Válečná momentka esesmanů, kteří přijeli jako „výpomoc“ do tábora smrti Majdanek. Z Buchenwaldu si s sebou přivezli uniformy a biče.
České předčítání hlasem vašeho zařízení.
Výpomoc Z Buchenwaldu přijela do majdanku
SS dozorci v Majdanku na první pohled vypadají na této fotografii jako úplně obyčejná skupina vojáků. Sedm esesmanů stojí na nádvoří, rovnají se do objektivu, jeden si nechal na hlavě čepici, jiný se tváří skoro pobaveně. Prostě společná momentka na památku z nového působiště. Jenže tím novým působištěm byl v květnu 1942 koncentrační tábor Majdanek. Tahle „posila“ sem dorazila z Buchenwaldu, tedy z prostředí, kde už mnozí z nich měli za sebou pořádnou krvavou praxi. Uprostřed stojí SS Oberscharführer Herbert Abraham a v ruce drží důtku. Vedle něj Ernst Kostial, rovněž s bičem v ruce. Abraham přitom nebyl žádný nováček, kterého válka náhodou zavála do uniformy SS. V Buchenwaldu působil jako Blockführer a Kommandoführer a podle dochovaných svědectví patřil k mimořádně brutálním dozorcům. Z Buchenwaldu si tak do Majdanku nepřivezl jen kufr a uniformu, ale i zkušenosti z jednoho z nejbrutálnějších systémů, jaké nacistické Německo vytvořilo. Kostial se později stal Rapportführerem, tedy mužem odpovědným za disciplínu, nástupy a každodenní fungování táborového režimu. Tohle nebyli žádní vojáci z fronty, kteří se v Majdanku ocitli náhodou. Byli to lidé, kteří už věděli, jak podobný tábor funguje. A jejich úkolem bylo pomáhat držet v chodu celý jeho systém.
Majdanek: tábor, kde už nebylo třeba nikoho zaučovat
Majdanek přitom nebyl žádný obyčejný zajatecký tábor, kam by lidé přijeli, odpracovali si pár měsíců a pak se vrátili domů. Nacisté zde vytvořili rozsáhlý systém teroru, v němž se mísilo věznění, otrocká práce, hlad, nemoci, popravy i masové vraždění. Tábor se postupně stal jedním z největších míst nacistického zločinu na okupovaném polském území. A právě sem přicházeli zkušení příslušníci SS z jiných koncentračních táborů. Nebylo nutné je dlouze zaučovat ani jim vysvětlovat, jak celý systém funguje. Buchenwald už jim dal dostatečnou průpravu. Vězňové tu nebyli v očích svých dozorců lidmi v běžném slova smyslu. Byli čísly, pracovní silou a často jednoduše spotřebním materiálem. Kdo zeslábl, onemocněl nebo už nebyl schopen pracovat, mohl se velmi rychle stát zbytečným. A právě v takovém prostředí se pohybovali muži jako Abraham a Kostial. Nebyli to náhodní kolemjdoucí, kteří se na špatném místě ocitli omylem. Každý z nich byl součástí přesně organizovaného systému, který mohl fungovat jen proto, že měl na každé úrovni lidi ochotné plnit rozkazy, trestat, ponižovat a v případě potřeby i zabíjet. O to děsivěji pak působí samotná fotografie. Sedm esesmanů stojí vedle sebe skoro jako parta kolegů, která se právě sešla na společnou fotku po příchodu do nové práce. Jenže za jejich zády nebyla kancelář ani obyčejná kasárna. Byl tam Majdanek. A oni sem nepřijeli náhodou. Přijeli sem pracovat.
Po válce přišlo ticho
A pak přichází možná nejpodivnější část celého příběhu. Herbert Abraham, esesman, který měl podle svědectví vězňů v Buchenwaldu pověst bestie a který se později objevil i v Majdanku, se po válce z historických záznamů prakticky vytrácí. Víme, kde sloužil a co měl za sebou, ale jeho další osud je zahalený mlhou. U jeho jména zůstává rok narození 1914 a otazník za datem smrti. Není doloženo, že by byl někdy odsouzen. Podobně mizí ze záznamů i Ernst Kostial. Žádný známý proces, žádný rozsudek, žádná poprava. Prostě ticho. A tak nám nakonec zůstala tahle fotografie. Sedm esesmanů stojících na nádvoří a pózujících jako parta rozesmátých kolegů po příchodu do nové práce. Jenže za těmi nenápadnými tvářemi už tehdy byla krev, násilí a zkušenosti z Buchenwaldu a před nimi čekala další kapitola krvavé kariéry v Majdanku. Abraham na snímku možná vypadá jako obyčejný muž s důtkou v ruce. Jenže podle svědectví vězňů měl k obyčejnosti zatraceně daleko. Ze všech mužů na této fotografii se právě on nejvíc blížil tomu, co lze bez velkého přehánění nazvat bestií. A spravedlnost? Ta měla tehdy možná prostě moc práce někde jinde.
Související články
PolskoLikvidace varšavského ghetta, okamžik kdy Němci proměnili vraždění lidí v byrokratický postup a smrt dostala razítko a jízdní řád
20. stoletíIrma Grese, dozorkyně která objevila svůj sadismus v táboře smrti
20. stoletíMengeleho nejoblíbenější vězni. Rodina trpaslíků, kterou měl na své šílené experimenty jen pro sebe.
Vladimír Dlouhý
Historie, která se dá číst i bez učebnice.
Příběhy lidí, válek, zbraní, dynastií a zapomenutých událostí.
