Stalinův muž na špinavou práci, šéf Směrše Viktor Abakumov, nakonec skončil v cele stejně jako ti, které tam léta posílal
České předčítání hlasem vašeho zařízení.
V Sovětském svazu člověk někdy zmizel rychleji než chleba z moskevského obchodu a Viktor Semjonovič Abakumov velmi dobře věděl, kam ti zmizelí mizí. Často to byl právě on, kdo pomáhal ukazovat směr. Nebyl jen nějakým bezejmenným aparátčíkem, který razítkoval papíry v zaprášené kanceláři. Postupně se stal šéfem Směrše, ministrem státní bezpečnosti a jedním z nejmocnějších mužů sovětského represivního aparátu. Jenže stalinský systém měl jednu nepříjemnou vlastnost. Funkce kata nebyla doživotní. Jednoho dne jste mohli rozhodovat, kdo půjde do cely. A dalšího rána jste v ní seděli sami.
Z moskevského svazáka mužem, kterého se báli i generálové
Abakumov se narodil 24. dubna 1908 v Moskvě do obyčejných poměrů. Žádný syn revolučního velikána, žádný intelektuál s knihovnou plnou Marxe a Engelse. Jeho cesta vzhůru byla mnohem obyčejnější. Ve dvacátých letech prošel Rudou armádou a Komsomolem a na začátku třicátých let se dostal do bezpečnostního aparátu OGPU. Právě tam zjistil, že v Sovětském svazu existuje povolání, při kterém může schopný a dostatečně bezohledný člověk stoupat opravdu rychle. Stačilo umět poslouchat, nepokládat zbytečné otázky a hlavně správně poznat, kdo je právě nepřítelem státu. Jenže právě tahle poslední položka byla proměnná a pravidelně se měnila. Abakumov přežil velké čistky druhé poloviny třicátých let, což samo o sobě nebyl malý výkon. Šéfové NKVD Genrich Jagoda a Nikolaj Ježov skončili jako oběti stejného systému, kterému předtím věrně sloužili. Abakumov si z jejich osudu mohl vzít ponaučení. Vzal si zřejmě to jediné, které v danou chvíli fungovalo: držet se vítězné strany. Po německém útoku na Sovětský svaz jeho kariéra vystřelila prudce vzhůru. V letech 1941 až 1943 působil jako náměstek lidového komisaře vnitra. Bezpečnostní aparát tehdy neřešil jen německé agenty. Zabýval se deportacemi, skutečnými i domnělými odpůrci režimu, podezřelými vojáky a obyvatelstvem území, která Moskva považovala za nespolehlivá. Abakumov se pohyboval přesně tam, kde sovětský stát potřeboval lidi, kteří nebudou trpět přebytkem sentimentu. V dubnu 1943 přišel vrchol jeho válečné kariéry. Stalin nechal vytvořit vojenskou kontrarozvědku Směrš a Abakumov se postavil do jejího čela. Název vznikl ze slov „Směrť špionam“, tedy Smrt špionům. Sovětský reklamní průmysl se tehdy evidentně nezdržoval jemnými slogany. A Směrš měl skutečně co dělat. Německo vysílalo své agenty, existovali kolaboranti, dezertéři i lidé pracující proti Rudé armádě. Jenže v Stalinově státě se hranice mezi skutečným nepřítelem a člověkem, který měl jednoduše smůlu, často rozmazávala. Podezření mohlo vzniknout z kontaktu s Němci, pobytu na okupovaném území nebo třeba z návratu ze zajetí. Sovětský voják, který přežil německý zajatecký tábor, se proto nemusel po návratu těšit jen na polévku, koupel a objetí rodiny. Čekalo ho prověřování. Režim se ptal, proč se nechal zajmout, co tam dělal, s kým mluvil a proč vlastně přežil. V logice Stalinova světa byl i život sám trochu podezřelý. Abakumov měl díky Směrši obrovskou moc. Jeho lidé působili přímo u armád a frontů a mohli zasahovat proti vojákům prakticky všech hodností. Z moskevského úředníka se stal mocný generálplukovník, před jehož institucí měli důvod být nervózní i lidé s generálskými hvězdami na ramenou.
Z války rovnou do dalších čistek
Když válka skončila, mohl by člověk očekávat, že Abakumov dostane děkovný dopis, rekreační poukaz někam k Černému moři a pár týdnů klidu. Stalin ovšem nebyl člověk, který by nechával dobře fungující represivní nástroje zahálet. V květnu 1946 se Abakumov stal ministrem státní bezpečnosti SSSR. Ministerstvo státní bezpečnosti, známé pod zkratkou MGB, bylo jedním z předchůdců pozdější KGB. Abakumov se tak dostal prakticky na vrchol. Jestliže někdo v poválečné Moskvě v noci zaslechl před domem brzdit automobil a okamžitě mu vyschlo v ústech, mohlo jít právě o lidi z aparátu, který Abakumov řídil. MGB sledovalo skutečné zahraniční zpravodajce, ale také domácí odpůrce, nacionalisty, podezřelé stranické funkcionáře a kohokoliv dalšího, koho se Stalin rozhodl považovat za problém. Abakumovův aparát se podílel také na represích v nově ovládaných oblastech Sovětského svazu. Jeho jméno je spojeno například s operacemi proti protisovětskému odporu a s deportacemi obyvatel Pobaltí. Pak přišla jedna z nejtemnějších poválečných čistek, leningradská aféra. Leningrad měl po strašlivé blokádě během války mimořádnou prestiž a část jeho stranických představitelů získala značný politický vliv. To v normální zemi nemuselo znamenat mnoho. Ve Stalinově Sovětském svazu byla ovšem popularita vysokého politika zhruba tak bezpečná jako kouření vedle otevřeného sudu s benzínem. Nikolaj Vozněsenskij, Alexej Kuzněcov a další významní funkcionáři se dostali do podezření z vytváření jakéhosi samostatného mocenského centra. Následovalo zatýkání, vyšetřování a výroba obvinění. Abakumovův aparát při tom sehrál zásadní roli. V roce 1950 byli někteří hlavní obžalovaní odsouzeni k smrti a popraveni. Další dostali dlouhé tresty. Jejich kariéry, zásluhy ani stranické legitimace je nezachránily. Stalinův stát tím znovu ukázal jedno ze svých základních pravidel. Včera jste mohli být zasloužilým soudruhem a hrdinou vlasti, dnes jste byli špionem. Přechod mezi oběma kategoriemi nevyžadoval ani převlékání. Abakumov byl tehdy stále na správné straně stolu. Jeho lidé vyslýchali. Jeho ministerstvo připravovalo případy. Jiní seděli v celách. Jenže židle v Abakumovově kanceláři už začínala být nebezpečně horká.
Ten, který vyšetřoval druhé, dostal nakonec vlastní spis
Na přelomu čtyřicátých a padesátých let zesilovala v Sovětském svazu antisemitská kampaň. Režim útočil proti takzvaným kosmopolitům, likvidoval Židovský antifašistický výbor a stále častěji spojoval židovské intelektuály a lékaře s představou zahraničního spiknutí. Jedním ze zatčených byl významný lékař Jakov Etinger. Vyšetřovatel MGB Michail Rjumin začal z jeho případu vytvářet mnohem větší konstrukci. Tvrdil, že Etinger záměrně nesprávně léčil vysoké sovětské představitele a že za tím může stát rozsáhlejší skupina lékařů. Tady nastává jedna z největších ironií Abakumovova příběhu. Abakumov rozhodně nebyl žádný humanista, který by náhle objevil kouzlo presumpce neviny. Etingera osobně vyslýchal a byl součástí represivního systému, který ho zatkl. Jenže Rjuminovým závěrům o rozsáhlém vražedném spiknutí nevěřil. Etinger v březnu 1951 ve vězení zemřel po tvrdém vyšetřování. Pro Rjumina to začalo být nebezpečné. Pokud se ukázalo, že případ pokazil, mohl se velmi snadno ocitnout na místě vyšetřovaného. A tak provedl tah, který byl v sovětském bezpečnostním aparátu téměř učebnicový. Obvinil svého šéfa. Napsal Stalinovi a tvrdil, že Abakumov závažné spiknutí úmyslně kryje. Stalin zpozorněl. V červenci 1951 byla vytvořena komise, která Rjuminova tvrzení prověřovala. Během několika dnů se svět jednoho z nejmocnějších mužů SSSR převrátil naruby. Abakumov byl odvolán. Dvanáctého července 1951 byl zatčen a dveře cely se tentokrát zaklaply za ním. Následující období muselo mít téměř groteskně černý nádech. Abakumov se totiž setkal s prostředím a metodami, které tak důvěrně znal z opačné strany. Z dochovaných stížností vyplývá, že popisoval temnou a studenou celu, tvrdé výslechy, nedostatek spánku a velmi špatné zacházení. Lékařské záznamy z roku 1952 svědčí o jeho zuboženém fyzickém stavu. Muž, který roky vedl instituci schopnou zavřít člověka prakticky přes noc, se nyní snažil vysvětlovat, že obvinění proti němu nejsou pravdivá. Historie někdy není příliš kreativní. Jen vymění cedulky na dveřích.
Stalin zemřel, ale dveře cely se neotevřely
Když 5. března 1953 zemřel Stalin, mohlo se zdát, že Abakumov vyhrál v loterii. Takzvané spiknutí lékařů se během několika týdnů zhroutilo a sovětské vedení přiznalo, že případ byl vykonstruovaný. Michail Rjumin, muž, který pomohl poslat Abakumova do vězení, se sám dostal za mříže a později byl popraven. Abakumov však domů nešel. Nové vedení Sovětského svazu totiž nemělo příliš velký důvod zachraňovat bývalého Stalinova ministra. Původní obvinění se sice začala měnit, ale v zásuvkách ležely jiné případy. A zejména jeden z nich byl pro Abakumova velmi nepříjemný. Leningradská aféra. Najednou už nebyla důkazem jeho oddané služby státu, ale důkazem, že jeho ministerstvo pomáhalo vyrábět vykonstruované procesy. Situace dostala další absurdní rozměr po pádu Lavrentije Beriji. Abakumov byl nyní spojován také s údajnými zločiny Berijovy skupiny. Sovětská politika měla mimořádný talent přepisovat minulost tak rychle, že se v ní člověk občas musel ráno podívat do novin, aby zjistil, s kým vlastně včera spolupracoval. V prosinci 1954 stanul Abakumov spolu s několika dalšími bývalými pracovníky bezpečnostního aparátu před soudem v Leningradu. Proces trval šest dní. Abakumov svou vinu odmítal. Devatenáctého prosince 1954 padl rozsudek smrti. A ještě téhož dne byl Viktor Abakumov zastřelen. Bylo mu čtyřicet šest let. Ten, který pomáhal budovat systém, v němž se z člověka mohl během několika hodin stát nepřítel státu, skončil jako nepřítel státu sám. Muž, jehož aparát vyráběl politické procesy, skončil před soudem kvůli výrobě politických procesů. Muž, který znal sovětské věznice z hlášení svých podřízených, je nakonec poznal zevnitř. Bylo by ovšem chybou dělat z Abakumova nevinnou oběť stalinského teroru. Nebyl to obyčejný člověk, kterého jednoho večera odvezli z bytu na základě udání souseda. Patřil mezi nejvýznamnější představitele systému. Vedl Směrš, stál v čele MGB, účastnil se represí a jeho aparát pomáhal ničit životy skutečných i domnělých nepřátel režimu. Právě proto je jeho konec tak výmluvný. Stalinský systém totiž svým služebníkům nikdy nesliboval bezpečí. Nabízel jim pouze moc, dokud byli potřební. Abakumov dlouhá léta seděl na straně stolu, kde ležela složka se jménem vyšetřovaného člověka. Potom přišel den, kdy otevřeli jinou složku a na ní stálo jeho jméno. Včera generálplukovník. Včera ministr. Včera jeden z mužů, kterých se bála země. Dnes vězeň. A nakonec odsouzenec čekající na popravčí četu. Stalinův teror totiž nebyl klub, jehož členství člověka chránilo. Byl to mlýnek na maso. Někteří lidé do něj dlouhé roky strkali ostatní a mohli získat dojem, že stojí bezpečně vedle. Jenže klika se pořád otáčela. A Viktor Abakumov nakonec zjistil, že tentokrát je uvnitř on.
Související články
Vladimír Dlouhý
Historie, která se dá číst i bez učebnice.
Příběhy lidí, válek, zbraní, dynastií a zapomenutých událostí.
