Hiwis, německy Hilfswillige, tedy „ochotní pomocníci“, tvořili v době svého největšího nasazení kolem 600 000 mužů ve službách Wehrmachtu.
České předčítání hlasem vašeho zařízení.
Když Wehrmachtu začali chybět lidé
Když Hitler 22. června 1941 spustil operaci Barbarossa, německé velení počítalo s rychlým vítězstvím. Rudá armáda měla být rozdrcena, Sovětský svaz se měl zhroutit a německé tanky měly pokračovat na východ téměř jako na nedělní výlet. Jenže válka měla na německé plánování poněkud jiný názor. Z několikaměsíčního tažení se stal ale obrovský konflikt, který začal ve velkém požírat německé vojáky, techniku, zásoby a nakonec i původní sebevědomí. A když armádě začnou docházet lidé, přijde velmi praktická otázka: kdo bude řídit náklaďák, kdo se postará o koně, kdo přiveze munici, kdo bude vařit, kdo opraví techniku a kdo uvolní německého vojáka pro boj? Odpovědí na tuhle logistickou můru byli Hiwis, německy Hilfswillige, tedy „ochotní pomocníci“. Zní to skoro nevinně, jako název pracovní pozice v nějakém německém úřadu práce. Ve skutečnosti za tímhle označením stály statisíce lidí a často velmi tragické životní příběhy. Hiwis nebyli žádnou jednotnou armádou ani jedním národem. Byli mezi nimi Rusové, Ukrajinci, Bělorusové, Baltové, Tataři, kozáci, obyvatelé Kavkazu i další občané Sovětského svazu. Někteří byli bývalí rudoarmějci, kteří přešli k Němcům, někteří místní obyvatelé a značnou část z nich tvořili sovětští váleční zajatci. A právě tady začíná jeden z největších paradoxů celé německé války na východě. Nacistická ideologie tvrdila, že velká část obyvatel Sovětského svazu patří mezi rasově podřadné národy, jenže třetí říše velmi rychle zjistila, že rasová nadřazenost má jednu nepříjemnou vlastnost: neumí řídit náklaďák. Neumí krmit koně, neuvaří polévku, nepřinese bednu munice a už vůbec neopraví rozbitý motor. Takže zatímco nacistická propaganda vykládala o rasové hierarchii, německý frontový důstojník řešil mnohem přízemnější problém, potřeboval člověka, který tu práci skutečně udělá. Hiwis proto začali pracovat jako řidiči, kuchaři, vozkové, dělníci, tlumočníci, nosiči, opraváři, pracovníci zásobování nebo pomocné stráže. Tím zároveň uvolňovali německé vojáky pro bojovou službu. A čím déle válka trvala, tím více se původní hranice mezi pomocníkem a vojákem začínala rozpadat. Někteří Hiwis dostali zbraně, hlídali objekty, střežili zajatce, obsluhovali zbraně a účastnili se protipartyzánských operací. V některých případech se dostali přímo do bojů. Ruský zajatec, kterého nacistická ideologie považovala za podřadného, tak mohl nakonec stát vedle německého vojáka a držet stejnou zbraň. To už byla pro rasovou teorii poměrně nepříjemná situace. Fronta totiž měla na ideologii jeden poněkud nevychovaný názor, potřebovala lidi.
Dobrovolníci, zajatci, odpůrci stalina I lidé bojující o přežití
Kdo vlastně byli tito lidé a proč se k Němcům přidávali? Tady je potřeba zahodit všechny jednoduché nálepky. Ne každý Hiwi byl přesvědčený nacista a ne každý byl bezmocný zajatec. Někteří skutečně nenáviděli Stalinův režim a komunismus. Jiní doufali, že německý útok využijí k národnímu osvobození Ukrajiny, Pobaltí, Kavkazu nebo dalších oblastí. Někteří se přidali z oportunismu. A potom tu byli lidé, jejichž motivace byla mnohem prostší. Nechtěli zemřít. Německo zajalo během války přibližně 5,7 milionu sovětských vojáků a kolem 3,3 milionu z nich zemřelo v německém zajetí. Hlad, nemoci, zima, podvýživa a nucené práce vytvořily podmínky, ve kterých mohla nabídka německé služby znamenat jednu z mála možností, jak se dostat z tábora a získat jídlo. Říct o takovém člověku, že byl jednoduše „dobrovolník“, je asi stejně pitomé jako označit člověka, který si mezi dvěma špatnými možnostmi vybere tu méně smrtící, za fanatického nacistu. Formální souhlas se službou totiž ještě neznamená svobodnou volbu v dnešním smyslu. Zároveň by ale bylo stejně chybné všechny Hiwis automaticky vykreslit jako nevinné oběti. Někteří se skutečně aktivně zapojili do německého okupačního systému a někteří se podíleli na represích nebo zvěrstev při protipartyzánských operacích. EHRI uvádí také případy zapojení Hiwis do činnosti Einsatzgruppen. To je důležitý fakt, ale neznamená to, že každý označený jako Hiwi byl automaticky pachatelem stejných zločinů. Pod jedním administrativním označením se skrývali lidé s velmi rozdílnými osudy, motivacemi i mírou odpovědnosti. Stejně tak není možné Hiwis zaměňovat s Vlasovci, Ostlegionen, Ostbataillony nebo Schutzmannschaften. Tyto skupiny se mohly personálně překrývat, ale nebyly totožné. Hiwi byl především pomocník přidělený k německé jednotce. Ostbataillon představoval organizovanější východní jednotku, Ostlegionen byly národnostně koncipované formace a Schutzmannschaften představovaly pomocné policejní struktury. Vlasovova ROA pak představovala další a pozdější kapitolu. Také označovat všechny Hiwis jako Rusy by bylo nepřesné. Byli mezi nimi Ukrajinci, Bělorusové, Lotyši, Litevci, Tataři, kozáci, Arméni, Gruzínci a další. Německé označení „Russen“ navíc nemuselo vždy odpovídat dnešnímu chápání národnosti. Člověk mohl být v německém dokumentu jednoduše „Russe“, zatímco jeho skutečný původ mohl být úplně jiný. A tak se v německém systému postupně vytvořila velmi pestrá směs lidí, jejichž společným jmenovatelem nebyla národnost ani politické přesvědčení, ale především skutečnost, že nějakým způsobem začali sloužit německé armádě.
Stalingrad: desítky tisíc sovětských pomocníků V německé armádě
Největší paradox toho všeho se ukázal u Stalingradu. Německá 6. armáda se v roce 1942 dostala hluboko do Sovětského svazu, bojovala o město na Volze a zároveň měla stále větší problémy s vlastními personálními stavy. A právě tady se ukázalo, jak důležití Hiwis skutečně byli. Antony Beevor uvádí, že u předních divizí 6. armády působilo více než 50 000 ruských pomocníků a že u 71. a 76. pěší divize bylo v polovině listopadu přes 8 000 Hiwis v každé. To je skutečně obrovské číslo, jenže tady je potřeba zabrzdit. Dobové německé statistiky rozlišovaly různé kategorie pomocného personálu. Hlášení 6. armády z 13. listopadu 1942 uvádí 30 765 Hiwis a dalších 21 015 mužů v kategorii „Zugeteilte Einheiten“, tedy přidělených jednotek. Dohromady 51 780 osob. Číslo 51 780 se později někdy začalo vydávat za počet Hiwis, což není přesné. Ne všech 21 015 mužů z druhé kategorie byli Hiwis. Podle podrobnějšího rozboru německých stavových hlášení se skutečný počet Hiwis v 6. armádě pravděpodobně pohyboval kolem 35 000. Frank Ellis, který analyzoval dobové zásobovací dokumenty 6. armády, pracuje s odhadem přibližně 30 000 sovětských vojáků odvedených nebo přidělených k práci pro německé jednotky. Takže nejbezpečnější je říci jednoduše: u Stalingradu byly v německém systému desítky tisíc sovětských pomocníků a přesný počet závisí na tom, kterou administrativní kategorii započítáme. To ale nijak nesnižuje jejich význam. Naopak. Představte si německou divizi, která má tisíce sovětských pomocníků. Neznamená to, že najednou získala tisíce nových německých pěšáků. Znamená to však, že tisíce Němců mohly dělat něco jiného. Jeden Hiwi řídil náklaďák, další se staral o koně, jiný vařil, další nosil munici a další pracoval ve skladu. Německý voják, který by to jinak dělal, mohl být mezitím v první linii. To je skutečný vojenský význam Hiwis. A hranice se dále posouvala. Podplukovník Helmuth Groscurth, náčelník štábu XI. armádního sboru, upozorňoval na rostoucí využívání sovětských zajatců a na jejich nasazování i u bojových úkolů. A právě zde se německá ideologie začínala dostávat do opravdu trapné situace. Voják, kterého nacisté označovali za příslušníka podřadného národa, mohl obsluhovat německé dělo. Pokud by se na to díval stranický ideolog z Berlína, možná by z toho dostal záchvat. Německý dělostřelec by se ale pravděpodobně zajímal hlavně o to, jestli jeho dělo funguje. Fronta je v tomto směru velmi demokratická. Kulka nerozezná rasovou teorii.
Když se karta obrátila: co čekalo Hiwis po porážce
A pak přišel listopad 1942 a sovětské obklíčení 6. armády. Najednou se celý systém Hiwis dostal do úplně jiné situace. Německá armáda, která původně postupovala hluboko do Sovětského svazu, byla sama obklíčena a její vojáci i pomocníci začali bojovat především o přežití. Zásobování kolabovalo, potravin ubývalo, přicházela zima a uvnitř kotle zůstaly společně tisíce Němců a desetitisíce sovětských pomocníků a dalších pracovníků. Jedním z temných míst tohoto příběhu byl Dulag 205, německý zajatecký tábor ve stalingradském prostoru. Výzkum Franka Ellise na základě dokumentů a poválečných výslechů ukazuje podmínky charakterizované hladem, násilím a nucenou prací. A právě zde se osud některých sovětských pomocníků mohl obrátit naruby. Člověk mohl být nejprve sovětským vojákem, potom německým zajatcem, následně Hiwim a po německé kapitulaci znovu sovětským zajatcem. Jedna životní dráha, několik různých nálepek a pokaždé jiná moc nad hlavou. Po kapitulaci 6. armády navíc čekalo Hiwis velmi nejisté období. Sovětské orgány je považovaly za spolupracovníky nepřítele a bývalí rudoarmějci, kteří sloužili Němcům, byli vystaveni prověřování a výslechům. Někteří zemřeli už ve Stalingradu, další padli do sovětského zajetí, jiní se snažili svou minulost skrýt. Ne všichni ale automaticky skončili před popravčí četou nebo v Gulagu. Jejich další osud závisel na tom, jakou roli u Němců hráli a jak jejich případ posoudily sovětské orgány. Historické prameny tak jednoznačný závěr neumožňují. Stejně jako není možné říct, že všichni Hiwis byli dobrovolníci, není možné říct, že všichni byli nevinní zajatci. Někteří byli motivováni odporem ke Stalinovi, jiní nacionalismem, jiní přežitím a někteří skutečně aktivní spoluprací s německou mocí. Celkově přitom šlo o obrovský fenomén. Odhady počtu sovětských občanů sloužících Němcům v různých pomocných, bezpečnostních a vojenských strukturách se podle definice pohybují od stovek tisíc až k milionu a více. Některé práce hovoří o nejméně stovkách tisíc Hiwis již během války. Jenže ani zde není možné všechny tyto lidi přepsat do kolonky „vojáci“. Velká část byla pomocným personálem. A právě proto jsou Hiwis tak důležití. Ukazují, jak se skutečná válka dokáže vysmát ideologii. Nacistické Německo chtělo Sovětský svaz dobýt, jeho obyvatele podřídit a vykořistit. A současně zjistilo, že bez části těchto obyvatel nedokáže vlastní válku vést tak, jak potřebuje. Nejprve potřebovalo jejich ruce. Potom jejich práci. Pak jejich služby. A v některých případech nakonec i jejich zbraně. Hiwis proto nejsou ani jednoduchým příběhem o nacistických dobrovolnících, ani jednoduchým příběhem o bezmocných obětech. Jsou příběhem lidí, kteří se v nejbrutálnější válce evropských dějin rozhodovali v podmínkách, kde často nebyla dobrá možnost. A také příběhem německé armády, která měla být podle nacistické propagandy vrcholem vojenské a rasové nadřazenosti, ale postupně zjistila, že válka se bez lidí z „podřadného“ Sovětského svazu prostě neobejde. To je možná největší ironie celého příběhu. Hitler mohl v Berlíně rozhodovat, kdo je podle jeho ideologie nadčlověk a kdo podčlověk. Na frontě ale rozhodovalo něco mnohem obyčejnějšího: kdo umí řídit náklaďák, kdo dokáže opravit motor, kdo přiveze munici a kdo ještě dokáže držet pušku. A tak se stalo něco, co by se v nacistické ideologické učebnici určitě nevyjímalo příliš dobře. Německý nadčlověk potřeboval pomocnou ruku člověka, kterého mu vlastní ideologie přikazovala považovat za méněcenného. Historie si někdy ten smysl pro humor opravdu neodpustí.
Zdroje: United States Holocaust Memorial Museum – Nacistické pronásledování sovětských válečných zajatců | EHRI – Hilfswillige | Frank Ellis – Dulag 205: The German Army’s Death Camp for Soviet Prisoners at Stalingrad
Související články
stoletíKousek od Prahy vznikl za druhé světové války jeden z největších výcvikových prostorů Waffen SS v Evropě
SSSROperace Bagration: Když Hitler ochutnal vlastní Blitzkrieg a rudá armáda spustila peklo, které rozmetal Wehrmacht na prach
SlovenskoSlováci na východní frontě během operace Barbarossa nebyli žádnou týlovou jednotkou
Vladimír Dlouhý
Historie, která se dá číst i bez učebnice.
Příběhy lidí, válek, zbraní, dynastií a zapomenutých událostí.
