Sověti chtěli vlastní létající radar, který by hlídal oblohu stovky kilometrů daleko. Antonov An-71 ale skončil jako slepá ulička studené války
České předčítání hlasem vašeho zařízení.
Sovětský svaz na konci své éry chtěl vlastní odpověď na americké létající radary AWACS. A protože šlo o Sověty, nevzniklo nic obyčejného. Výsledkem byl Antonov An-71, stroj, který vypadal, jako kdyby ho navrhovali současně letečtí inženýři, autoři sci-fi filmů a někdo, kdo měl zvláštní slabost pro obří antény. Na první pohled působí skoro absurdně. Transportní letadlo s mohutnou radarovou kopulí posazenou nad ocasem vypadá spíš jako rekvizita z futuristického filmu než skutečný vojenský projekt. Jenže za tím zvláštním vzhledem byla velmi pragmatická logika. Sovětské velení potřebovalo menší systém včasné výstrahy a řízení, který by mohl operovat blízko fronty, z kratších drah a v podmínkách, kde by velký Beriev A-50 byl zbytečně drahý, nápadný nebo provozně náročný. Vzniknout měl jakýsi menší taktický bratranec velkého létajícího radaru. Základem se stal Antonov An-72, který byl známý schopností vzlétat a přistávat na relativně krátkých drahách. Jeho motory byly umístěny nezvykle vysoko nad křídlem a proud spalin obtékal horní plochu křídla, čímž pomáhal zvyšovat vztlak. Právě to z An-72 dělalo vhodný základ pro stroj, který měl operovat z méně komfortních letišť. Jenže přidat na něj radar nebylo nic jako přišroubovat anténu na střechu auta. Elektronika byla těžká, potřebovala obrovské množství energie a radom s anténou zásadně měnil aerodynamiku. Sovětští konstruktéři proto zvolili řešení, které se stalo vizuálním podpisem celého stroje. Radarovou kopuli umístili až nad svislou ocasní plochu. Tím vznikla jedna z nejpodivnějších siluet studené války. Podivná ano, ale ne samoúčelná. Když máte letadlo plné radarů, generátorů, operátorů a kabeláže, estetika opravdu nebývá první položkou na seznamu.
Radar na ocase a třetí motor jako elektrárna
Projekt An-71 se rozběhl na začátku osmdesátých let a konstrukční kancelář Antonov dostala nelehký úkol: vzít relativně kompaktní transportní letoun a nacpat do něj systém, který byl v té době obvykle výsadou mnohem větších strojů. Radarový komplex E-801, často uváděný pod názvem Oko, měl umožnit detekci vzdušných cílů, sledování jejich pohybu a předávání informací dalším jednotkám. Letoun tedy neměl být jen „radar ve vzduchu“, ale také létající velitelské pracoviště. Právě tady se ukázalo, proč An-71 vypadal tak zvláštně. Obří radarová anténa na ocase nebyla jedinou změnou. Letoun potřeboval i dodatečný zdroj energie, protože radar a související elektronika měly vysokou spotřebu. Proto dostal třetí, pomocný proudový motor umístěný v zadní části trupu. Ten nesloužil primárně k běžnému tahu jako hlavní dvojice motorů, ale pomáhal napájet energeticky hladovou elektroniku a současně zvyšoval výkon při některých režimech letu. Stroj tak připomínal technickou skládačku, kde se konstruktéři snažili do omezeného prostoru vtěsnat schopnosti mnohem většího letadla. První létající prototyp vzlétl 12. července 1985. Druhý následoval 28. února 1986. Často se objevuje tvrzení, že vznikly tři létající An-71, ale přesnější je říct, že postaveny byly dva létající prototypy a třetí drak sloužil pro statické zkoušky. To je přesně ten detail, který se v popularizačních textech rád zjednoduší a pak žije vlastním životem. An-71 měl rozpětí přibližně 31,9 metru, délku okolo 23,5 metru a maximální vzletovou hmotnost přes 32 tun. Posádku tvořili piloti a skupina operátorů radarového systému. U podobného stroje totiž letadlo samotné tvoří jen polovinu zbraně. Druhou polovinu představují lidé, kteří dokážou z moře bodů, značek a údajů na obrazovkách vytvořit smysluplný obraz bojiště. Radar měl být schopen sledovat desítky cílů a předávat údaje stíhacím jednotkám. Přesné parametry systému se v různých zdrojích liší, což není překvapivé u projektu vznikajícího uvnitř sovětského vojenského průmyslu. Jisté je, že šlo o ambiciózní pokus vytvořit menší, taktický AWACS s vlastnostmi, které by odpovídaly potřebám sovětského letectva a protivzdušné obrany.
Měl hlídat bojiště, ne vozit generály na přehlídku
An-71 neměl konkurovat velkým systémům typu amerického E-3 Sentry nebo sovětského A-50 čistě dosahem a vytrvalostí. Jeho smysl byl jiný. Měl být menší, levnější a provozně pružnější. Právě schopnost základního An-72 operovat z kratších a hůře vybavených letišť byla jedním z hlavních argumentů pro vznik celé konstrukce. Teoreticky tak mohl působit blíž k frontě a poskytovat přehled o vzdušné situaci tam, kde by velký A-50 byl zbytečně těžkopádný. Zkoušky probíhaly intenzivně a prototypy nalétaly stovky hodin. Testovalo se chování radaru, stabilita stroje, práce operátorů i vliv obrovského radomu na letové vlastnosti. Umístění antény na ocase sice řešilo část problémů s výhledem radaru, ale zároveň vytvářelo nové aerodynamické komplikace. Proto dostal An-71 výrazně upravené ocasní plochy a konstrukce se postupně ladila. Samotný radar měl být schopen sledovat cíle v širokém prostoru a podporovat navedení vlastních stíhačů. To zní dnes samozřejmě, ale v osmdesátých letech šlo o technologicky velmi náročný úkol. Sovětský svaz byl silný v konstrukci draků, motorů a těžké techniky, ale moderní avionika a miniaturizace elektroniky pro něj představovaly složitější disciplínu. Každý kilogram navíc znamenal horší dolet, vyšší spotřebu a větší nároky na výkon. U An-71 se proto konstruktéři neustále pohybovali na hraně mezi tím, co chtělo vojenské zadání, a tím, co ještě zvládl samotný letoun. Přesto projekt nebyl propadák. Naopak, zkoušky ukázaly, že základní koncepce funguje a stroj dokáže plnit požadovanou roli. Problém byl jinde. An-71 přicházel v době, kdy se měnily priority a zároveň se rychle zhoršovala ekonomická situace Sovětského svazu. Takový letoun není jen jeden drahý prototyp. Potřebuje sériovou výrobu, výcvik posádek, údržbu, náhradní díly, modernizace radarů a celou podpůrnou infrastrukturu. A právě na to začaly peníze mizet.
Program skončil dřív, než mohl opravdu začít
Na přelomu osmdesátých a devadesátých let začal An-71 narážet na realitu, která byla silnější než technické argumenty. Sovětský svaz vstupoval do období hluboké hospodářské a politické krize a nové zbrojní projekty se dostávaly pod stále větší tlak. Vývoj An-71 byl kolem roku 1990 prakticky zastaven. O rok později přestal existovat stát, pro který byl letoun navržen. Konstrukční kancelář Antonov se ocitla na území nezávislé Ukrajiny, zatímco hlavní zákazník, sovětské ozbrojené síly, zmizel. Nové ukrajinské letectvo nemělo prostředky ani strategickou potřebu financovat nákladný systém včasné výstrahy a Rusko mělo vlastní priority a vlastní velké A-50. Tím se osud An-71 prakticky uzavřel. Dva létající prototypy už nikdy nepřešly do sériové podoby a projekt zůstal připomínkou toho, jak blízko se někdy může zajímavá technologie dostat k operační službě a přesto skončit v hangáru. Jeden z prototypů se dochoval jako muzeální exponát v Kyjevě. Dnes je An-71 fascinující hlavně tím, že představuje přesně ten typ konstrukce, který vzniká v okamžiku, kdy se technická ambice potká s omezeným prostorem a ještě omezenějším rozpočtem. Nebyl největší, nebyl nejrychlejší a nikdy se nestal běžnou součástí sovětského letectva. Přesto se jeho silueta zapisuje do paměti mnohem snadněji než u celé řady úspěšnějších strojů. Obří radarový disk nad ocasem, třetí motor v zádi a trup odvozený od transportního An-72 vytvořily letadlo, které vypadá skoro jako karikatura vojenského inženýrství. Jenže právě to je na něm zajímavé. An-71 nebyl vtip. Byl vážným pokusem vyřešit reálný problém: jak dostat oči a uši protivzdušné obrany blíž k bojišti, aniž byste museli pokaždé vysílat obří létající velitelské centrum. Sovětský svaz tenhle sen nedotáhl. Ale zanechal po sobě jeden z nejpodivnějších a zároveň nejzajímavějších prototypů konce studené války.
Foto: VargaA / Wikimedia Commons, CC BY-SA 4.0. Antonov An-71 v leteckém muzeu v Kyjevě, 2. dubna 2019. Použita zmenšená fotografie.
Související články
stoletíNejdrzejší špionáž SSSR za studené války. Rusové poslouchali Američany přímo z jejich státního znaku na jejich ambasádě
SSSRTrudarmija: byla pracovní armáda, co během 2. světové války mobilizovala „nedůvěryhodné“ sovětské Němce
NěmeckoOdtajněné spisy FBI otevřely jednu z největších záhad druhé světové války. Hitlerovo UFO.
Vladimír Dlouhý
Historie, která se dá číst i bez učebnice.
Příběhy lidí, válek, zbraní, dynastií a zapomenutých událostí.
