Francisco de Orellana objevil bájný svět Amazonie. O sto let později z něj zůstala jen džungle a miliony mrtvých
České předčítání hlasem vašeho zařízení.
Francisco de Orellana patří mezi nejslavnější conquistadory historie, přesto jeho příběh začnu netradičně, téměř sto let po jeho smrti. Téměř pět generací po jeho smrti se do Amazonie vydala další velká evropská výprava. V roce 1637 vyplul portugalský kapitán Pedro Teixeira po stopách slavného conquistadora a stejně jako mnoho jeho předchůdců doufal, že objeví bájné El Dorado a bohatá města ukrytá v nekonečné džungli, které Orellana měl najít. Místo říše zlata však našel něco mnohem děsivějšího. Břehy největší řeky světa byly z velké části tiché a opuštěné. Tam, kde Orellana téměř o sto let dříve popisoval dlouhé řady vesnic, rozsáhlá pole, obchodní centra a desetitisíce domorodců, se rozprostírala téměř pustá krajina. Dnes už víme, že Orellana si své vyprávění nevymýšlel. Mezi jeho plavbou a Teixeirovou expedicí zasáhla Amazonii jedna z největších demografických katastrof v dějinách celého lidstva. Evropské nemoci, především neštovice, ale také spalničky, chřipka a další infekce, se šířily po domorodých obchodních cestách rychleji než samotní Evropané. Moderní archeologie odhaduje, že před příchodem Evropanů mohlo v Amazonii žít přibližně osm až deset milionů lidí, některé studie uvádějí i vyšší počty. Do poloviny 17. století jich zmizelo až devadesát až pětadevadesát procent. To znamená, že během jediného století mohlo zemřít přibližně sedm až devět milionů obyvatel. Mnohé národy tak zanikly dříve, než vůbec spatřily jediného Evropana. Právě proto našel Pedro Teixeira úplně jinou a prázdnou Amazonii než Francisco de Orellana. Nebyl to důkaz, že Orellana lhal. Bylo to přesně naopak, bylo to svědectví jedné z největších epidemiologických katastrof lidských dějin. Dnešní objevy pomocí laserové technologie LiDAR, archeologické vykopávky i výzkum půdy terra preta potvrzují, že pod dnešním deštným pralesem skutečně existovala rozsáhlá města, silnice, zavlažovací systémy i zemědělská krajina a vyspělá civilizace. Orellana byl zřejmě posledním Evropanem, který spatřil tuto civilizaci ještě před jejím zánikem. Jeho kronikář Gaspar de Carvajal popisoval tisíce domů, široké cesty, velká pole kukuřice a manioku i organizované společnosti schopné postavit tisíce válečníků. Evropané jeho vyprávění téměř čtyři sta let považovali za přehnané nebo zcela smyšlené. Až moderní věda ukázala, že mnohem blíže pravdě měl právě právě Orellana než jeho kritici. Jeho příběh proto není jen příběhem objevení největší řeky světa ale také příběhem světa, který zmizel tak rychle, že mu Evropa přestala věřit.
Abychom pochopili, jak se Francisco de Orellana stal mužem, který jako první proplul celou Amazonku, musíme se teď vrátit o téměř sto let zpět. Narodil se kolem roku 1511 ve španělském Trujillu, městě, odkud pocházela řada slavných conquistadorů včetně Francisca Pizarra. Právě s ním Orellanu spojovalo nejen přátelství, ale podle některých pramenů i vzdálené příbuzenské pouto. Když se ve dvacátých letech 16. století vydal do Nového světa, netušil, že jeho jméno jednou zastíní většinu ostatních dobyvatelů. Neproslavil se totiž dobytím říše ani nalezením zlata, ale cestou, která byla mnohem riskantnější. Nejprve bojoval v Nikaragui a později se připojil k Pizarrově tažení proti Inkům. Účastnil se krvavého dobývání Peru, občanských válek mezi samotnými Španěly a při jednom střetu přišel o levé oko. Přesto rychle stoupal mezi nejvýznamnější důstojníky. Za své služby získal rozsáhlé pozemky na území dnešního Ekvádoru, podílel se na znovuzaložení města Guayaquil a stal se jeho guvernérem. Mohl zde prožít zbytek života jako bohatý kolonista, jenže stejně jako většina conquistadorů své doby věřil, že někde za hradbou And stále čeká bohatství, které zastíní i poklady Aztéků a Inků. Evropou tehdy kolovaly fantastické zprávy o bájném El Doradu, městě postaveném ze zlata, i o Zemi skořice, kde měly růst nekonečné lesy tohoto vzácného koření. Dnes víme, že šlo převážně o směs domorodých legend, přání a přehnaných vyprávění, tehdy jim však věřili téměř všichni. V roce 1541 proto Gonzalo Pizarro, nevlastní bratr slavného Francisca Pizarra, zorganizoval jednu z největších expedic, jaké kdy do nitra Jižní Ameriky vyrazily. Několik stovek španělských vojáků, tisíce domorodých nosičů, stovky koní, prasat a loveckých psů překročily Andy a vstoupily do neznámého světa. Nikdo z nich netušil, že právě začíná výprava, která se během několika měsíců promění v boj o holý život a navždy změní mapu světa.
Jen několik týdnů po vstupu do amazonské džungle se Pizarrova výprava začala rozpadat. Vyčerpávající pochody přes bažiny, nekonečný déšť, tropické nemoci a nedostatek potravy proměnily hledání El Dorada v boj o přežití. Koně umírali hlady, zásoby došly a vojáci jedli vše, co dokázali ulovit nebo najít. Kukuřice rychle zmizela, následovalo koňské maso, psi, opice, papoušci, želvy i kožené řemeny ze sedel. Každý další den znamenal další mrtvé. Když expedice dorazila k řece Coca, Gonzalo Pizarro rozhodl, že Francisco de Orellana vypluje s asi sedmapadesáti muži na provizorní brigantině San Pedro po proudu, aby našel jídlo a co nejrychleji se vrátil. Zdánlivě šlo o běžný průzkumný úkol. Brzy se však ukázalo, že silný proud návrat prakticky znemožňuje. Orellanovi muži, zesláblí hladem a na pokraji vzpoury, odmítli pokus o sebevražednou cestu proti proudu. Rozhodli se pokračovat dál do neznáma. Orellana poslal Pizarrovi dopis, ve kterém vysvětloval svou situaci, ale posel se ke zbytku výpravy nikdy nedostal. Toto rozhodnutí se později stalo jednou z největších kontroverzí jeho života. Gonzalo Pizarro jej označil za zrádce, který ho úmyslně opustil kvůli vlastní slávě. Orellana naopak tvrdil, že návrat byl fyzicky nemožný a znamenal by jistou smrt celé posádky. Dodnes se historici přou, kdo měl pravdu. Jisté je pouze to, že od této chvíle se z neúspěšné expedice za El Doradem stala jedna z největších průzkumných výprav v dějinách. Uprostřed nekonečné džungle navíc Španělé dokázali něco téměř neuvěřitelného. Z pokácených stromů postavili druhou brigantinu Victoria. Hřebíky vykovali z podkov, smůlu získávali z pryskyřice stromů, lana pletli z rostlinných vláken a plachty i opravy prováděli z toho, co našli kolem sebe. Bez loděnice, bez zásob a bez jakékoli pomoci vytvořili dvě plavidla, na kterých pokračovali po řece, o jejíž délce ani směru neměli nejmenší tušení. Každý den je napadaly jiné domorodé kmeny, přesto se jim občas podařilo získat potravu výměnou za železné předměty nebo skleněné korálky. Právě tehdy si Orellana začal uvědomovat, že Amazonie není liduprázdnou divočinou, ale hustě osídleným světem propojeným obchodem, zemědělstvím i říční dopravou.
Dne 11. února 1542 se řeka Napo vlila do mnohem mohutnějšího toku. Francisco de Orellana se stal prvním Evropanem, který spatřil největší řeku světa a následně ji celou splul až k Atlantiku. Cestou míjel rozsáhlé vesnice, stovky kánoí i úrodná pole táhnoucí se podél břehů. Kronikář Gaspar de Carvajal zaznamenal, že některé osady byly od sebe vzdáleny jen několik kilometrů a že místní společnosti dokázaly postavit tisíce válečníků. Nejznámější událostí celé plavby se stala bitva z června 1542, při níž Španělé tvrdili, že mezi bojovníky viděli také ženy, které střílely z luků a velely mužům. Orellanovi připomněly bájné Amazonky z řecké mytologie, a právě odtud vzniklo jméno řeky Amazonka. Dodnes se historici přou, zda skutečně šlo o ženské bojovnice, nebo zda si Španělé některé události špatně vyložili. Jisté však je, že název přetrval až do současnosti. Po více než sedmi měsících neustálého boje s proudem, hladem, nemocemi i útoky domorodců doplula expedice 26. srpna 1542 k Atlantskému oceánu. Šlo o jeden z největších zeměpisných objevů šestnáctého století. Orellana se po návratu do Španělska musel hájit před obviněním ze zrady, ale nakonec získal od krále právo vrátit se do Amazonie jako guvernér Nové Andalusie. Druhá výprava se však změnila v katastrofu. Muže kosily epidemie, dezertéři opouštěli lodě, zásoby docházely a většina expedice zahynula ještě dříve, než se dostala hluboko do vnitrozemí. Koncem roku 1546 Francisco de Orellana v amazonské džungli zemřel, pravděpodobně na nemoc, vyčerpání a následky hladovění. Nikdy nenašel El Dorado ani pohádkové bohatství, které hledal téměř celý život. Přesto objevil něco mnohem významnějšího. Jako první Evropan proplul celou Amazonku a zanechal svědectví o civilizaci, kterou během několika desetiletí téměř vymazaly evropské epidemie. Trvalo téměř čtyři sta let, než moderní archeologie potvrdila, že jeho příběh nebyl legendou, ale pozoruhodně přesným popisem světa, který navždy zmizel.
Související články
ConquistaByl to největší kulturní šok dějin. Španělé nevěřili vlastním očím, když vstoupili do Tenochtitlánu megapole říše Aztéků
ConquistaFemme fatale Aztéků. Žena, kterou jedni dodnes oslavují jako matku Mexika a druzí nenávidí jako největší zrádkyni
NovověkHora stříbra Potosí, která udělala ze Španělska světovou velmoc a z inků otroky
Vladimír Dlouhý
Historie, která se dá číst i bez učebnice.
Příběhy lidí, válek, zbraní, dynastií a zapomenutých událostí.
