbské knihy a zvali je domů na obědy. Muži objevovali také technické novinky. Biograf jim údajně dlouho nešel do hlavy a u telefonu se domnívali, že uvnitř drátu musí být otvor, kterým zvuk nějak prochází. Při pohledu na dnešní vysvětlování Wi-Fi prarodičům bych se jim zase tolik nesmál.
Muslimský Mustafa zemřel a Josefov viděl pohřeb, na který se nezapomínalo
Do této zvláštní směsi vojenské internace a každodenního soužití vstoupila smrt. Šestého prosince 1912 zemřel Mustafa. O den později následoval muslimský pohřeb. Dobový záznam je mimořádně cenný právě proto, že popisuje konkrétní detaily: červené hedvábné roucho, vojenský plášť, prkno a uložení těla tváří k východu. Pozdější josefovské vzpomínky uvádějí, že zemřelí muslimové byli baleni do bílé látky, neseni na prkně velmi svižně a nosiči se při cestě střídali. Hrob měl být poměrně mělký a po uložení těla seděli souvěrci kolem něj a modlili se. Jiné místní podání zmiňuje rakev a přítomnost hodži. Podoba jednotlivých pohřbů se tedy mohla lišit, případně se pozdější vzpomínky rozešly v detailech. Jisté je, že všech sedm zemřelých bylo pohřbeno při jižní zdi hřbitova směrem k Mekce. Mustafu brzy následoval Ramadan Hasan, který zemřel 12. prosince. V roce 1913 zemřeli Mehmud Sulejman, Saban Ismail, Berget Ali, Achmet Ibrahim a Hasan Ali. Pamětní deska zachovala všech sedm jmen i data jejich smrti. Josefovský historický pramen uvádí jako příčinu smrti souchotiny, tedy tuberkulózu. Nemoc tehdy patřila k největším zabijákům v Evropě a přeplněné vojenské prostředí jí rozhodně cestu nekomplikovalo. Muži tak unikli střelbě na Balkáně, přešli hranici neutrální monarchie, odjeli stovky kilometrů do bezpečí a některé z nich nakonec zabila bakterie tuberkulózy.
Pravoslavné Velikonoce málem způsobily malou úřední válku
Na jaře 1913 přišla další pozoruhodná epizoda. Pravoslavní internovaní chtěli řádně oslavit Velikonoce a jejich podporovatelé požádali ministerstvo války, aby do Josefova vyslalo pravoslavného vojenského duchovního. Úřady reagovaly v duchu monarchie, která dokázala zařídit železnice, armádu i správu desítek národností, ale zároveň se uměla vyděsit jedné žádosti o kněze. Jeden člen podpůrného kroužku dostal důrazné upozornění, aby se nepletl do věcí, do kterých mu nic není. Jordan se proto obrátil na pravoslavnou obec v Praze. V dopise žádal liturgickou knihu, kalendář, ikony, svatý chléb a duchovního. Připomínal, že pravoslavných je v Josefově 43 a že svátosti neměli už pět měsíců. Dopis se 18. března 1913 dostal dokonce do Národních listů. Kněz nakonec nepřijel, ale z Prahy dorazily knihy, ikony a hlavně zásoby, které dokazují, že náboženská diplomacie může procházet také žaludkem. Manželka pražského protojereje napekla 47 mazanců, připravila kopu červených vajec a tradiční velikonoční pasku. Jordan pak obřady vedl, jak nejlépe uměl, vykuřoval kasárna kadidlem a dohlížel na půst. Paní Otýlie Čerychová ovšem pravoslavným poslala koš máslových koláčků a tři lahve vína. Podle dobového autora tím málem ohrozila spásu několika hladovějších internovaných. Člověk může mít pevnou víru, ale postavte před něj po několika týdnech půstu máslový koláč a teologie začne být rázem podstatně složitější věda.
Pak přišel odjezd, cibule, česnek a sedm hrobů
Prameny se v přesném datu odjezdu hlavní skupiny rozcházejí. Jedna pozdější vzpomínka uvádí červenec 1913. Starší otištěný text hovoří o přesunu přes Liberec, Rijeku, Soluň a nakonec Cařihrad. Třináct těžce nemocných mužů mělo Josefov opustit až 2. srpna. Právě tento rozpor je dobré neskrývat. Historie není excelová tabulka a pamětníci si po letech občas vzpomínali jinak. Spolehlivě víme, že před odjezdem proběhlo emotivní loučení. Jordan poděkoval česky, srbsky i turecky a rozdával místním upomínky: fezy, řemeny nebo polní lahve. Čeští přátelé jim na oplátku věnovali koš cibule a česneku, které údajně patřily k jejich nejoblíbenějším pochoutkám. A to je možná vůbec nejstředoevropštější diplomatický dar celého příběhu. Vy jste nám dali fez, my vám dáme cibuli. Všichni spokojeni. Na nádraží se pak dlouze loučili a vlak odvezl internované z Josefova pryč. Jordan později napsal z Vučitrnu, že skupina dojela do Cařihradu. Podle jeho vyprávění byli muslimští Turci propuštěni, zatímco Srby úřady zavřely. Ti údajně v noci vylomili dveře, rozehnali stráž a rozutekli se domů. Jordan zůstal s josefovskými známými nějakou dobu v kontaktu. Zpráva po první světové válce tvrdila, že pověsil krejčovinu na hřebík, stal se kostelníkem a písařem, oženil se a doma ukazoval fotografie z Josefova. Osudy většiny ostatních mužů už pramen nezachytil. Sedm z nich se tehdy z Josefova nevrátilo domů. Jejich hroby byly podle zápisu už roku 1927 srovnány se zemí. Aby se na ně úplně nezapomnělo, nechal Vladislav Čerych zhotovit pamětní desku. Místní klempíř Stanislav Rejchrt ji vyrobil za 383 korun a 5. srpna 1932 byla připevněna na jižní zeď vojenského hřbitova. Dnes ji Národní památkový ústav eviduje jako kulturní památku. Měděná deska o rozměrech přibližně 87 krát 76 centimetrů nese půlměsíc s hvězdou a jména sedmi mužů. Text připomíná, že byli v Josefově internováni společně se stovkami dalších vojáků. Tady ale příběh jejich ostatků ještě nekončí. Ve dnech 2. až 5. února 1959 byli na žádost tureckého vyslanectví v Praze exhumováni a převezeni do společného hrobu v Pardubicích, který dobová památková dokumentace označuje jako památník národů. V Josefově tedy dnes zůstává pamětní deska a obnovené rovy jako připomínka místa jejich původního odpočinku, nikoli jejich skutečné ostatky. Ironií je, že deska dodnes začíná slovy „Zde odpočívá 7 tureckých vojáků“, přestože od roku 1959 už odpočívají jinde.
Mustafa je na ní první.
Je to vlastně zvláštní konec příběhu, který začal válkou daleko na Balkáně. Osmanský voják vyrazil do boje někde na jihu Evropy, ustupoval před nepřítelem, překročil hranici Rakouska-Uherska, byl odzbrojen, naložen do vlaku a skončil v pevnosti v českých zemích. Šestého prosince 1912 tam zemřel a o den později ho jeho druhové pohřbili podle víry, se kterou vyrůstal. Ostatní se časem vrátili domů, jejich fotografie skončily v albech a turecké mince v kapsách josefovských školáků. Mustafa a šest jeho druhů zůstali v Josefově ještě desítky let po smrti, než byly jejich ostatky roku 1959 převezeny do Pardubic. Po Mustafovi tak v Josefově nezůstal hrob s jeho ostatky, ale jméno na měděné desce a příběh, který přežil i přesun mrtvých. A právě podobné drobné příběhy připomínají, že velké dějiny nejsou jen císaři, bitvy a čáry na mapě. Občas jsou to také jeden turecký voják, jedno prkno zahalené červeným hedvábím a prosincový pohřeb v Josefově, kam válka z Balkánu dorazila způsobem, který by tam ještě pár měsíců předtím nikdo nečekal.
zdroje
Text Antona Hofmeistera otištěný v časopise Pokrok už 6. října 1927, nově zveřejněný Jaroměřským a josefovským zpravodajem. Právě z něj pocházejí detailní údaje o 376 internovaných, Jordanovi, pravoslavných Srbech, Velikonocích i loučení. Jaroměř-Josefov Dalším zdrojem je vzpomínka Jana Vacka O pobytu tureckých vojáků v Josefově z roku 1958. Jaroměř-Josefov Jména a data úmrtí sedmi mužů potvrzuje Památkový katalog Národního památkového ústavu. Památkový katalog Dochovaly se rovněž dobové fotografie internovaných Turků před dvojitými kasárnami č. II, které publikuje Český červený kříž. Český červený kříž Údaj o exhumaci sedmi osmanských vojáků ve dnech 2.–5. února 1959 a jejich převezení do společného hrobu v Pardubicích uvádí evidenční list památky uložený v Metainformačním systému Národního památkového ústavu. NPÚ – evidenční list
Související články
Rakousko-UherskoPád Haliče: Jak Rakousko Uhersko během několika týdnů přišlo o celé své východní křídlo
České zeměKlub českých turistu odjel obdivovat Eiffelovku. Domů se vrátili s plánem postavit vlastní, českou, menší a svoji.
Rakousko-UherskoRakousko Uhersko mohlo vynalézt tank. Generálové to ale zatrhli, protože jeho prototyp plašil koně
Vladimír Dlouhý
Historie, která se dá číst i bez učebnice.
Příběhy lidí, válek, zbraní, dynastií a zapomenutých událostí.
