Lokusta z Galie: travička, která se z cely smrti dostala až k císařskému dvoru

Poslech článku

0:00 / 0:00 odhad

Hlasitost

Průběh čtení

0:00

0 %

Rychlost:

České předčítání hlasem vašeho zařízení.

Lokusta z Galie byla jednou z nejslavnějších traviček antického Říma. Její příběh je důkazem, že když byl člověk opravdu dobrý ve své práci, mohl se vypracovat až na samotný vrchol římské moci – i když jeho specializací nebylo nic, co by doporučil kariérní poradce.

TRAVIČKA, které si všimli ti nejmocnější

Lokusta se specializovala na nenápadné zabíjení pomocí jedů a měla to štěstí, že její schopnosti se náramně hodily lidem, kteří právě řešili jednu velmi citlivou otázku: kdo usedne na císařský trůn a kdo by mu naopak už neměl překážet. Římský dějepisec Tacitus ji popisuje jako proslulou travičku a podle toho, co všechno se jí připisuje, se nejspíš nemýlil. Lokusta totiž udělala kariéru přesně opačně než většina ostatních zločinců. Zatímco jiní se po zatčení snažili před soudem litovat svých činů, slibovali nápravu a doufali, že se jim podaří svou minulost co nejrychleji pohřbít, Lokusta zjistila, že právě její pověst může být tím nejlepším doporučením. V tom, za co byla původně odsouzena, byla totiž podle všeho tak dobrá, že si jejích schopností nakonec všimli lidé, kterým se prostě neříkalo ne. A rozhodně nešlo o nějaké obyčejné podezřelé schované v temné uličce za římským fórem. Podle antických autorů se Lokusta dostala až do nejvyšších pater římské moci, přímo do blízkosti císařského dvora, kde se ukázalo, že dobře připravený jed dokáže někdy vyřešit rodinný spor rychleji než celé odpoledne hádek v senátu. O Lokustě psali Tacitus, Suetonius i Cassius Dio, přesto o jejím skutečném životě víme překvapivě málo. Neznáme její podobu, přesné datum narození ani místo, odkud v rozsáhlé římské Galii skutečně pocházela. Víme však, že v polovině prvního století našeho letopočtu už měla pověst ženy, která jedům velmi dobře rozuměla. A právě tato pověst ji nakonec přivedla tam, kam by se jako obyčejná travička jen stěží dostala, tedy přímo do středu mocenských intrik císařského Říma.

Agrippina měla problém. Její manžel byl stále naživu

Řím přitom nebyl jen městem mramorových chrámů, vítězných legií, senátorů v tógách a velkolepých slavností. Za naleštěnou fasádou nejmocnější říše tehdejšího světa probíhal nelítostný boj o moc, dědictví a císařský trůn. Agrippina Mladší, manželka císaře Claudia a matka budoucího císaře Nerona, měla velmi jednoduchý plán. Její syn měl usednout na trůn. Jenže mezi plánem a skutečností stál její vlastní manžel, který měl jednu velmi nepříjemnou vlastnost. Byl stále naživu, stále vládl a navíc měl vlastního syna Britannika, který mohl mít na trůn vlastní nárok. Podle antických autorů proto Agrippina sáhla po Lokustě. Její jméno bylo spojováno s přípravou jedu, kterým měl být císař Claudius odstraněn, a pozdější verze příběhu spojily jeho smrt především s houbami. Přesný průběh už dnes nezjistíme, protože antické prameny jsou směsí skutečných událostí, dvorských drbů a příběhů, které byly jednoduše příliš dobré na to, aby se přestaly vyprávět. Výsledek je ale jistý. Claudius zemřel, Nero usedl na trůn a Lokusta místo toho, aby zmizela jako další odsouzená travička, zůstala v blízkosti nového císaře. A právě tehdy se ukázalo, že její dosavadní kariéra byla možná jen předehrou. Protože když se v císařské rodině bojovalo o trůn, zkušená travička rozhodně nemusela mít nouzi o práci. Nero totiž po nástupu na trůn zjistil, že jeho problém jménem Britannikus stále sedí v císařském paláci a stále dýchá. Claudiův biologický syn představoval pro část Římanů možného dědice rodu, což byla věc, která se novému císaři příliš nehodila.

Britannikus: když první jed nefunguje, císař není nadšený

Nero proto podle Tacita hledal způsob, jak tuto nepříjemnou možnost odstranit, a Lokusta se znovu ukázala jako člověk se správnými zkušenostmi. Dostala za úkol připravit jed. První pokus ale údajně nevyšel. Britannikus přežil, což nebyl zrovna výsledek, který si Nero objednal. Suetonius vypráví, že císař Lokustu za neúspěch potrestal a obvinil ji, že místo skutečného jedu připravila jen něco, co by člověka spíš donutilo zůstat několik dní v nepříliš pohodlné vzdálenosti od latríny. Lokusta se hájila tím, že použila slabší dávku, protože se obávala, aby vražda nebyla příliš nápadná. To možná znělo rozumně, jenže Nero nepatřil mezi lidi, kteří by při objednávce vraždy oceňovali jemnost a opatrnost. Chtěl jed, který bude fungovat rychle. Opravdu rychle. Podle Suetonia proto Lokusta připravila novou směs, jejíž účinek byl nejprve vyzkoušen na kůzleti. Když však umíralo příliš dlouho, byl jed upraven a zkoušen znovu, tentokrát na praseti, dokud účinek podle císařových představ nebyl dostatečně rychlý. Pak přišla řada na Britannika. Mladík měl ochutnávače, takže obyčejně nalít jed do poháru by znamenalo otrávit nejprve člověka, který měl podobným věcem zabránit. Nápoj byl proto údajně podán příliš horký a ochutnávač zjistil jen to, že skutečně není otrávený. Britannikus si pak vyžádal studenou vodu, aby si nápoj mohl zchladit, a právě do ní měla být přidána smrtící látka. Ochutnávač tedy svou práci technicky vzato udělal správně. Jen bohužel kontroloval jen tu část nápoje, kterou nikdo otrávit nechtěl. Britannikus se podle Tacita po napití okamžitě zhroutil a Nero hostům vysvětlil, že jeho nevlastní bratr dostal záchvat své nemoci. Někteří možná uvěřili. Ti ostatní pravděpodobně rychle pochopili, že odporovat císaři u večeře není dobrý nápad, zvlášť když právě zemřel člověk, který před chvílí seděl vedle vás.

❧„Jenže zákon je jedna věc
a císař druhá.“❧

Lokusta se po Britannikově smrti nestala obětí vlastní úspěšné práce. Právě naopak. Suetonius uvádí, že Nero ji omilostnil, obdaroval majetkem a dokonce jí poslal žáky, aby se od ní učili jejímu umění. To je jeden z těch okamžiků, kdy člověk musí připomenout, že nejde o scénář černé historické komedie, ale o zprávu dochovanou v antickém prameni. Řím přitom měl zákony proti travičství a vraždám, mezi nimi i slavný zákon známý jako Lex Cornelia de sicariis et veneficis. Jenže zákon je jedna věc a císař druhá. Pro obyčejného člověka mohla výroba jedu znamenat soud, trest a velmi nepříjemný konec. Pro člověka, jehož schopnosti ocenil samotný císař, se stejná znalost mohla změnit v důvod k milosti a odměně. Lokusta se tak dostala do samého středu římského světa, který byl navenek posedlý zákonem, tradicí a pořádkem, ale zároveň fungoval na osobních vazbách, protekci a přízni mocných. Neměla legie, nevystupovala v senátu a nerozhodovala o provinciích. Její moc spočívala v něčem mnohem méně nápadném. Věděla, jak připravit látku, která dokáže zabít, a především věděla, jak ji dostat tam, kam bylo potřeba. V říši, kde o osudu milionů lidí rozhodovalo několik členů císařské rodiny, mohla být taková znalost někdy cennější než všechny římské legie.

Když zemře císař, končí I ochrana

Jenže přízeň císaře měla jednu zásadní nevýhodu. Trvala jen tak dlouho, dokud císař zůstával císařem. Lokusta mohla být pod ochranou Nerona, ale ani Nero nebyl nesmrtelný, i když se podle všeho chvílemi choval, jako by byl. Když se jeho vláda v roce 68 zhroutila a císař nakonec zemřel, změnila se situace velmi rychle. Lidé, kteří ještě nedávno patřili k okruhu jeho oblíbenců, se najednou stali vhodnými kandidáty na exemplární potrestání. Suetonius navíc uvádí, že Nero měl při svém útěku připravený jed právě od Lokusty. Žena, která mu podle tradice pomáhala odstranit jeho nevlastního bratra, tak měla připravený prostředek i pro případ, že by se císař rozhodl ukončit vlastní život. Nero ho však nakonec nepoužil. Lokusta už tolik štěstí neměla. Po pádu jeho režimu byla zatčena a nový císař Galba ji nechal popravit. Přesný způsob její smrti neznáme a pozdější historky o řetězech, šelmách a dalších dramatických detailech je lepší nechat legendám. Jisté však je, že žena, která se díky znalosti jedů dostala z postavení odsouzené travičky až do blízkosti císařského trůnu, nakonec skončila opět jako zločinec. A možná právě v tom spočívá nejčernější vtip celého jejího příběhu. Lokusta dokázala přežít soud, intriky císařské rodiny, smrt Claudia i vládu jednoho z nejnevyzpytatelnějších římských císařů. Dokázala připravit jedy, které podle tradice změnily osudy členů vládnoucí dynastie. Nedokázala však připravit jediný protijed proti tomu nejnebezpečnějšímu, co v císařském Římě existovalo. Proti okamžiku, kdy váš císař zemře a na trůn usedne někdo jiný.