Pocahontas: Disney prodalo pohádku. Historie nám ale vypráví její temnější, smutnější a hlavně úplně jiný příběh
České předčítání hlasem vašeho zařízení.
Pocahontas nebyla disneyovská princezna
Pocahontas. Stačí vyslovit to jméno a většině lidí okamžitě naskočí Disney. Krásná Indiánka, statečný John Smith, zpívající stromy a romantická láska, která překoná všechny překážky. Jeden by skoro uvěřil, že první Angličané připluli do Ameriky hlavně proto, aby si našli životní lásku a obdivovali krásu přírody a ženili se s vnadnými princeznami od rudochů, aby získali půlku vesnice a její věno. Jenže pak otevřete historické knihy a zjistíte, že scénář psal někdo úplně jiný. Když se v roce 1607 u pobřeží Virginie objevily anglické lodě, nebyla z Pocahontas žádná oslnivá kráska, ale asi desetiletá holčička jménem Matoaka. Přezdívka Pocahontas znamenala něco jako rozpustilka nebo nezbeda a žádnou princeznou nikdy nebyla. Označení „indiánská princezna“ si vymysleli Evropané, protože dcera mocného náčelníka zněla v jejich představách mnohem pohádkověji. Její otec Wahunsenacawh, kterému Angličané říkali jednoduše Powhatan, vládl rozsáhlé konfederaci několika desítek indiánských kmenů. Kolonisté tak nevstoupili do žádné pustiny čekající na objevení, ale do země, která měla své vládce, obchod, zákony i politiku. Evropané tehdy trpěli zvláštní představou, že na vše mají právo a jakmile někde zapíchli vlajku, začali mít pocit, že všechno kolem patří jim. A přitom sami dorazili katastrofálně nepřipravení. Hledali zlato, ale našli bažiny, komáry, hlad a nemoci. Mnozí neuměli obdělávat půdu a někteří zřejmě žili v přesvědčení, že jídlo se samo objeví na stole jen proto, že zastupují anglického krále. Šlechtici byli zvyklí spíš rozdávat rozkazy než vzít motyku do ruky. Nebýt Powhatanů, kteří jim občas donesli kukuřici, fazole nebo zvěřinu, skončil by Jamestown nejspíš jako velmi drahá lekce z přežití. Právě tehdy se mezi kolonisty několikrát objevila i malá Pocahontas. Nebyla žádnou diplomatkou ani zachránkyní světa, ale zvědavým dítětem, které si hrálo s dětmi, nosilo poselství a pomáhalo udržovat alespoň základní kontakt mezi dvěma kulturami, které si navzájem téměř nerozuměly. Právě z této doby pochází i nejslavnější legenda. Podle ní klečel kapitán John Smith před Powhatanem, kat už se chystal rozbít mu hlavu a Pocahontas se na poslední chvíli vrhla přes jeho tělo. Zní to jako dokonalá filmová scéna. Má ale jednu drobnou vadu. Smith o ní ve svých prvních zápiscích vůbec nepíše. Vzpomněl si na ni až o mnoho let později, kdy už byla Pocahontas známou osobností. Historici proto dodnes diskutují, jestli se něco takového skutečně stalo, zda Smith jen nepochopil indiánský obřad, nebo si svůj životopis jednoduše trochu přikrášlil. A přiznejme si, že kdyby tehdy existoval Hollywood, John Smith by nejspíš objížděl televizní studia a vyprávěl, jak mu malá Indiánka změnila život. Skutečné dějiny jsou vždy mnohem méně romantické a krutější.
Z matoaky se stalo rukojmí a potom rebecca
Pohádka mezikultůrní spolupráce ale skončila dřív, než vůbec pořádně začala. Jak Angličanů přibývalo, začali si zvykat na jednu velmi klasickou evropskou představu. Když se jim něco líbilo, prostě si to vzali, protože na to přece mají od boha právo. Nejdřív chtěli trochu půdy. Pak trochu víc půdy. Nakonec zjistili, že by bylo vlastně nejjednodušší, kdyby jim žádní Powhatané nepřekáželi. Vztahy mezi oběma stranami se začaly rychle zhoršovat. Z původního obchodování se stávaly přestřelky, přibývalo mrtvých a důvěra mizela rychleji než zásoby jídla v Jamestownu. A když diplomacie přestala fungovat, nastoupil osvědčený recept všech dob. Únos. V roce 1613 vylákal anglický kapitán Samuel Argall Pocahontas na svou loď pod záminkou přátelského setkání. Ve skutečnosti se z ní během několika minut stalo ale rukojmí. Angličané dobře věděli, že dcera nejmocnějšího náčelníka má cenu zlata. Chtěli výměnou získat zajaté kolonisty, zbraně i lepší vyjednávací pozici. Dnes by tomu někdo možná říkal složitá geopolitická operace. Ve skutečnosti šlo prostě o únos. Jenže tím to neskončilo. Během zajetí začala přeměna Matoaky v Rebeccu a jistě to bylo samozřejmě dobrovlně. Naučila se anglicky, přijala křest a byla vedena k tomu, aby zapomněla na všechno, co ji spojovalo s vlastním národem. Evropané tomu říkali civilizace. Z pohledu Powhatanů ale jejich dcera pomalu mizela před očima. Pak se na scéně objevil John Rolfe, muž, který vydělával obrovské peníze na tabáku a dobře chápal, že sňatek s Pocahontas může být výhodnější než další válka. Dodnes se jejich svatba prodává jako velká romantická láska. Jenže představte si film, který začne únosem hlavní hrdinky a o pár scén později skončí svatbou s jedním z lidí z tábora únosců. Zní to jako romantická komedie? Asi těžko. Historici dodnes nevědí, jaké byly skutečné pocity Pocahontas. Možná se s novým životem smířila. Možná věřila, že tím zachrání další životy. A možná prostě pochopila, že jinou cestu už nemá. Jisté je jen jedno. Ztratila svůj domov, jazyk, způsob života i většinu lidí, které znala od dětství. Zato Angličané získali přesně to, co potřebovali. Několik let míru, lepší obchodní podmínky a příběh, který se dal krásně prodávat jako důkaz, že kolonizace je vlastně skvělý nápad. Když se totiž podaří z tragédie udělat úspěšný marketing, veřejnost obvykle přestane klást nepříjemné otázky. A Angličané byli v tomhle směru překvapivě moderní. Stačilo správně odvyprávět příběh a z rukojmí se rázem stala tvář úspěšného soužití dvou světů. Jenže skutečný život se reklamními slogany nikdy moc neřídil.
Anglie z ní udělala reklamu na kolonizaci
Jenže tímhle její příběh nekončí. Naopak. Teď přichází část, která by se dnes dala nazvat velkou reklamní kampaní. Virginia Company totiž zoufale potřebovala další investory. Kolonie v Americe stála obrovské peníze, výsledky byly nejisté a bylo potřeba přesvědčit bohaté Angličany, že se celý podnik vyplatí. A co prodává lépe než živý důkaz úspěchu? Pocahontas proto odvezli do Anglie, kde se z ní během několika měsíců stala doslova celebrita své doby. Zvali ji na hostiny, divadelní představení i společenské akce. Šlechta si ji prohlížela se stejnou zvědavostí, s jakou si lidé dnes fotí vzácná zvířata v zoo. V novinách sice ještě nebyly titulky typu „Neuvěříte, jak dnes vypadá indiánská princezna!“, ale kdyby existovaly sociální sítě, určitě by je někdo použil. Evropané ji s oblibou představovali jako důkaz, že domorodce lze převychovat na spořádané křesťany a věrné poddané anglické koruny. Byla z ní výstavní skříň kolonizace. Stačilo se usmívat, dobře se oblékat a potvrzovat, že všechno jde správným směrem. Jenže za tím naleštěným obrazem stála mladá žena, která už nikdy neuvidí krajinu svého dětství. V Anglii se navíc znovu setkala s Johnem Smithem. Myslela si, že je dávno mrtvý, a jeho nečekané objevení ji šokovalo. Podle dobových svědectví mu připomněla, že její otec ho kdysi přijal jako přítele, zatímco on na Powhatany později téměř zapomněl. Romantická scéna z filmu? Ani náhodou. Spíš nepříjemné setkání dvou lidí, kteří každý viděli minulost úplně jinýma očima. Když se pak měla konečně vrátit domů do Virginie, přišel poslední krutý zvrat. Krátce před odplutím náhle onemocněla. Dodnes se přesně neví, jestli šlo o zápal plic, tuberkulózu nebo jinou evropskou nemoc, proti které její organismus neměl šanci bojovat. V roce 1617 zemřela ve věku pouhých jednadvaceti let v anglickém Gravesendu. Domů se už nikdy nevrátila. Její syn Thomas v Anglii zůstal a později se do Virginie vrátil už jako Angličan. A samotná Pocahontas? Ta se postupně změnila v legendu, kterou si každá doba přepsala podle svých představ. Jedni z ní udělali princeznu, druzí symbol přátelství mezi národy a Hollywood z ní vykouzlil romantickou hrdinku, která zpěvem zachraňuje svět. Skutečná Pocahontas ale žádnou pohádku nezažila. Byla dítětem, které se narodilo do špatné doby, stalo se rukojmím velké politiky a nakonec posloužilo jako reklama na kolonizaci. Možná právě proto je její skutečný příběh mnohem silnější než všechny pohádky, které o ní kdy vznikly. Nevypráví totiž o kouzelné lásce, ale o tom, jak vítězové dokážou přepsat lidský osud tak dokonale, že po několika staletích většina lidí zná spíš film než skutečné dějiny.
Související články
Vladimír Dlouhý
Historie, která se dá číst i bez učebnice.
Příběhy lidí, válek, zbraní, dynastií a zapomenutých událostí.
