Slovanské kmeny kolem Čech: Kdo žil ve střední Evropě kolem roku 900

Poslech článku

0:00 / 0:00 odhad

Hlasitost

Průběh čtení

0:00

0 %

Rychlost:

České předčítání hlasem vašeho zařízení.

Slovanské kmeny kolem Čech vytvářely kolem roku 900 mnohem pestřejší svět, než jaký dnes známe z mapy střední Evropy. Kdybychom se tehdy postavili doprostřed české kotliny, vytáhli dnešní atlas a začali místním vysvětlovat, že tady je Česko, támhle Německo, nahoře Polsko a dole Rakousko, nejspíš by chvíli přemýšleli hlavně nad tím, z jakého blázince jsme zdrhli. Nic z toho totiž ještě neexistovalo v podobě, jakou známe dnes. Místo přehledných států tu byla směs hradišť, mocenských center, knížat, rodů a slovanských skupin s názvy, které dnes znějí skoro jako seznam účastníků středověkého festivalu: Lučané, Pšované, Doudlebové, Milčané, Glomači, Holasici, Vislané nebo Charváti. A hlavně slovanský svět rozhodně nekončil na dnešní české hranici. Na západě pokračoval hluboko do dnešního Německa, na severu přes Lužici a Slezsko, na východ směrem ke Krakovu a dál ke Karpatům. Na jihovýchodě mezitím vyrůstala Velká Morava, která už hrála podstatně vyšší politickou ligu. Kdo by si tedy představoval Čechy jako malý slovanský ostrov obklopený ze všech stran cizím světem, ten by se spletl. Jen je potřeba hned na začátku trochu přibrzdit nadšení z krásných barevných map. Hranice jednotlivých kmenů opravdu nikdo v 9. století nevyměřoval kolíky, nevedl katastr a neposílal sousedům doporučené dopisy, že jim jejich pastevec zase překročil hranici. To, co dnes kreslíme barevnými plochami, je historická rekonstrukce. Vychází z kronik, zeměpisných názvů, archeologických nálezů a několika raně středověkých textů. U části „kmenů“ navíc vůbec není jisté, zda šlo o skutečné samostatné kmeny, nebo spíš o regionální společenství, mocenské oblasti či správní celky. Raný středověk nám po sobě nechal dost stop na to, abychom se mohli hádat, ale ne tolik, abychom se přestali hádat.

Slovanské kmeny kolem Čech nebyly jedna velká rodinná sešlost

Tradiční školní obrázek české kotliny býval nádherně jednoduchý. Uprostřed Čechové, na severozápadě Lučané, kolem Mělníka Pšované, na jihu Doudlebové, na severu Litoměřici a Lemuzi, na východě Zličané a Charváti. Každý měl svoje území, svoje centrum, patrně svého knížete a dostatek důvodů k tomu, aby neměl příliš v lásce souseda. Pak se objevili Přemyslovci, všechny postupně přemohli nebo ovládli a bylo hotovo. Čechy sjednoceny, můžeme pokračovat k Boleslavům. Krásná teorie. Jenže historie má poněkud protivný zvyk rozpadnout se přesně ve chvíli, kdy začne působit dokonale přehledně. Řadu těchto názvů skutečně známe ze středověkých pramenů, jenom ne vždy víme, co přesně označují. Kosmas například psal svou kroniku až na počátku 12. století a některé události, které popisoval, byly už v jeho době hlubokou minulostí. Jeho slavná lucká válka mezi Čechy a Lučany v čele s knížetem Vlastislavem patří mezi nejdramatičtější části českých pověstí. Najdeme tam všechno, co má správné středověké drama mít: urážky, armády, bitvu, zradu, mrtvé a samozřejmě vítěze, kterému dějiny dovolily vyprávět příběh po svém. Jenže právě tady musíme oddělovat historickou tradici od doložených událostí. Kosmas rozhodně nebyl válečný reportér sedící vedle bitevního pole s poznámkovým blokem. Podobně opatrní musíme být i u Slavníkovců. Roku 995 bylo jejich hlavní sídlo na Libici přepadeno a přítomní členové rodu pobiti. Starší výklad z toho vytvořil téměř finální souboj dvou států – Přemyslovců a Slavníkovců – po němž zůstal na českém hřišti jediný vítěz. Dnes je pohled opatrnější. Slavníkovci nepochybně představovali mocný rod, ale jejich postavení a vztah ke Zličanům nelze jednoduše převést na model samostatného konkurenčního státu. Jisté je hlavně to, že Přemyslovci uměli politické soupeření ukončit způsobem, po kterém obvykle nebylo nutné svolávat druhé kolo jednání. Ještě vděčnější rodinnou zápletku nabízí Ludmila a Drahomíra. Ludmila bývá tradičně spojována s Pšovany a Drahomíra pocházela ze Stodoranů mezi Polabskými Slovany. Jejich konflikt nakonec skončil Ludmilinou vraždou na Tetíně roku 921. Z rodinné neshody se tak stal jeden z nejslavnějších politických zločinů českých dějin. Jen bychom z toho neměli zpětně vyrábět čistou válku dvou kmenů nebo pohanství proti křesťanství. Mocenský zápas tam byl nepochybně, ale raně středověká politika se málokdy vejde do jediné jednoduché škatulky.

Za Krušnými horami nekončil slovanský svět

Největší překvapení přichází ve chvíli, kdy z české kotliny vyrazíme na sever a západ. Dnešní hranice s Německem nás svádí k představě, že za Krušnými horami začínal odjakživa německý svět. Jenže kolem roku 900 bychom tam narazili na slovanské obyvatelstvo ještě hodně dlouho. Polabští Slované obývali rozsáhlá území mezi Labem, Sálou, Baltským mořem a českými zeměmi. Jinými slovy: slovanská Evropa tehdy sahala mnohem dál na západ, než jsme zvyklí. Severně od Čech žili například Milčané v Horní Lužici kolem dnešního Budyšína. Vedle nich Lužičané a směrem na západ další skupiny, například Glomači neboli Daleminci. Právě jejich území se během 10. století dostávala pod stále silnější tlak saských vládců. Roku 929 bylo dobyto významné centrum Glomačů, označované v pramenech jako Gana. To už je okamžik, kdy se začne pomalu měnit celá mapa severní části střední Evropy. Území, která byla po staletí slovanská, se postupně začleňovala do říšského prostoru a později procházela germanizací. Ne všichni Slované však z těchto oblastí zmizeli. Lužičtí Srbové přežili dodnes a jejich existence je vlastně živým historickým pozůstatkem světa, který kdysi sahal mnohem dál na západ. Kdybyste tedy před jedenácti sty lety vyrazili z Prahy na sever a očekávali, že po překročení pohraničních hor okamžitě přestanete rozumět místním, pravděpodobně byste byli zklamaní. Na skutečně jiný jazykový svět byste museli pokračovat dál. Přesnější ale není tvrdit, že by se za horami mluvilo česky. Šlo o jiné slovanské jazyky a nářečí, které byly příbuzné a v některých situacích mohly být částečně srozumitelné. Nebyl to jeden jednotný jazykový prostor bez rozdílů. A právě tady je vidět, jak zavádějící může být pohled přes dnešní státní hranice. My máme tendenci promítat současné Německo, Česko a Polsko hluboko do minulosti, jako by tam jejich obyvatelé stáli od pravěku a jen čekali, až někdo vynalezne pasy. Ve skutečnosti se jazykové, politické i kulturní hranice měnily po staletí. Raný středověk byl v tomto směru mnohem pohyblivější svět, než jak působí barevná mapa ve školním atlase.

Na východě Slezané, Vislané a jeden velký otazník

Ani směrem na severovýchod se situace nijak nezjednodušuje. V oblasti dnešního Slezska známe Slezany, Opolany, Holasice a další slovanské skupiny. Část jejich názvů nám zachoval takzvaný Bavorský geograf, anonymní raně středověký text, který vypočítává řadu národů a oblastí východně od Franské říše. U některých dokonce uvádí počet takzvaných civitates. Co přesně tím autor myslel – hradiště, správní jednotky nebo sídelní celky – je jedna z těch otázek, které spolehlivě zaměstnají historiky na velmi dlouho. Slezané sídlili přibližně kolem středního toku Odry, Opolané kolem dnešního Opolí a Holasici v prostoru horní Odry, tedy blízko dnešního českého Slezska. Z dnešního pohledu působí jejich jména místy překvapivě moderně. Opolané zůstali spojeni s Opolím, Slezané dali jméno celému Slezsku. Člověk tak někdy hledí na jméno staré více než tisíc let a zjistí, že přežilo několik dynastií, státních převratů, válek i úředníků, kteří se ho nejspíš několikrát pokusili zapsat jinak. Dál na východ ležela oblast Vislanů kolem horní Visly a Krakova. Pramen známý jako Život Metodějův vypráví o mocném pohanském knížeti „sedícím na Visle“, kterému Metoděj údajně doporučil dobrovolně přijmout křest, protože jinak by mohl být pokřtěn jako zajatec v cizí zemi. Zní to skoro jako nabídka, kterou by bylo rozumné neodmítat. Jestli ale Velká Morava Vislany skutečně přímo dobyla a ovládla, není bezpečně doloženo. Kontakt a mocenský tlak ano, přesný rozsah moravské nadvlády už je věcí diskuse. A pak tu máme Bílé Charváty, což je kategorie sama pro sebe. Víme, že středověké prameny znají Charváty nejen na Balkáně, ale i někde severně od Karpat. Kde přesně žili, není jisté. Polsko? Západní Ukrajina? Podkarpatská oblast? Část dnešního Slovenska? Historici nabízejí několik možností. Proto je vlastně nejpoctivějším symbolem na mapě právě otazník. Někdy je historicky přesnější přiznat „nevíme“, než nakreslit sebevědomou hranici jen proto, že prázdné místo nevypadá hezky.

Morava už hrála vyšší ligu

Zatímco v Čechách se teprve upevňovala přemyslovská moc, na Moravě během 9. století vznikl útvar, který už byl schopen výrazně zasahovat do politiky celé střední Evropy. Moravané jsou v pramenech doloženi na počátku 9. století a za Mojmírovců postupně vznikla Velká Morava. Ta nebyla pouhou další barevnou skvrnou na mapě mezi desítkami místních kmenů. Byla skutečným politickým centrem s rozsáhlými hradišti, elitami, církevní organizací a zahraniční politikou. Kolem roku 833 Mojmír I. vyhnal nitranského knížete Pribinu a nitranská oblast se dostala pod jeho moc. Proto je vhodnější mluvit o Nitransku než automaticky vyrábět „kmen Nitranů“. Nitra byla důležitým centrem, ale raný středověk opravdu nemusíme zaplnit dalšími kmeny pokaždé, když narazíme na zeměpisný název. Za Svatopluka pak moc Velké Moravy dosáhla svého vrcholu a její vliv zasahoval i do okolních oblastí. Jak daleko přesně, o tom se samozřejmě vedou spory – protože kdyby se historici na všem shodli, přišli by o velkou část pracovní náplně. Na jih od Moravy žili alpští Slované a existovala zde Karantánie. Její největší význam patří hlavně 7. a 8. století, protože během první třetiny 9. století už byla začleněna do franského politického systému. Na mapě 9. a 10. století je proto přesnější označovat tuto oblast jako Karantánii či území alpských Slovanů a nedělat z ní samostatný stát fungující ještě v době, kdy se severně od ní prosazovali Mojmírovci a Přemyslovci. A právě během několika generací se celý svět zachycený na podobných mapách začal měnit. V Čechách postupně převládli Přemyslovci, na území budoucího Polska se prosadili Piastovci, Velká Morava na počátku 10. století zanikla a západní slovanské oblasti se dostávaly pod stále silnější vliv říše. Desítky menších jmen začaly mizet a místo nich se rodily větší politické celky.

Svět, který zmizel

Když se tedy dnes podíváme na mapu Lučanů, Pšovanů, Milčanů, Slezanů, Vislanů nebo Moravanů, nedíváme se na přesný politický atlas roku 900. Díváme se na pokus poskládat dávno zmizelý svět z několika kronik, názvů míst, archeologických nálezů a pár textů, jejichž autoři rozhodně netušili, že je o tisíc let později budou historici rozebírat slovo po slovu. Některé z těchto skupin byly skutečné politické síly, jiné možná spíš regionální společenství. Některé názvy přežily dodnes, jiné zmizely téměř beze stopy. A některé nás budou zřejmě ještě dlouho nutit kreslit na mapu otazníky. To není slabina historického poznání, ale jeho přirozená součást. Raný středověk nebyl světem pevných hranic, nýbrž proměnlivých vztahů, mocenských center a identit. České země proto nebyly izolovaným slovanským ostrovem, ale součástí mnohem širšího prostoru sahajícího od Alp k Baltu a od Labe hluboko do východní Evropy. Což je možná nakonec dobře. Protože kdybychom přesně věděli, kdo kde kolem roku 900 bydlel, komu platil, s kým válčil a kde končil jeho dvorek, raný středověk by byl podstatně méně zábavný. A historici by si museli hledat jinou práci.