Libochovičtí patrioti viděli v železnici moderní zlo a nepustili ji k městu. O dvacet let později si platili, aby jim zastavila co nejblíž.

Poslech článku

Poslechnout článek

0:00 / 0:00 odhad

Hlasitost Zastavit

Průběh čtení

0:00

0 %

Rychlost:

1×1,25×1,5×2×

České předčítání hlasem vašeho zařízení.

Železnice v Libochovicích byla nejdřív nevítaným vetřelcem

Železnice v Libochovicích mohla být už mnohem dříve. Místní patrioti ale novou dopravu považovali za moderní zlo a nepustili trať přímo k městu. Kdyby se v roce 1882 v Libochovicích pořádalo referendum o železnici, výsledek by možná zněl: ano, ale hlavně ať je co nejdál od náměstí a nejlépe v Dubanech či Radovesicích. Podle místního historického pramene byla dráha stavěna „k veliké nelibosti občanů“ a obyvatelé si měli prosadit, aby nádraží neleželo příliš blízko města a vesnic. Z dnešního pohledu to působí skoro absurdně. Město dostalo jednu z největších technických novinek 19. století a velká část místních ji chtěla mít pokud možno za poslední stodolou. Jenže parní lokomotiva nebyla tichý dopravní prostředek. Kouřila, syčela, chrlila jiskry a krajinou projížděla s nenápadností rozzuřeného kotle na kolech co vypadal že brzo vylítne do vzduchu. Koleje protínaly pole, měnily staré cesty a přinášely něco, co bývá pro každou generaci podezřelé, změnu. Vrchnost a průmysl železnici potřebovaly, část měšťanů ale usoudila, že svět fungoval docela dobře i s koňmi a není nutné ve městě nic zbytečně vylepšovat. Přesto 21. října 1882 dorazil do Libochovic slavnostní vlak. Z Lovosic vyjel v 10:30, táhly ho dvě lokomotivy a za nimi jelo devět vozů první a druhé třídy. Do Libochovic přijel v 11:46 a pravidelný provoz začal následujícího dne. Dnes by cesta dlouhá přibližně čtrnáct kilometrů za více než hodinu vyvolala kontrolu aplikace, stížnost dopravci a nejspíš i několik rozhořčených komentářů na sociálních sítích. Roku 1882 však šlo o neuvěřitelný převrat. Nešlo jen o nevídanou rychlost soupravy. Vlak jezdil pravidelně, unesl mnohem víc než povoz a v Lovosicích se napojoval na velkou železniční síť. Libochovice tím přestaly být městem odkázaným výhradně na stav silnic, náladu počasí a fyzické možnosti koní. Železnice navíc přinesla Libochovickým zcela nový vztah k času. Povoz mohl vyjet, až když byl připravený kočí, náklad i koně narozdíl od vlaku, který odjížděl podle jízdního řádu. Najednou začalo záležet na tom, jestli je 7:25, nebo 7:35. Pokrok tedy nepřivezl jen kouř a koleje. Přivezl také nepříjemnou novinku, že pozdní příchod už není filozofická otázka, ale prostě zmeškaný vlak.

Cukrovar chtěl koleje, koně dostali konkurenci

Důvod, proč se železnice do Libochovic vůbec tlačila, byl mnohem prozaičtější než pohodlí cestujících. Roku 1867 zde vznikl cukrovar a s ním problém, který se nedal vyřešit dobrým úmyslem ani silnějším koněm. Cukrovar potřeboval obrovské množství cukrové řepy, uhlí a dalších surovin a zároveň musel odvážet hotový cukr i vedlejší produkty. Koňské povozy, které byly po staletí páteří dopravy, začínaly v průmyslovém provozu narážet na své limity. V dešti se cesty měnily v bahno, v zimě v překážkovou dráhu a každý další tunový náklad znamenal další koně, další povozy a další lidi. Vlak proti tomu působil téměř neslušně efektivně. Přijel, naložil desítky tun a odjel, aniž by potřeboval oves, podkováře nebo uklidňující slovo od kočího. Právě v tom byla jeho skutečná síla. Železnice umožnila pravidelnou přepravu velkého množství zboží a vytvořila vazbu mezi místním průmyslem a širším trhem. Zpočátku přitom žádná dopravní revoluce nevypadala nijak velkolepě. Mezi Libochovicemi a Lovosicemi jezdily jen dva páry vlaků denně a cesta trvala přibližně hodinu. Jenže v Lovosicích cesta nekončila. Tam se člověk, zásilka cukru nebo vagón uhlí napojily na velkou železniční síť Rakouska-Uherska, a to už byl zásadní rozdíl. Libochovice tak přestaly být jen bodem na mapě mezi Louny a Litoměřicemi. Dostaly vlastní kolejovou bránu do světa. A jakmile si lidé zvykli, že vlak není ďábelský stroj, který vypálí půl okresu a zbytek vyděsí, začali si všímat jeho praktičtější stránky.

1902–1907: Nechte nám železnici dál. A teď nám ji postavte blíž.

Právě tady začíná nejlepší část celého příběhu. O pouhých dvacet let později se totiž postoj města obrátil téměř naruby. Roku 1902 byla otevřena trať z Loun do Libochovic a zároveň vznikla zastávka Libochovice město. Místní už neřešili, jak dostat železnici co nejdál. Naopak chtěli vlak blíž centru, klidně na náměstí a hlavně blízko. Město bylo najednou ochotné na zastávku přispět přibližně tisíc korun. Dějiny mají někdy smysl pro tento humor, který by si autor nevymyslel lépe. Nejprve se novinka odstrčí za město, aby nerušila, a o jednu generaci později se platí za to, aby se zase přiblížila. Lidé zkrátka zjistili, že mít železnici daleko je výborné jen do chvíle, než na ni potřebujete dojít s kufrem. První podoba zastávky Libochovice město přitom nebyla žádná reprezentativní brána moderního věku. Šlo o velmi jednoduché místo, v podstatě označenou zastávku se sloupem. Nákladiště přibylo až roku 1909 a stavba nádražní budovy začala roku 1910. Mezitím se ale železniční síť dál rozrůstala. Roku 1907 vzniklo spojení směrem na Straškov a Vraňany. Libochovice tak měly během pětadvaceti let koleje třemi směry: na Lovosice, Louny a Vraňany a z původně konečné stanice se stal malý železniční uzel. Samozřejmě to nebylo žádné druhé nádraží Ftantiška Josefa v Praze, ale na město této velikosti to byl zásadní posun. Najednou nešlo jen o to, že do Libochovic přijíždí vlak. Odtud se dalo pokračovat dál. A železnice se z cizí technické novinky změnila v běžnou součást města. To je možná největší vítězství každého vynálezu: v jednu chvíli ho lidé považují za nebezpečnou šílenost a o pár let později se rozčilují, že jim jede jen třikrát denně.

1912 až dnes: Koleje přivezly průmysl a pak začaly hledat novou roli

Železnice brzy ukázala, že nepomáhá jen podnikům, které už v Libochovicích existovaly. Dokázala přilákat i nové. Roku 1911 začala stavba sklárny a 7. ledna 1912 zde vznikl první výrobek. Zakladatelé Feigl a Morávek předtím působili v Trhové Kamenici, kde museli své výrobky dopravovat na železnici až do Hlinska. Libochovice nabízely něco podstatně praktičtějšího: blízkost uhelné pánve a levnou dopravu po železnici a Labi. Podnik zpočátku zaměstnával 68 lidí a vyráběl zejména sifonové lahve. Výrobky mířily do Německa, Anglie, Španělska i Ruska. To byl přesně onen hospodářský domino efekt. Nejprve vznikl cukrovar a potřeboval lepší dopravu. Pak přišla železnice. Díky ní se město stalo atraktivnější pro další průmysl. Nový podnik přivedl zaměstnance, ti potřebovali bydlení, obchody, služby a živnosti. Koleje tak postupně měnily nejen dopravu, ale i samotnou strukturu města. Dnes už je železnice v úplně jiné situaci. Trať 114 zůstává součástí pravidelné regionální dopravy a v roce 2024 prošla rozsáhlejší opravou v oblasti mezi Libochovicemi a Louny. Opravoval se kolejový svršek, přejezdy i některé mostní objekty. Větev směrem na Straškov naproti tomu přišla o pravidelnou každodenní osobní dopravu už v prosinci 2006. Koleje ale nezmizely. Jezdí po nich sezonní turistické vlaky, provozní jízdy a příležitostně nákladní doprava. Od roku 2027 se počítá s nasazením pohodlnějších motorových jednotek řady 841 RegioShuttle RS1, které nabídnou bezbariérový nástup a více místa pro jízdní kola. Příběh libochovické železnice tak získává téměř dokonalý oblouk. Roku 1882 ji část obyvatel nechtěla příliš blízko. O dvacet let později si město zaplatilo zastávku u centra. Pak koleje přivedly další průmysl. A dnes se část železnice snaží znovu najít své místo – tentokrát v regionální a turistické dopravě. V Libochovicích tedy platí staré pravidlo pokroku: nejprve se novinka odmítne, potom se začne používat a nakonec se vede dlouhá debata o tom, proč nejede častěji.