Bušek z Velhartic: muž, který pil s Karlem IV., spravoval jeho peníze a zažil s ním i nevysvětlitelný noční úkaz
České předčítání hlasem vašeho zařízení.
Karel IV. dnes působí skoro jako muž, který se už narodil s korunou na hlavě, zakládací listinou univerzity v jedné ruce a plánem Karlova mostu v druhé. Jenže než se z něj stal náš Otec vlasti z učebnic dějepisu, byl také mladíkem, který cestoval po Evropě, bojoval, pil víno, spal kdoví s kým v nepohodlných komnatách a občas zažil věci, nad kterými by dnes možná kroutil hlavou i lovec duchů. U jedné takové příhody byl navíc muž, jehož jméno si Češi pamatují už celé generace: Bušek z Velhartic. Ten samý Bušek, kterého Jan Neruda posadil vedle Karla ke džbánu českého vína. Jenže víno bylo možná to nejméně zajímavé, co tihle dva společně zažili. A aby to nebylo příliš jednoduché, Bušek nebyl ve skutečnosti jen jeden.
Když budoucí otec vlasti ležel V posteli a něco neviditelného mu chodilo po pokoji
Jedné zimní noci roku 1335 nocoval mladý Karel na Pražském hradě společně se svým důvěrníkem Buškem starším. Nebyla to žádná hospodská historka, kterou si někdo vymyslel o pět set let později. Příběh zaznamenal samotný Karel ve svém vlastním životopise Vita Caroli. Oba muži ulehlí ke spánku najednou slyšeli, jako by někdo chodil po místnosti. Bušek vstal, pokoj prohledal, ale nenašel nikoho. Dveře byly zavřené, okna rovněž a nikdo cizí se tam podle všeho neměl jak dostat. Bušek tedy udělal to, co by možná udělala slušná část českého národa dodnes. Přiložil do ohně, zapálil další světlo, napil se vína a šel si zase lehnout. Jenže neviditelný návštěvník měl zřejmě jiný program. Kroky pokračovaly. A pak přišla chvíle, kvůli které tenhle příběh přežil skoro sedm století. Jedna z číší se podle Karlova popisu sama pohnula, přeletěla přes Buškovo lůžko, narazila do stěny a dopadla doprostřed pokoje. V tu chvíli už patrně nebylo příliš co racionálně zkoumat. Karel s Buškem se pokřižovali a zbytek noci už žádná další zábava nepřišla. Můžeme dnes hledat průvan, špatně postavený nábytek, krysu, lidskou paměť nebo středověkou víru v nadpřirozeno. Podstatné je něco jiného. Karel považoval příhodu za natolik pozoruhodnou, že ji nechal zapsat do svého vlastního životopisu. A mužem vedle něj nebyl nějaký náhodný rytíř, který právě držel noční službu. Byl to Bušek z Velhartic, jeden z těch lidí, kterým mladý Lucemburk důvěřoval v době, kdy ještě vůbec nebylo jisté, že se z něj jednou stane nejslavnější český panovník.
Bušek nebyl karlův parťák od vína, ale muž, kterému se dávaly do rukou peníze a moc
Právě tady obraz známý ze školních čítanek trochu klame. Když se řekne Bušek z Velhartic, mnohým automaticky naskočí Nerudova Romance o Karlu IV. a slavná představa panovníka sedícího s přítelem nad českým vínem. Hezký obraz, jenže Jan Neruda žil o půl tisíciletí později a nepsal stenografický záznam večera na Velharticích. Historické jádro jejich vztahu však bylo ještě zajímavější než básnická hostina. Bušek starší patřil už od třicátých let 14. století mezi blízké lidi mladého Karla. Doprovázel ho na cestách a působil jako jeho komorník. A komorník u středověkého panovníka nebyl člověk, který ráno zatopil, odpoledne vyklepal koberec a večer donesl papuče. Přístup k panovníkově komoře znamenal přístup k jeho soukromí, penězům, cennostem a především k samotnému vládci. V době, kdy moc často závisela na tom, kdo se k panovníkovi vůbec dokáže dostat, šlo o mimořádně důvěrnou pozici. Bušek starší navíc stál po Karlově boku v době, kdy se mladý princ vracel do českých zemí a snažil se dát dohromady království svého otce Jana Lucemburského, jehož finance rozhodně nepřipomínaly pečlivě vedený rodinný rozpočet. Jan potřeboval peníze téměř neustále a značná část královského majetku byla zastavená. Karel tak nepřijel do dokonale fungující země připravené jen na založení univerzity a stavbu mostu. Přijel do politického prostoru, který bylo třeba znovu skládat dohromady. Právě v takovém prostředí potřeboval lidi, kterým mohl věřit. Bušek starší byl jedním z nich. Jeho kariéra však skončila poměrně brzy. Roku 1337 zemřel v Meranu během Karlova působení v Itálii. Jenže spojení rodu z Velhartic s Lucemburkem tím neskončilo. Na scénu vstoupil Bušek mladší a převzal nejen majetek, ale do značné míry i otcovo místo vedle Karla. A syn se rozhodně neztratil. V pramenech se objevuje jako Karlův důvěrník, komoří, později také maršálek a nakonec člověk pověřený správou Nových Čech v Horní Falci. Jinými slovy, Karel mu nesvěřoval jen klíč od vinného sklepa. Svěřoval mu správu území, dvorské funkce a úkoly, u nichž by špatná volba člověka mohla znamenat politickou katastrofu. Bušek mladší Karla provázel také do Itálie a byl u dramatických událostí v Pise roku 1355, kdy se situace kolem nově korunovaného císaře změnila v otevřené násilí. Romantická dvojice nad džbánem vína tedy ve skutečnosti patřila do světa, kde se jeden den jednalo o penězích a územích a druhý den mohlo jít doslova o život.
Neruda z něj udělal nesmrtelného pijáka vína, jenže skutečnost byla ještě zajímavější
Pak přišlo 19. století a Jan Neruda. A tomu se povedla věc, o které může většina středověkých šlechticů jen posmrtně snít. Udělal z Buška z Velhartic celebritu. Stačilo několik veršů a muž, kterého by jinak znalo pár historiků a návštěvníků západočeského hradu, se zabydlel v české kulturní paměti. Nerudova Romance o Karlu IV. je literární dílo, nikoli kronika, jenže její obraz je tak silný, že přebil samotnou historii. Karel s Buškem sedí, ochutnávají české víno a panovník si na něj nejprve příliš nepotrpí. České víno je v básni tvrdé, stejně jako český národ, ale člověk mu nakonec přijde na chuť. Je to nádherná vlastenecká metafora, jenže kvůli ní získal Bušek trochu nespravedlivou pověst jakéhosi Karlova veselého kumpána. Skutečný rod z Velhartic měl ovšem k císaři mnohem hlubší vztah. A aby nebyl historický guláš příliš jednoduchý, dnes už víme, že Buškové nebyli dva, ale nejméně tři významní nositelé tohoto jména spojení s Karlovým dvorem. Historik Jan Kilián při práci na dějinách Velhartic upozornil na Buška III., syna Buška II., který dlouho prakticky zmizel ze známého vyprávění. V letech kolem šedesátých let 14. století držel Velhartice a roku 1367 převzal funkci dvorského maršálka. Podílel se také na přípravách Karlovy druhé římské cesty. A aby rodina nepůsobila příliš úřednicky, dochoval se o něm obraz muže, který dbal na nejnovější módu. Takže vedle důvěrníka, komořího a správce tu máme ještě středověkého elegána. Především však máme krásný příklad toho, jak historie funguje. Jedna rodina sloužila Karlovi po několik generací, jednotliví Buškové se ve starších vyprávěních začali překrývat, Neruda celé soužití proměnil v geniální scénu nad vínem a po staletích se historici znovu vracejí k listinám a skládají jednotlivé lidi zpátky na jejich správná místa. To vůbec neznamená, že bychom měli slavnou básničku zahodit. Právě naopak. Její síla je obrovská. Jen je dobré vědět, že muž sedící naproti Karlovi nebyl dvorní inventář určený k tomu, aby králi naléval. Buškové patřili do velmi úzkého okruhu lidí, bez nichž by se velká politika Karla IV. dělala podstatně hůř.
Hrad, tři buškové a jeden císař: za učebnicovým Karlem se skrývá mnohem živější příběh
A pak jsou tu samotné Velhartice. Hrad, který dnes působí skoro jako kulisa připravená pro historický film, vyrůstal na přelomu 13. a 14. století a rod, který podle něj získal své jméno, se díky službě Lucemburkům dostal vysoko nad úroveň obyčejných regionálních šlechticů. Dodnes jsou jeho nejvýraznějšími částmi mohutná věž Putna, Rajský palác a neobvyklý kamenný most, který obě části spojuje vysoko nad nádvořím. Je docela snadné představit si Bušky jako pány tohoto místa, jenže jejich skutečný svět byl mnohem větší. Praha, Bavorsko, Itálie, císařský dvůr, správa peněz, území a dlouhé cesty patřily k jejich životu stejně jako rodový hrad. A právě proto stojí za to vytáhnout Buška zpod nánosu školní poezie. V českých dějinách máme tendenci obklopovat Karla IV. skoro posvátnou září. Otec vlasti, univerzita, most, Karlštejn, korunovační klenoty a hotovo. Jenže žádný panovník nevládne sám. Za každým velkým králem stojí desítky lidí, kteří vyjednávají, převážejí peníze, spravují majetek, organizují dvůr, jedou s ním stovky kilometrů přes Evropu a v případě potřeby vytáhnou meč. Buškové z Velhartic byli právě takoví. A možná je škoda, že jsme si z jejich příběhu nejlépe zapamatovali jen víno. Přitom máme před očima rodinu, která doprovázela jednoho z nejvýznamnějších evropských panovníků jeho století během vzestupu k moci a postupně si předávala místa v jeho blízkosti. Máme mladého Karla, který ještě dávno není majestátním císařem z učebnic. Spí na Pražském hradě vedle svého důvěrníka, probudí ho podivné kroky, sleduje létající číši a raději se pokřižuje. Máme Buška, který vstane, prohledá pokoj, nic nenajde, přiloží do ohně, dá si víno a jde znovu spát. Máme jeho potomky, kteří spravují císařovy záležitosti a cestují s ním po Evropě. A nakonec máme Nerudu, který o několik století později vezme jméno dávno mrtvého šlechtice a několika verši mu zajistí nesmrtelnost. Jestli tedy někdy nějakému středověkému českému šlechtici vyšla posmrtná propagace, Buškovi z Velhartic rozhodně ano. Jen by možná při pohledu na to, jak si ho dnes pamatujeme, trochu protestoval. Celý život sloužíte budoucímu císaři, cestujete po Evropě, dostanete do rukou správu peněz a území, přežijete politické krize i nebezpečné cesty a sedm set let poté vás národ zná hlavně jako chlapa, který seděl s Karlem nad džbánkem. Na druhou stranu mohl dopadnout mnohem hůř. Většinu jeho současníků dnes nezná vůbec nikdo.
Ilustrační obrázek k článku byl vytvořen pomocí umělé inteligence (AI).
Související články
LucemburkovéNové Čechy: Karel IV. ovládl část Horní Falce a českou moc roztáhl téměř k Norimberku
Juliovsko-claudiovskáMessalina – třetí Claudiova manželka a noční můra římského dvora
Svatá říše římskáSvatá říše římská nebyla jen Německo. Český král patřil mezi sedm kurfiřtů a české království mělo v říši obrovskou prestiž
Vladimír Dlouhý
Historie, která se dá číst i bez učebnice.
Příběhy lidí, válek, zbraní, dynastií a zapomenutých událostí.
