Nové Čechy: Karel IV. ovládl část Horní Falce a českou moc roztáhl téměř k Norimberku

Poslech článku

0:00 / 0:00 odhad

Hlasitost

Průběh čtení

0:00

0 %

Rychlost:

České předčítání hlasem vašeho zařízení.

Tak jako mají Američané New York, New Jersey nebo New Orleans, měli jsme ve středověku také Nové Čechy. Jenže zatímco Američanům stačilo přidat před evropský název slovo „New“ a tvářit se, že objevili nový svět, Karel IV. si své Nové Čechy musel koupit, získat do zástavy a politicky vyjednat. Nebyla to nová čtvrť za Plzní ani kus pohraničí, který si kronikář spletl na mapě. Nové Čechy, označované také jako Česká Horní Falc, ležely převážně na území dnešní německé Horní Falce. Česká moc díky nim sahala téměř až k Norimberku. Kdyby se dnes český premiér vrátil z Německa s několika městy a hrady, národ by nejspíš nejprve zkontroloval, zda nepřivezl jen účet z hotelu. Karel IV. však opravdu přivezl celou zemi.

Nové Čechy nebyly pěkně zakulaceným územím, které by kartograf obtáhl červenou čárou a mohl jít na oběd. Tvořila je pestrá mozaika měst, hradů, trhů, vesnic a panství roztroušených především v Horní Falci a částečně ve Frankách. Patřily k nim Sulzbach, Auerbach, Hersbruck, Lauf, Velden, Pegnitz, Plech, Hohenstein, Rosenberg, Hartenstein, Eschenbach nebo Hirschau. Česká Horní Falc se táhla od českých hranic téměř před brány Norimberku. Karel si tak mezi Prahou a jedním z nejvýznamnějších říšských měst vytvořil vlastní mocenský koridor. Nebyla to ještě dálnice s čerpacími stanicemi, kolonami a předraženou kávou, ale její účel byl velmi podobný.

Karel místo meče vytáhl měšec

Karel nezačal budovat Nové Čechy tím, že by svolal rytíře, zatroubil do polnic a vyrazil plenit Horní Falc. Věděl, že válka je drahá, vojáci hladoví a vypálené město příliš daní nezaplatí. Raději používal peníze, zástavy, sňatky, dědické dohody a dluhy sousedů. První oporu v oblasti získal po svatbě s Annou Falckou roku 1349. Rozhodující chvíle přišla o čtyři roky později, kdy získal rozsáhlý soubor hornofalckých držav od falckých Wittelsbachů. Ti potřebovali peníze a Karel dobře věděl, že zadlužený soused bývá užitečnější než poražený nepřítel. Poraženého musíte hlídat, zatímco dlužník vám někdy sám přinese klíče od hradu.

Roku 1355 Karel podstatnou část České Horní Falce připojil ke Koruně české. Nešlo tedy jen o jeho soukromý majetek nebo několik rekreačních hradů, kam by císař jezdil odpočívat od pražských úředníků. Nové Čechy se staly vedlejší zemí Koruny české a součástí lucemburského mocenského prostoru. Zachovaly si ale vlastní správu, místní právo a převážně německy mluvící obyvatelstvo. Lidé v Horní Falci se přes noc nestali Čechy, nezačali mluvit česky a v hospodách se nezačalo povinně čepovat plzeňské. Změnil se hlavně jejich panovník. Daně nyní odváděli muži, jehož hlavním sídlem byla Praha a zemským symbolem český lev.

Nové Čechy se tak tehdy vlastně nejmenovaly

Název Nové Čechy je navíc trochu historický podfuk. Ve čtrnáctém století se jako oficiální označení celé České Horní Falce běžně nepoužíval. Listiny hovořily o zemi za Českým lesem, císařově panství v Bavorsku nebo zemi sulzbašské. V latinských dokumentech se objevovalo označení Bavaria trans silvam Boemicalem, tedy Bavorsko za Českým lesem. Název Neuböhmen, z něhož vznikly dnešní Nové Čechy, se jako ustálený historický pojem prosadil až mnohem později. Karel tedy nikdy slavnostně nepřestřihl pásku pod cedulí „Vítejte v Nových Čechách“ a nerozdával přítomným pamětní groše.

Přesto název dobře vystihuje, o co Karlovi šlo. Za západní hranicí Českého království budoval oblast pevně spojenou s českou korunou. Její příslušnost připomínaly pečeti s českým lvem, úředníci z českých zemí, mince i postava svatého Václava. Karlův syn Václav dokonce získal titul hraběte ze Sulzbachu. Nové Čechy nebyly českou zemí v dnešním národnostním smyslu, ale český lev se tam rozhodně nezastavil jen cestou na pivo. Objevoval se na úředních symbolech a připomínal obyvatelům Horní Falce, komu nyní jejich města, hrady a především daně patří.

Sulzbach se stal hlavním městem nových čech

Centrem České Horní Falce se stal Sulzbach, dnešní Sulzbach-Rosenberg. Karel získal město i hrad roku 1353 a během následujících dvaceti let z něj vytvořil správní hlavní město svých hornofalckých držav. Sídlil zde zemský hejtman, soudce, písař a další úředníci. Rozhodovalo se tu o daních, soudech, správě hradů i povinnostech měst. Karel v Sulzbachu opakovaně pobýval a vydával zde listiny. Když se jeho doložené návštěvy sečtou, strávil ve městě několik měsíců. Na panovníka, který neustále cestoval mezi Prahou, Norimberkem, říšskými sněmy a diplomatickými schůzkami, to nebyla krátká zastávka na svačinu.

Sulzbach za Karlovy vlády rostl, získával privilegia a těžil z obchodu i zpracování železné rudy. Správa Nových Čech rozhodně nebyla improvizací několika rytířů, kteří se jednou týdně sešli u sudu piva a rozhodli, komu patří která vesnice. Karel budoval skutečně fungující správní soustavu. Otec vlasti měl možná rád korunovace, vzácné relikvie a velkolepé stavby, ale věděl, že opravdová vláda začíná tam, kde někdo dokáže spočítat majetek a vybrat daně.

Bušek z velhartic nebyl jen kamarád od vína

Jedním z mužů, kterým Karel správu Nových Čech svěřil, byl Bušek z Velhartic. Právě ten Bušek, kterého si většina lidí pamatuje z Nerudovy Romance o Karlu IV., v níž s císařem popíjí víno a poslouchá jeho stížnosti na kyselé české hrozny. Ve skutečnosti nebyl jen veselým společníkem a odborníkem na obsah pohárů. Přibližně v letech 1357 až 1362 působil jako zemský hejtman České Horní Falce. V německých pramenech vystupuje jako Pusk nebo Busco von Welhartitz.

Bušek zastupoval panovníka, dohlížel na správu, soudnictví a bezpečnost a měl pod sebou síť nižších úředníků. Karel mu tedy nesvěřil bezvýznamný hrad na konci světa, ale strategickou část Horní Falce, přes kterou vedlo spojení Prahy se západní částí Říše. Pokud spolu skutečně sedávali nad vínem, nemuseli rozebírat jen jeho trpkost. Mohli řešit výnosy ze Sulzbachu, stav cest, nepoctivého správce nebo dalšího zadluženého šlechtice, jehož majetek by se dal připojit k Novým Čechám. Neruda z toho udělal romantickou scénu, ve skutečnosti mohlo jít o pracovní poradu s občerstvením.

Karel si nechal spočítat každý mlýn I pole

V letech 1366 až 1368 vznikl takzvaný Český salbüchlein, jedna z nejzajímavějších památek Karlovy správy České Horní Falce. Byla to rozsáhlá pozemková a účetní kniha zaznamenávající panství, vesnice, pozemky, obyvatele, dávky a příjmy. Dochovaný rukopis má přes 150 stran. Karel měl k dispozici něco mezi katastrem nemovitostí, daňovým přiznáním a účetní uzávěrkou. Jen bez počítače, tabulek a možnosti svést každou chybu na výpadek systému.

Kniha ukazuje, jak důkladně byly Nové Čechy spravovány. Panovníka nezajímalo jen to, kolik hornofalckých hradů může nechat zakreslit na mapu. Chtěl vědět, co která vesnice odvádí, komu patří mlýn, kolik vynáší pole a kde se vybírá clo. Česká Horní Falc byla rozdělena přibližně na dvě desítky správních celků a vedle místních úředníků v ní působili lidé z českých zemí. Karel pochopil nemilosrdnou pravdu státní správy: bez evidence se i nejkrásnější říše rychle změní v soubor hradů, jejichž správci svorně tvrdí, že letos kupodivu nic nevydělali.

Zlatá cesta byla karlova středověká dálnice

Hlavním důvodem budování Nových Čech nebyla Karlova sběratelská vášeň pro hornofalcké hrady. Potřeboval spolehlivé spojení mezi Prahou a Norimberkem. Praha se stávala centrem Českého království i Svaté říše římské, zatímco Norimberk byl místem sněmů, obchodních jednání a císařské politiky. Karel mezi oběma městy často cestoval a jistě nechtěl při každé jízdě prosit desítky místních vládců, aby jeho průvod neokradli, nezadrželi nebo mu alespoň nevystavili přemrštěný účet za průjezd.

Zlatá cesta vedla z Prahy přes západní Čechy, Tachov, Bärnau, Weiden, Sulzbach, Hersbruck a Lauf do Norimberku. Existovala už dříve, ale Karel ji podporoval, chránil hrady a obchodní provoz soustřeďoval na trasu procházející Českou Horní Falcí. Necestoval po ní jen císař s družinou. Proudili tudy obchodníci, koně, látky, koření, obilí, sůl, zprávy i peníze. Kdo kontroloval cestu, vybíral cla, nabízel nocleh a vydělával na každém voze. Karel si tak mezi Prahou a Norimberkem vybudoval vlastní středověkou dálnici. Jen výmoly se nereklamovaly, protože byly běžnou součástí cestování.

Hrad plný českých erbů

Nejviditelnější památkou Nových Čech je hrad Lauf nad Pegnicí, stojící necelých dvacet kilometrů od Norimberku. Karel jej nechal v polovině čtrnáctého století výrazně přestavět. Na vstupní věži se dodnes nachází postava svatého Václava, podle níž se hrad označuje také jako Wenzelschloss neboli Václavský hrad. Český zemský patron tak stále hlídá vchod do hradu v někdejší České Horní Falci. Bez znalosti souvislostí by to mohlo vypadat, jako kdyby se restaurátor při práci podíval do špatného kalendáře.

Uvnitř se dochoval ještě pozoruhodnější poklad. Erbovní sál zdobí 112 znaků českých, moravských a slezských šlechtických rodů, církevních hodnostářů a dalších představitelů zemí Koruny české. Erby byly roku 1934 znovu objeveny pod mladšími vrstvami omítky. Sál připomíná kamenný seznam Karlovy politické elity. Byla to středověká verze firemní nástěnky s portréty důležitých lidí. Jen odstranit nepohodlného kolegu bylo složitější. Jeho znak se musel otesat, přemalovat nebo překrýt omítkou a doufat, že jej za několik století nenajdou památkáři.

Nové Čechy vyměnil za lepší kořist

Nové Čechy měly vlastní správu, soudnictví, účetnictví i mincovnu v Laufu, kde se razily především haléře. V České Horní Falci současně obíhaly české groše, řezenské feniky a další místní mince. Obchodníci tak museli zvládat měnový chaos, vedle něhož dnešní přepočítávání korun na eura vypadá jako dětská hra. České groše se používaly zejména u hranice a podél Zlaté cesty. Pokud někdo pochyboval, komu oblast patří, Karel mu odpověď vytesal do kamene, otiskl do pečeti a pro jistotu ještě vyrazil na minci.

Nejvýznamnější období České Horní Falce skončilo roku 1373. Karel tehdy získal možnost ovládnout strategicky cennější Braniborsko spojené s kurfiřtským hlasem. Podstatnou část hornofalckých držav, včetně Sulzbachu, Laufu a Hersbrucku, proto přenechal Wittelsbachům. Nebyl to krach, ale chladný obchod. Když byly Nové Čechy užitečné, Karel je kupoval, chránil a zveleboval. Když se za jejich část dalo získat výhodnější území, bez sentimentu ji obětoval. České koruně zůstala severní část se správním centrem v Auerbachu a některé državy přežily až do počátku patnáctého století. Karel po sobě zanechal Zlatou cestu, hrady, české erby i svatého Václava hledícího na Horní Falc. Otec vlasti tak nebyl jen zbožný stavitel, ale také pragmatický hráč středověkých Monopoly. Hrady kupoval, města zastavoval a celé země měnil podle toho, co mu právě přineslo větší moc.