Vlastimil Spěvák: muž z polosvěta devadesátek

Poslech článku

0:00 / 0:00 odhad

Hlasitost

Průběh čtení

0:00

0 %

Rychlost:

České předčítání hlasem vašeho zařízení.

O Vlastimilu Spěvákovi se dodnes vypráví ledacos. Něco lze doložit policejními spisy a dobovými články, něco stojí na svědectvích a něco už patří spíš do historiie legend českých devadesátek. Jeho jméno se dlouhá léta objevovalo v souvislosti s příbramským okruhem Jaroslava Starky, fotbalem, podnikatelským polosvětem i lidmi, jejichž osudy často končily velmi špatně. Zatímco někteří známí hráči tehdejší doby skončili pod zemí, za mřížemi nebo na útěku v zahraničí, Spěvák divoké období přežil a zůstal v Česku. Právě kolem něj se tak vytvořila zvláštní směs skutečnosti a legendy. Na jedné straně stojí doložené kontakty, policejní vyšetřování, vazba, fotbal a podnikání. Na straně druhé historky o člověku, který údajně dokázal zařídit téměř cokoliv a kterého nebylo radno naštvat. Jenže právě tady je potřeba oddělit pověst od skutečnosti. Spěvák nebyl odsouzen za vraždy ani za nejzávažnější skutky, se kterými bylo jeho jméno v médiích spojováno. Některá obvinění se nepodařilo prokázat a český stát mu později dokonce vyplatil odškodnění za trestní stíhání, které neskončilo odsouzením. Jeho příběh proto není jednoduchou historkou o mafiánském bossovi. Je spíš ukázkou toho, jak v českých devadesátkách mohla pověst časem přerůst samotného člověka.

Z vězení do světa, kde se problémy řešily jinak

Spěvák rozhodně nezačínal jako uhlazený podnikatel, který jednoho rána přišel do banky s perfektním podnikatelským plánem. Jeho životopis měl mnohem drsnější začátek. V minulosti měl zkušenost s kriminalitou i vězením a později se pohyboval v prostředí nočních podniků, bezpečnostních služeb, vyhazovačů a lidí, jejichž práce často začínala tam, kde běžná domluva končila. Po roce 1989 navíc podobnému typu lidí začala přát doba. Starý režim zmizel, nové zákony a instituce se teprve zabíhaly, privatizoval se majetek, vznikaly stovky nových firem a obrovské množství peněz měnilo majitele rychlostí, na kterou nebyla policie ani justice připravená. Kdo měl kontakty, odvahu a schopnost pohybovat se mezi různými světy, mohl během několika let vystoupat velmi vysoko. Spěvák si postupně vytvořil pověst člověka, který zná správné lidi a dokáže se pohybovat v prostředí, kam obyčejný podnikatel většinou ani nevstoupil. Nebyl přitom tak veřejně viditelný jako František Mrázek nebo později Radovan Krejčíř. Na fotografiích z večírků nebyl zdaleka tak často, televizní kamery nevyhledával a svou pozici nijak okázale nevystavoval. Právě to možná jeho pověsti pomáhalo. Člověk, o kterém se říká, že má vliv, ale přitom zůstává v pozadí, totiž působí mnohem tajemněji než ten, který každému ochotně vypráví, kolik má peněz a koho zná.

Postupně se Spěvákovo jméno začalo objevovat vedle dalších známých lidí českého podnikatelského polosvěta. Nejvýraznější bylo především jeho spojení s Jaroslavem Starkou, dlouholetým šéfem příbramského fotbalu. Spěvák se stal viceprezidentem příbramského klubu a média jej popisovala jako jednoho z nejbližších Starkových spolupracovníků. Zvenčí tak vznikal zajímavý obraz dvou rozdílných mužů. Starka byl člověk, kterého znali fotbaloví fanoušci, objevoval se na stadionech, poskytoval rozhovory a představoval veřejnou tvář příbramského klubu. Spěvák působil podstatně nenápadněji. Dobový tisk jej přesto vykresloval jako člověka se silnými kontakty a značným vlivem v podnikatelském polosvětě. Jak velký tento vliv skutečně byl, se dnes už prakticky nedá změřit. V podobném prostředí totiž neexistovaly členské průkazky, organizační schémata ani kanceláře s cedulkou „české podsvětí, druhé patro vlevo“. Rozhodovaly osobní vazby, služby, protislužby, známosti a především pověst. A právě tu měl Spěvák mimořádně silnou.

Mrtví, pohřešovaní a jméno, které se stále vracelo

Když novináři v devadesátých letech a na začátku nového tisíciletí začali kreslit pomyslné pavouky vztahů mezi známými postavami českého podsvětí, Spěvákovo jméno se v nich objevovalo překvapivě často. František Mrázek, Lambert Krejčíř, Petr Šebesta a další lidé, kteří byli zavražděni nebo zmizeli, patřili do prostředí, v němž se pohybovali také lidé známí Spěvákovi. Sám tuto skutečnost v rozhovorech nijak dramaticky neskrýval. Připouštěl, že v síti vztahů kolem některých známých podnikatelů by se jeho jméno skutečně našlo. Jenže znát člověka, obchodovat s ním nebo se pohybovat ve stejném společenském okruhu samozřejmě není totéž jako podílet se na jeho smrti. Právě tento rozdíl se při pozdějším vyprávění o devadesátých letech často ztrácel. V prostředí, kde se navzájem znaly desítky podnikatelů, fotbalových funkcionářů, vyhazovačů, bývalých veksláků i lidí s kriminální minulostí, nebylo nijak neobvyklé, že se jedno jméno objevovalo v několika různých policejních spisech a novinových článcích.

Největší problém pro Spěváka přišel v roce 2006. Policie tehdy rozjela rozsáhlou akci kvůli zmizení Lamberta Krejčíře, otce podnikatele Radovana Krejčíře. Lambert zmizel v roce 2002 a jeho tělo nebylo nalezeno. Vyšetřovatelé pracovali s verzí, že byl unesen a únos nepřežil. V listopadu 2006 policisté zadrželi Jaroslava Starku, Vlastimila Spěváka a několik dalších lidí. Spěvák se tak z člověka, o kterém se především vyprávělo, náhle ocitl přímo uprostřed jedné z nejsledovanějších kriminálních kauz v zemi. Skončil ve vazbě a média začala jeho minulost, kontakty a vztahy s lidmi z polosvěta rozebírat prakticky pod mikroskopem. Policie se přitom opírala také o informace lidí z tohoto prostředí a o svědecké výpovědi, z nichž některé nebyly z první ruky. Někteří lidé popisovali, co měli slyšet od někoho dalšího, přičemž část původních zdrojů už v době vyšetřování nežila. Vznikla tak situace typická pro mnoho kauz devadesátých let. Podezření byla závažná a příběh působil děsivě, jenže cesta od podezření k důkazu, který obstojí před soudem, byla mnohem složitější.

Kauza Lamberta Krejčíře, která se začala rozpadat

Spěvák strávil ve vazbě přibližně tři měsíce. V únoru 2007 byl propuštěn po složení kauce ve výši 7,9 milionu korun. Už samotná částka naznačovala, že soud tehdy případ rozhodně nepovažoval za nějakou drobnost. Postupem času se však začala stále výrazněji ukazovat slabá místa vyšetřování. Lambert Krejčíř zůstával nezvěstný, jeho tělo nebylo nalezeno a část tvrzení stála na zprostředkovaných výpovědích. Některé informace si navíc odporovaly a obhajoba upozorňovala také na svědectví, podle kterých měl být Lambert Krejčíř viděn živý ještě v době, jež neodpovídala některým policejním verzím událostí. Samo o sobě to samozřejmě nedokazovalo, co se s ním skutečně stalo, ani automaticky nevylučovalo jednotlivé podezřelé. Ukazovalo to však, jak obtížné bylo po letech sestavit jednoznačný řetězec událostí a předložit před soudem důkazy, které by obstály bez pochybností.

Výsledek byl pro Spěváka zásadní. Nejzávažnější podezření se mu nepodařilo prokázat a stát jej později za trestní stíhání odškodnil. Ministerstvo spravedlnosti mu v roce 2012 přiznalo 142 tisíc korun, zatímco jeho právní zástupce požadoval výrazně vyšší částku a argumentoval tím, že stíhání poškodilo Spěvákovu pověst i podnikání. To je část příběhu, která se v legendách o českém podsvětí vypráví podstatně méně. Mnohem lépe totiž zní věta, že byl člověk zatčen v souvislosti se záhadným zmizením podnikatele, než dovětek, že se obvinění nepodařilo dotáhnout k odsuzujícímu rozsudku a stát mu následně vyplatil odškodnění. Jenže právě druhá část příběhu je pro poctivé hodnocení stejně důležitá jako první. Samotné policejní obvinění není rozsudek a pobyt ve vazbě není důkaz viny, i když v očích veřejnosti se tento rozdíl často rychle smaže.

Celá kauza zároveň ukazuje problém podobných příběhů z českých devadesátek. Svědci se často sami pohybovali kolem podsvětí, informace se předávaly přes několik lidí a po letech bylo těžké oddělit skutečnou vzpomínku od převyprávěné historky. Legendy tak vznikaly snadno, důkazy použitelné před soudem podstatně hůř.

Člověk ze zákulisí a legenda, která přerostla skutečnost

Právě kolem Spěváka se postupně vytvořila pověst člověka ze zákulisí, který nemusí křičet ani mávat pistolí, protože údajně stačí, že zná správné lidi. Historky z prostředí devadesátých let tomu samozřejmě pomáhaly. Prázdné restaurace, schůzky za zavřenými dveřmi, drahá auta, mohutní muži v pozadí a podnikatelé, kteří potřebovali „něco vyřešit“, jsou ideální materiál pro kriminální film. Jenže skutečný život bývá méně přehledný. Samotná přítomnost ochranky, drahého auta nebo známost s problematickými lidmi ještě není důkazem trestné činnosti. Na druhou stranu by bylo naivní tvářit se, že tehdejší prostředí bylo normálním světem podnikatelů, kteří po pracovní době debatovali o účetnictví a společně chodili hrát golf. Násilí, vydírání, únosy a vraždy byly skutečnou součástí českých devadesátých let a řada lidí, které Spěvák znal nebo s nimi přišel do kontaktu, se kolem podobných kauz opravdu pohybovala. Právě spojení skutečného násilí s nejasnou rolí jednotlivých lidí vytvářelo ideální prostředí pro vznik pověstí, které postupně získávaly vlastní život.

Spěvák nikdy nedosáhl veřejné proslulosti Františka Mrázka nebo Radovana Krejčíře. Mrázek se stal symbolem zákulisního bosse, Krejčíř podnikatele na útěku a Jaroslav Starka byl díky fotbalu výraznou veřejnou postavou. Spěvák vedle nich zůstával mnohem více v pozadí. A právě člověk v pozadí se pro vytváření legend hodí dokonale. Čím méně se o něm ví, tím snadněji lze prázdná místa doplnit historkami.

Po roce 2006 se český polosvět začal měnit. František Mrázek byl zastřelen, Radovan Krejčíř už byl pryč ze země a policie postupně rozkrývala některé staré struktury. Spěvák zůstal veřejně spojován hlavně s podnikáním a z hlavních stran novin se postupně vytratil. Staré historky však nezmizely. Čím vzdálenější devadesátá léta jsou, tím snáz se z jejich aktérů stávají téměř filmové postavy.

Fakta končí a začínají devadesátkové pověsti

Vlastimil Spěvák je tak dobrým příkladem toho, proč jsou česká devadesátá léta dodnes tak přitažlivá. Je tu skutečný člověk s komplikovanou minulostí, doloženými kontakty na významné postavy podnikatelského polosvěta, působením v příbramském fotbale, zatčením, vazbou a závažným policejním vyšetřováním. Vedle něj ale existuje ještě druhý Spěvák – postava ze vzpomínek, šeptandy a historek lidí, kteří tvrdili, že věděli, kdo má v tehdejším světě skutečnou moc. Právě tyto dva obrazy se po letech téměř dokonale překryly. To, co je doloženým faktem, se často vypráví společně s něčím, co někdo údajně slyšel od člověka, který měl znát někoho dalšího. Po třiceti letech už bývá velmi těžké určit, kde jedna část končí a druhá začíná.

Víme, že se Spěvák pohyboval v prostředí lidí, z nichž někteří byli později zavražděni, pohřešováni nebo vyšetřováni. Víme, že měl blízko k Jaroslavu Starkovi a působil ve vedení příbramského fotbalu. Víme také, že policie jeho jméno prověřovala v mimořádně závažné kauze zmizení Lamberta Krejčíře. Stejně důležité je ale dodat, že nejzávažnější obvinění nebyla zakončena odsuzujícím rozsudkem a že v souvislosti s neprokázaným stíháním následně získal od státu odškodnění. To jsou fakta. Všechno ostatní je potřeba označovat přesně tak, jak si zaslouží – jako policejní verzi, svědecké tvrzení, novinovou interpretaci nebo jednoduše jako pověst, která kolovala v prostředí tehdejšího polosvěta.

A právě tady začíná legenda o muži, za kterým se údajně chodilo ve chvíli, kdy běžné možnosti došly. O člověku, který znal správná telefonní čísla, správné lidi a možná také věci, o kterých bylo lepší na veřejnosti nemluvit. Kolik z toho byla skutečnost a kolik pověst, už nejspíš nikdo přesně nerozplete. Možná právě proto jméno Vlastimila Spěváka v příbězích českých devadesátek přežilo. Někteří tehdejší hráči po sobě zanechali rozsudky, jiní policejní spisy a další náhrobky. Spěvák zanechal především množství otázek a pověst člověka, který údajně věděl, komu zavolat, když bylo potřeba něco zařídit. A právě takové příběhy mají jednu zvláštní vlastnost – čím méně definitivních odpovědí nabízejí, tím déle se o nich mluví.