Stranické prověrky 1970: Jak začala normalizace

Poslech článku

0:00 / 0:00 odhad

Hlasitost

Průběh čtení

0:00

0 %

Rychlost:

České předčítání hlasem vašeho zařízení.

Stranické prověrky byly jedním z hlavních nástrojů, pomocí kterých komunistické vedení po okupaci upevňovalo nastupující normalizaci. Po okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy v srpnu 1968 a následném potlačení Pražského jara nastoupila v celé zemi tvrdá změna politického kurzu. Už samotný název „normalizace“ přitom zní skoro uklidňujícím dojmem. Měl znamenat návrat k pořádku, uklidnění poměrů a návrat země do běžných kolejí. Jenže právě o to vůbec nešlo. Naopak. Nové vedení KSČ chtělo především zakonzervovat poměry tak, aby se podobný výlet mimo vytyčené mantinely už pokud možno nikdy neopakoval. Zjednodušeně řečeno šlo o vítězství konzervativního vedení KSČ nad reformními komunisty, kteří ještě nedávno mluvili o změnách a socialismu s lidskou tváří. Ti nyní prohráli a na jejich místo nastupovali lidé ochotní přijmout nový kurz strany a respektovat sovětský vliv. Alexander Dubček skončil v dubnu 1969 v čele KSČ a jeho místo převzal Gustáv Husák. Jenže tím tahle práce zdaleka nekončila. Nestačilo vyměnit lidi nahoře, bylo potřeba zjistit, co si vlastně myslí i ti dole. A tak přišly prověrky KSČ.

Prověrky ksč po srpnu 1968

Oficiálně byly spojeny s výměnou stranických legitimací. Zní to skoro nevinně, jenže právě při těchto pohovorech se zjišťovalo, jestli jste ještě pořád ten správný soudruh. Členové KSČ předstupovali před komise a vysvětlovali svůj postoj k Pražskému jaru, reformám, srpnu 1968, okupaci a také k přítomnosti sovětských vojsk v Československu. Jinými slovy se řešilo, co jste si tehdy mysleli a co si o tom myslíte teď. A právě tady začínala ta pravá normalizační gymnastika. Ještě před dvěma lety jste mohli stát na náměstí, protestovat proti okupaci a dokonce házet kamení na okupační tanky. Teď jste musel před komisí vysvětlit, že jste celou věc mezitím poněkud lépe pochopili. Charaktery se tehdy lámaly rychleji než názory. Z okupace se v oficiálním slovníku stala „bratrská pomoc“, z reformátorů „pravicoví oportunisté“ a z Pražského jara „krizový vývoj“. To, co bylo ještě včera hrdinstvím, bylo už zítra politickým proviněním. A kdo chtěl zůstat ve straně, udržet si funkci nebo pokračovat v kariéře, měl velmi dobrý důvod si nový slovník osvojit.

Kolik lidí prověrkami neprošlo

Nebyla to přitom žádná malá akce pro několik tisíc vyvolených. Do října 1970 prošlo prověrkami více než jeden a půl milionu členů KSČ. Přes 67 tisíc jich bylo ze strany vyloučeno a u dalších téměř 260 tisíc bylo členství zrušeno. Strana tak během krátké doby přišla přibližně o 28 procent své členské základny. Na tehdejší poměry to byla pořádná personální dieta. A protože šlo o politiku, samozřejmě se tomu neříkalo čistka. To by znělo příliš upřímně. Byly to jen prověrky.

Co čekalo ty, kteří prověrkou neprošli

A teď přichází ta zajímavější část. Co se vlastně stalo s tím, kdo prověrkou neprošel? Nešlo totiž jen o jednu stranickou legitimaci. KSČ byla prorostlá státem, podniky, školstvím, armádou, kulturou i dalšími institucemi, takže ztráta důvěry ve straně mohla mít velmi praktické následky. Člověk mohl přijít o vedoucí funkci, být přeřazen na horší práci, rozloučit se s kariérním postupem nebo v některých případech úplně změnit profesi. A právě tady se z velké politické otázky stávala otázka úplně obyčejná: Z čeho budu živit rodinu? Představme si třeba dělníka, technika nebo vedoucího provozu, který v roce 1968 nesouhlasil s okupací. Tehdy to možná říkal nahlas, protože to říkalo spoustu lidí kolem něj. Jenže přišel rok 1970 a najednou sedí před komisí. Na stole papíry, naproti několik soudruhů a otázka, jak dnes hodnotí události roku 1968. Teoreticky může říct pravdu. Prakticky si ale může také položit otázku, jestli mu jeho pravda stojí za ztrátu zaměstnání, funkce nebo třeba budoucnosti jeho dětí. A tak někteří lidé své názory nezměnili, jiní je změnili a další je začali velmi pečlivě dávkovat podle toho, s kým právě mluvili. Doma se říkalo něco jiného než v práci a v práci zase něco jiného než na stranické schůzi. Člověk se zkrátka naučil, že některé názory mají několik různých verzí podle místa, času a přítomnosti svědků. To byla jedna z nejpozoruhodnějších vlastností normalizace. Režim nemusel všechny zavřít a nemusel nad každým stát policajt s obuškem. Stačilo vytvořit prostředí, ve kterém každý věděl, že přílišná upřímnost může být poněkud drahý koníček. Kdo se přizpůsobil, mohl mít relativně klidný život. Kdo trval na svém, mohl velmi rychle zjistit, že kariérní žebřík má také opačný směr. A nebyli to jen komunisté. Stranické prověrky se sice týkaly především členů KSČ, ale následná kádrová politika zasahovala i nestraníky. Politická minulost se mohla objevit v kádrových materiálech a ovlivnit pracovní možnosti, studium nebo další postup.

Oficiální výklad Normalizace

V prosinci 1970 pak přišla definitivní ideologická pojistka v podobě dokumentu Poučení z krizového vývoje ve straně a společnosti po XIII. sjezdu KSČ. Číst se to opravdu nedalo, ale účel to mělo. Režim tím dostal svůj oficiální výklad roku 1968 pěkně na papíře a mohl se podle něj řídit dalších dvacet let. A bylo hotovo. Československo se mělo vrátit do klidu. Tedy přesněji řečeno do takového klidu, při kterém všichni věděli, co se smí říkat nahlas a co je lepší si nechat pro sebe. Jinak smolík pacholík.

Normalizace nebyla jen o prověrkách

Normalizace nebyla ale záležitostí jednoho roku. Postupně se stala prostředím, ve kterém vyrůstaly celé generace. A právě proto je zajímavé podívat se na tři známá jména, jejichž příběhy se odehrávaly v různých obdobích tohoto systému. Miloš Zeman vstoupil do KSČ v roce 1968, tedy právě v době Pražského jara. Nebyla to ještě strana normalizačního typu a tehdejší atmosféra byla úplně jiná než o několik let později. A když přišel srpen, okupace a postupný návrat tvrdé stranické linie. Zeman s ní nesouhlasil a v roce 1970 byl z KSČ vyloučen. Následovaly také jeho problémy s jeho profesním uplatněním. Jeho příběh tak ukazuje člověka, který se s novým kurzem rozešel právě v době, kdy se normalizace rodila. Andrej Babiš představuje úplně jinou kapitolu. Do KSČ vstoupil v roce 1980, tedy v době, kdy už byla normalizace dávno zabydlená. Nebyl tedy účastníkem dramatu roku 1968 ani prověrek z počátku sedmdesátých let. V osmdesátých letech působil v podniku zahraničního obchodu a postupně budoval svou profesní dráhu. Členství v KSČ přitom patřilo k tehdejšímu už normálnímu systému kariérního postupu a Babiš později sám hovořil o tom, že mu členství mohlo pomáhat při profesním uplatnění. Jeho spor kolem evidence ve svazcích StB je samostatnou kapitolou a kolem něj se vedly dlouhé právní i veřejné spory. A potom je tu Petr Pavel. Ten byl v roce 1968 ještě dítě, takže s prověrkami neměl samozřejmě vůbec nic společného. Jeho příběh patří až k poslední fázi normalizace. V armádě si budoval kariéru, v roce 1983 podal přihlášku do KSČ a od roku 1985 byl jejím členem jako další oportunisté. V roce 1988 nastoupil na postgraduální studium zpravodajství a následně působil ve vojenském zpravodajství. Po roce 1989 své tehdejší členství v KSČ označil za chybu. Tři lidé, tři různé generace a tři různé cesty normalizačním Československem. Jeden byl z KSČ vyhozen v době, kdy se normalizace teprve rozjížděla. Druhý vstoupil do strany už v době, kdy byl systém pevně usazený. Třetí do ní vstoupil v osmdesátých letech jako mladý důstojník, tedy v době, kdy byla normalizace pro jeho generaci už běžnou součástí života. Právě proto není úplně přesné házet všechny do jednoho pytle. Každý z nich vstupoval do jiného období a za jiných okolností.

Jak se z Normalizace stal každodenní život

A možná právě v tom spočívá nejzajímavější část celého příběhu. Normalizace totiž nebyla jen o několika soudruzích, kteří si někde v kanceláři rozhodli, koho vyhodí. Byla to postupná změna pravidel, která se dostala do zaměstnání, škol, podniků, médií, armády i každodenního života. Začalo to politickým vítězstvím jedné části KSČ, pokračovalo prověrkami, čistkami a kádrováním a postupně vznikl systém, ve kterém člověk velmi dobře věděl, že některé názory je lepší nechat doma v obýváku. Na začátku sedmdesátých let se rozhodovalo o věcech, které mohly vypadat úplně banálně. Zůstanete členem strany? Přijdete o funkci? Budete přeřazen? Budou moci vaše děti studovat? Nebo bude lepší trochu změnit slovník a vysvětlit, že jste všechno pochopil? Právě tady se ukazuje rozdíl mezi otevřeným odporem a přizpůsobením. Někteří lidé odmítli ustoupit a zaplatili za to kariérou. Jiní se přizpůsobili a pokračovali dál. Někteří možná změnili názor, jiní pouze změnili způsob, jakým o něm mluvili. A bolševický systém s tím dokázal pracovat dokonale. Stačilo, aby každý pochopil jednu jednoduchou zásadu, že nemusíte vždycky věřit tomu, co říkáte. Hlavně to říkejte správně. Prověrky tak nebyly jen administrativním cvičením, při kterém se rozdávaly nové legitimace. Byly jedním z psychologických nástrojů moci, pomocí kterých se po roce 1968 vytvářela nová společenská realita. Realita, ve které se z okupace stala „bratrská pomoc“, z odporu „pomýlenost“ a z poslušnosti společenská výhoda. A kdo si nebyl jistý, co přesně se od něj očekává, mohl si vždycky vzít příklad z kolegy, který právě odnášel poslední věci ze své kanceláře. Byla to odporná doba a za mne je dobře, že je pryč.