Opiové války. Když Británie vedla válku za právo prodávat drogy a donutila Čínu otevřít své přístavy.
České předčítání hlasem vašeho zařízení.
Když čína chtěla stříbro a Británie potřebovala něco prodat
Opiové války začaly problémem, který by dnes potěšil každého ekonoma a vyděsil každého ministra financí. Čína měla zboží, po kterém šílel celý svět. Čaj, hedvábí a porcelán. Evropané stáli obrazně řečeno frontu od Londýna až po Lisabon a platili ochotně stříbrem. Jenže vznikl drobný problém. Stříbro teklo pouze jedním směrem. Na východ. Čínská říše totiž fungovala jako obrovský soběstačný ekonomický svět. Evropané nabízeli látky, sklo, kovové výrobky a další zboží, na které byli doma pyšní. Čínský císařský dvůr se na ně podíval podobně, jako se dnes člověk dívá na reklamní leták nacpaný do schránky. Poděkoval a pokračoval dál. Čína cizí výrobky nepotřebovala. Potřebovala stříbro. To tvořilo základ jejího finančního systému, vybíraly se v něm daně a proudilo celou ekonomikou. Výsledek byl jednoduchý. Evropa nakupovala a Čína inkasovala. Pro Britské impérium to nebyla katastrofa, ale začínal to být problém. Nebylo chudé. Naopak. Šlo o jednu z nejbohatších ekonomik světa. Jenže obchodní vztah, kde jedna strana stále prodává a druhá stále platí, připomíná hospodu, kde jeden host objednává a druhý pokaždé vytahuje peněženku. Dříve nebo později začne být nervózní. Britové proto začali hledat řešení. A našli ho. Bohužel takové, které by dnes neprošlo ani na poradě drogového kartelu. Když není co prodávat, vytvoří se poptávka. Ideálně taková, která se sama vrací.
Řešení obchodního deficitu? Opium
Na scénu vstoupila Britská Východoindická společnost. Formálně obchodní firma. Prakticky stát ve státě s vlastní armádou, vlastními úředníky a mocí, o které si leckterý evropský panovník mohl nechat zdát. V Indii pěstovala opium ve velkém a hledala pro něj ideální trh. Čína byla dokonalá. Droga se dovážela přes síť pašeráků, překupníků a prostředníků. Britské lodě kotvily u pobřeží, náklad měnil majitele a všichni předstírali, že se nic neděje. Obchod rostl závratným tempem. Z několika tisíc beden ročně se staly desetitisíce. Stříbro, které dříve proudilo z Británie do Číny, se najednou začalo vracet opačným směrem. Účetní byli spokojeni. Morálka dostala neplacené volno. Opium se mezitím šířilo čínskou společností jako tichý požár. Kouřili ho obchodníci, úředníci, vojáci i část aristokracie. Když se závislost rozšíří mezi obyvatelstvo, je to problém. Když se rozšíří mezi státní správu a armádu, je to katastrofa. Čínské úřady vydávaly zákazy, ale pašeráci byli rychlejší. Navíc se na obchodu přiživovala část místních elit, takže boj proti opiu připomínal snahu hasit požár benzínem. Pak se objevil muž jménem Lin Ce-sü. Jeden z nejrespektovanějších úředníků dynastie Qing, známý svou neúplatností a tvrdohlavostí. Císař ho vyslal do Kantonu s jednoduchým úkolem. Zastavit drogovou epidemii. Lin se nerozhodl psát další zákazy do šuplíku. Zabavil více než dvacet tisíc beden opia a nechal je veřejně zničit. Šlo o zboží v hodnotě milionů tehdejších liber. Současně napsal dopis britské královně Viktorii. Ptá se v něm v podstatě na jednoduchou věc. Pokud je opium tak škodlivé, že ho zakazujete ve vlastní zemi, proč ho prodáváte nám? Odpověď nikdy nedostal. Místo dopisu připluly válečné lodě.
Když místo dopisu připluly válečné lodě
První opiová válka vypukla roku 1839 a byla učebnicovou ukázkou střetu dvou epoch. Na jedné straně stála průmyslová velmoc vybavená parními loděmi, moderním dělostřelectvem a profesionálním námořnictvem. Na druhé straně obrovská říše přesvědčená o vlastní nadřazenosti, ale technologicky zaostávající. Čínské džunky a pevnosti čelily protivníkovi, který připlul z budoucnosti. Výsledek byl předvídatelný. Britské loďstvo rozbíjelo pobřežní obranu jednu pozici za druhou a roku 1842 byla Čína donucena podepsat Nankingskou smlouvu. Ta otevřela několik přístavů zahraničnímu obchodu, přinesla vysoké reparace a znamenala předání Hongkongu Británii. Ještě důležitější však bylo něco jiného. Vznikl systém takzvaných nerovných smluv. Cizinci získali zvláštní právní postavení a často nepodléhali čínským soudům. Jinými slovy, Brit mohl porušit zákon v Číně, ale o jeho vině rozhodovali zase Britové. Pro čínskou říši to byl šok. Pro Británii úspěšný obchodní model. Jenže chuť roste s jídlem. Druhá opiová válka v letech 1856 až 1860 posunula požadavky ještě dál. Tentokrát už nešlo jen o obchod s opiem. Šlo o otevření celé Číny západnímu vlivu. K Britům se přidala Francie a tlak na císařský dvůr zesílil. Výsledkem byla legalizace opia, otevření dalších přístavů a další ústupky zahraničním mocnostem. Pak přišel symbolický moment, který dodnes vyvolává v Číně emoce. V roce 1860 spojenecká vojska vypálila Starý letní palác u Pekingu. Nešlo o vojenský cíl. Šlo o jeden z největších kulturních pokladů celé říše. Sbírky umění, knihovny, zahrady a architektonické skvosty mizely v plamenech. Nebyla to vojenská nutnost. Byla to demonstrace síly. Vzkaz, který měl říkat jediné. Pravidla určujeme my.
Století ponížení, na které čína nezapomněla
V Číně se období po opiových válkách dodnes označuje jako začátek století ponížení. Nešlo jen o porážku v několika konfliktech. Šlo o ztrátu kontroly nad vlastním obchodem, částí území i právním systémem. Západní mocnosti získávaly stále větší vliv a čínská vláda stále méně prostoru k rozhodování. Právě zde leží jeden z kořenů moderní čínské politiky. Když dnes Peking mluví o suverenitě, zahraničním vměšování nebo národní hrdosti, často v pozadí stojí vzpomínka na dobu, kdy cizí lodě připluly s drogou, vynutily si obchod a každé odmítnutí podpořily děly. Celý příběh má přitom až absurdně jednoduchý základ. Obchodní deficit. Stříbro odtékalo jedním směrem a někdo se rozhodl problém vyřešit tím, že vytvoří miliony závislých zákazníků. Opiové války tak zůstávají jedním z nejpodivnějších konfliktů moderních dějin. Válkou, ve které jedna světová mocnost použila armádu, flotilu a diplomacii k obraně práva prodávat drogu na cizím trhu. A když se druhá strana pokusila obchod zastavit, byla potrestána za to, že odmítla být zákazníkem. Historie zná mnoho válek vedených kvůli území, náboženství nebo moci. Jen málokterá však byla vedena tak otevřeně kvůli tomu, aby obchod s návykovou látkou mohl pokračovat bez překážek. A právě proto zůstávají opiové války jednou z největších ironických lekcí světových dějin.
Související články
Vladimír Dlouhý
Historie, která se dá číst i bez učebnice.
Příběhy lidí, válek, zbraní, dynastií a zapomenutých událostí.
