Svatá říše římská: český král patřil mezi sedm kurfiřtů

Poslech článku

0:00 / 0:00 odhad

Hlasitost

Průběh čtení

0:00

0 %

Rychlost:

České předčítání hlasem vašeho zařízení.

Svatá říše římská se v českých představách často smrskne na jakési středověké Německo plné knížectví, kurfiřtů a císaře, který měl korunu, titul a věčný problém přimět ostatní, aby ho poslouchali. Jenže české země v tomhle zvláštním soustátí rozhodně nehrály vedlejší roli. České království nesedělo v poslední lavici a nečekalo, co mu mocnější sousedé dovolí. Bylo to spíš naopak. Český král patřil mezi nejužší a nejvlivnější skupinu říšských knížat a nakonec získal výsadu, která měla cenu politického zlata. Stal se jedním ze sedmi kurfiřtů, tedy volitelů římského krále. A tím spolurozhodoval o tom, kdo má šanci stát se císařem. Praha tedy rozhodně nebyla evropskou periferií. V některých obdobích patřila k místům, kde se rozhodovalo o osudu značné části Evropy. A právě sem sedí verše Svatopluka Čecha: „Jsme slabí, malí – dosti těchto řečí! Jen kdo tak zoufá, sláb a malý jest. Oč byla Hellas, byla Róma větší, než skrání nesmrtelnou se dotkla hvězd?“ Na české dějiny to sedí překvapivě dobře. České země nebyly bezvýznamnou skvrnou na mapě. V některých obdobích měly hlas, váhu i ambice, které daleko přesahovaly jejich velikost.

Říše, která byla vším možným, jen ne normálním státem

Svatá říše římská vznikala postupně ze světa, který zůstal po rozpadu říše Karla Velikého. Za její tradiční počátek se obvykle považuje rok 962, kdy byl v Římě císařem korunován Ota I. Kdo by v ní ale hledal stát podobný dnešní Francii, Česku nebo Německu, rychle by se ztratil. Říše neměla jedno hlavní město, jednotnou vládu ani pevně vymezenou centrální správu. Byla složitým soustátím království, vévodství, knížectví, biskupství, opatství, hrabství a svobodných měst. Jejich vládci si přitom pečlivě hlídali vlastní práva. Císař tedy nebyl absolutní monarcha, který zvedl prst a všichni od Baltu po Alpy nastoupili do řady. Jeho moc závisela na majetku, dynastii, spojencích, autoritě a hlavně na schopnosti dohodnout se s knížaty. Právě proto byla tak důležitá volba římského krále. Císařský titul se nedědil automaticky z otce na syna. Panovník musel získat podporu nejmocnějších říšských knížat. Postupně se vyvinul úzký okruh volitelů, z něhož se nakonec ustálila sedmičlenná skupina. Tři byli duchovní: arcibiskupové mohučský, trevírský a kolínský. Čtyři byli světští: falckrabě rýnský, vévoda saský, markrabě braniborský a král český. Zlatá bula Karla IV. z roku 1356 toto uspořádání pevně kodifikovala. K volbě stačily čtyři hlasy ze sedmi. Kdo tedy dokázal sestavit správnou koalici, mohl rozhodnout o budoucím panovníkovi říše. A český hlas byl jedním z těch sedmi.

Český král nebyl mezi kurfiřty do počtu

Postavení českého krále bylo mimořádné už tím, že byl jediným králem mezi světskými kurfiřty. Ostatní byli vévodové, markrabata nebo falckrabata. České království tak nemělo jen rozsáhlé území a silné hospodářské zázemí. Mělo také prestiž, která ve středověké společnosti znamenala velmi mnoho. Volební právo českého panovníka bylo spojeno přímo s českou korunou a patřilo k nejcennějším výsadám, jaké mohl tehdejší vládce mít. Český král měl navíc slavnostní dvorskou funkci říšského arcičíšníka. Dnes to zní skoro jako titul člověka, který má na starosti vinný lístek. Ve středověku ale podobné funkce jasně ukazovaly místo v hierarchii říše. Při významných císařských slavnostech měl český král předávat panovníkovi číši s vínem a vodou. Nebyl to jen hezký obřad pro kronikáře. Byla to veřejná ukázka toho, kdo v říši patří úplně nahoru a kdo má právo stát vedle panovníka ve chvíli, kdy se moc předváděla všem na očích. O tuto pozici ovšem český král neměl vždy úplně klid. Ve 13. století nebylo všechno tak jasně vyřešené, jak se dnes může zdát. O některá volební práva se vedly spory a nároky si činili i jiní vládci. Zlatá bula ale postavení českého krále potvrdila velmi jednoznačně. Pro české země to bylo obrovské politické vítězství. Volební hlas nebyl jen prestižní výsadou. Byl také velmi praktickou zbraní při vyjednávání o budoucím vládci říše.

Karel IV. si pravidla nastavil tak, aby z nich Čechy vyšly velmi dobře

Na celé věci je nejzajímavější, že Zlatou bulu nevydal nějaký cizí císař, který by českému králi velkoryse hodil kost. Vydal ji Karel IV., který byl zároveň českým králem a římským císařem. A Karel velmi dobře věděl, co dělá. Roku 1346 byl zvolen římským králem. O rok později se stal českým králem a roku 1355 byl v Římě korunován císařem. V roce 1356 pak nechal pravidla říšské volby podrobně uspořádat. Zlatá bula nejen potvrdila sedm kurfiřtů, ale zároveň výrazně posílila jejich postavení a omezila spory kolem voleb. Karel přitom české království nevnímal jen jako jednu z mnoha svých držav. Praha se za jeho vlády proměnila v jedno z hlavních center evropské politiky. Roku 1348 založil univerzitu, nechal budovat Nové Město pražské, přestavoval Pražský hrad a z českých zemí vytvářel mocenské centrum lucemburské dynastie. Když císař sídlil v Praze, nebylo české království na okraji říše. Naopak se ocitlo přímo v jejím středu. Z Prahy se jednalo, rozhodovalo, vysílali se poslové a přijímali panovníci i diplomaté z velké části Evropy. Zlatá bula navíc připomíná, jak mnohonárodnostní říše ve skutečnosti byla. Synové světských kurfiřtů se měli vedle němčiny učit latinsky a také dalším jazykům včetně češtiny, aby se dokázali pohybovat v prostředí, kde se potkávaly různé národy a kultury. Docela zajímavý detail pro každého, kdo si Svatou říši římskou představuje jednoduše jako středověké Německo s císařem navrch.

Patřily tedy Čechy Německu? Tak jednoduché to opravdu nebylo

Právě tady vzniká jeden z nejčastějších historických zmatků. Svatá říše římská se v pozdějších staletích začala označovat jako Svatá říše římská národa německého. To ale neznamená, že české země byly ve středověku součástí Německa v dnešním smyslu. Moderní národní státy tehdy neexistovaly. České království bylo samostatnou zemí s vlastním panovníkem, zemskými institucemi, šlechtou, městy, právem i politickou identitou. Zároveň bylo součástí širšího říšského systému. Dnes to může znít jako paradox, tehdy to ale bylo naprosto běžné. Evropa byla podobných překrývajících se vztahů plná. Jeden člověk mohl být českým králem, římským králem, císařem, markrabětem a držitelem několika dalších zemí zároveň. Jednotlivé země si přitom ponechávaly vlastní zákony a privilegia. Středověk zkrátka nevznikl podle dnešní mapy Evropy a odmítal se slušně vejít do barevných políček školního atlasu. Český král navíc v říši vystupoval s mimořádnou váhou. Vládl rozsáhlému území, kontroloval hospodářsky významné země a jeho hlas mohl být při volbě panovníka rozhodující. Někteří čeští králové byli sami římskými králi nebo císaři. Přemysl Otakar II. zasahoval hluboko do rakouských zemí, Lucemburkové ovládali velkou část střední Evropy a Habsburkové později spojili českou korunu s dalšími rozsáhlými državami. Česká politika se tedy neodehrávala za pomyslnou zdí kolem české kotliny. Byla součástí evropské hry, v níž šlo o dynastie, území, peníze a především o vliv.

Když český hlas mohl rozhodnout o císaři

Kurfiřtský hlas měl velkou cenu právě proto, že císařství nebylo čistě dědičné. Kandidát na římského krále musel získat většinu volitelů. Sedm kurfiřtů se scházelo k volbě a čtyři hlasy stačily. To otevíralo prostor pro politiku, vyjednávání, sliby a dynastické obchody. Od moderního zákulisí se to možná lišilo hlavně tím, že místo televizních kamer přijížděli poslové na koních. Kurfiřti si cenu své podpory dobře uvědomovali. Kandidát potřeboval přesvědčit dostatečný počet z nich, a tím jejich význam ještě rostl. Český král proto nebyl jen vládcem vlastních zemí. Seděl u stolu, kde se rozhodovalo o hlavě celé říše. A protože římský král mohl následně získat císařskou korunu, měla volba význam daleko za hranicemi jednotlivých knížectví. Samozřejmě by bylo přehnané tvrdit, že sedm kurfiřtů vládlo celé Evropě. Francie, Anglie, Polsko, Uhry, papežský stát i další mocnosti měly vlastní zájmy a císař nebyl univerzálním vládcem kontinentu. Ve střední Evropě ale volba římského krále patřila k nejvýznamnějším politickým událostem své doby. A český panovník měl při ní jeden z pouhých sedmi hlasů. To o postavení českého království říká víc než dlouhé spory o to, zda byly Čechy malé, nebo velké.

Říše zmizela, české země zůstaly

Svatá říše římská přežila středověk, reformaci, třicetiletou válku i dlouhé soupeření Habsburků s dalšími evropskými mocnostmi. Postupně se měnila, počet kurfiřtů se později rozšířil a původní systém sedmi volitelů už nezůstal neměnný. Samotná říše nakonec zanikla roku 1806 v době napoleonských válek, kdy císař František II. složil říšskou korunu. České země ale byly s jejím příběhem spojeny po dlouhá staletí. A stojí za to si to připomínat, protože dějiny středověké Evropy se někdy vyprávějí až příliš jednoduše. Na jedné straně Německo, na druhé Čechy, mezi nimi čára a hotovo. Ve skutečnosti byla mapa mnohem složitější. České království mělo vlastní politickou identitu a zároveň bylo významnou součástí říše. Jeho panovník patřil mezi sedm volitelů římského krále. Jeden z nejslavnějších českých panovníků, Karel IV., se stal zároveň císařem a právě z Prahy budoval jedno z hlavních center říše. České království nebylo bezvýznamným koutem Evropy. Bylo zemí, jejíž panovníci dokázali v některých obdobích ovlivňovat politiku od Baltu až po Itálii. A to je možná zajímavější než pozdější spory o to, zda jsme byli uvnitř, nebo mimo. Ve středověké Evropě totiž člověk mohl být obojím zároveň.