Kyjevská katastrofa 1919: Když se dvě armády pohádaly o Kyjev

Poslech článku

0:00 / 0:00 odhad

Hlasitost

Průběh čtení

0:00

0 %

Rychlost:

České předčítání hlasem vašeho zařízení.

Kyjev 1919: vítězství, které vydrželo jen chvíli

Kyjevská katastrofa 1919 začala jako velké vítězství ukrajinských jednotek. Kyjev byl na konci srpna místem, kde se člověk mohl ráno probudit pod jednou vlajkou, odpoledne pod druhou a večer zjistit, že se vlastně ještě nerozhodlo, komu město patří. Bolševici právě ustupovali, Ukrajinci postupovali do města, z druhé strany se valila na Kijev Děnikinova bílá armáda a všichni tvrdili, že právě oni přicházejí zachránit Ukrajinu. Jen každý měl trochu jinou představu, co si pod tím slovem představit. Ukrajinci vedení Symonem Petljurou bojovali za samostatný stát. Děnikin bojoval proti bolševikům, což by na první pohled mohlo vypadat jako dobrý základ pro spolupráci. Jenže byl tu drobný problém velikosti celé Ukrajiny. Děnikin žádnou samostatnou Ukrajinu nechtěl. Jeho ideálem bylo obnovené, jednotné a nedělitelné Rusko. Takže Petljurovci chtěli, aby Ukrajina byla samostatná, a bílý Děnikin chtěl, aby nebyla. Všichni ale byli proti bolševikům. To zní jako dokonalý základ pro spojenectví. Asi jako když dva lidé společně nenávidí souseda, ale jeden chce sousedův dům prodat a druhý ho chce přepsat na sebe. A právě s takto geniálně nastaveným vztahem se obě armády vydaly do závodu o Kyjev. Ukrajinské jednotky pod velením generála Antona Kravse dorazily první. 30. srpna vstoupily do města jako vítězové. Rudá armáda rychle ustupovala, lidé vyšli do ulic, hrála hudba, objevily se květiny a město se začalo připravovat na velkou slavnost. Petljura měl přijet, měla být přehlídka a Ukrajinská lidová republika měla konečně ukázat, že není jen nějaký revoluční nápad vytištěný na papíře, ale skutečný stát. Vlastní armáda, vlastní vláda, vlastní hlavní město. Jenže pak se ukázalo, že ukrajinská rozvědka má asi stejně spolehlivé informace jako hospodský, který vám po třetím pivu vysvětluje geopolitiku. Velení dostalo zprávu, že Děnikinovy jednotky jsou ještě daleko a ke Kyjevu dorazí až za několik dní. Ve skutečnosti už ale byly prakticky za dveřmi. Přechody přes Dněpr navíc nebyly dostatečně zajištěné a Bredovovy jednotky se začaly dostávat do města. A protože Petljurovo velení stále doufalo, že by se s Děnikinem snad mohlo nějak domluvit na společném boji proti bolševikům, ukrajinské jednotky dostaly pokyn vyhnout se ozbrojenému střetu. Jinými slovy, do města právě přicházela další armáda, ale nebylo úplně jasné, jestli se na ni má střílet, zdravit ji, nebo jí nabídnout něco k pití. Děnikinovci měli jasno rychleji. Začali obsazovat důležité body a odzbrojovat ukrajinské vojáky. Vítězství, které mělo trvat celé generace, tak začalo mít podezřele krátkou životnost.

Dvě vlajky, jedno město a žádná dohoda

Pak přišla chvíle, která se do historie zapsala jako něco mezi diplomatickou katastrofou a groteskní scénou, při níž všichni pochopili, že tohle asi opravdu nedopadne dobře. Na tehdejším Dumském náměstí, dnešním Majdanu, se setkal ukrajinský generál Anton Kravs s generálmajorem Maximilianem von Stackelbergem, velitelem předvoje Děnikinových vojsk. Oba se snažili zabránit otevřenému střetu. A vypadalo to, že mají plán. Na budově městské dumy už vlála ukrajinská vlajka. Tak vedle ní jednoduše vyvěsili ruskou trikolóru. A bylo vyřešeno. Každý má svou vlajku, každý si může říkat vítěz a všichni mohou předstírat, že spolu dokonale spolupracují. Politické řešení, které muselo vypadat fantasticky přesně do okamžiku, než se na náměstí objevila Záporožská skupina Armády Ukrajinské lidové republiky pod velením Volodymyra Salského. Salskyj se podíval na budovu, uviděl vedle ukrajinské vlajky ruskou trikolóru a rozhodl se, že společné přátelství má asi své hranice. Podle dobových vzpomínek byla ruská vlajka stržena a skončila pod kopyty ukrajinské jízdy. Přesný průběh incidentu se v jednotlivých svědectvích liší. Historici se dodnes neshodnou, kdo přesně vlajku strhl, kdo ji hodil na zem a kdo se postaral o její definitivní ponížení. Ale to podstatné je jasné. Na budově vedle sebe chvíli visely dvě vlajky. Pak jedna přestala viset. A krátce nato bylo definitivně jasné, že společná přehlídka asi nebude. Vlastně je skoro symbolické, že celé velké politické drama explodovalo právě kvůli kusu látky. Jenže samozřejmě nešlo o kus látky. Ta vlajka představovala celý problém. Ukrajinci chtěli vlastní stát. Děnikin chtěl obnovit Rusko, jehož součástí měla Ukrajina zůstat. To už není drobný názorový rozdíl. To je jako kdyby se dva lidé domlouvali na společné dovolené a jeden chtěl jet k moři, zatímco druhý měl v kufru připravenou mapu Sibiře. Vlajka tak byla jen sirka. Benzín byl všude kolem už dávno. A zatímco se generálové snažili zachraňovat situaci, vojáci mezitím dělali to, co vojáci v podobných situacích často dělají nejrychleji. Zajišťovali si pozice. Děnikinovy jednotky obsazovaly město, ukrajinské oddíly byly odzbrojovány a některé se dostávaly do zajetí. Generálové ještě diskutovali o tom, jak by se to celé mohlo vyřešit, ale skutečná odpověď už mezitím pochodovala ulicemi se zbraní přes rameno.

Když společný nepřítel nestačí

Anton Kravs se nakonec vydal jednat přímo s generálem Nikolajem Bredovem. Jenže tady už nebylo moc co zachraňovat. Bredov nepřijel do Kyjeva proto, aby s Petljurovci zakládal klub přátel nezávislé Ukrajiny. Reprezentoval armádu, jejíž politický program samostatný ukrajinský stát zásadně odmítal. Nakonec byla dohodnuta demarkační linie a ukrajinské jednotky musely město opustit. A tak se zrodila jedna z nejbizarnějších kapitol ukrajinských dějin. Kyjev byl osvobozen 30. srpna. A prakticky během následujícího dne už byl zase pryč. Ne proto, že by Ukrajinci prohráli obrovskou bitvu. Ne proto, že by bolševici provedli nějaký geniální protiútok. Bolševici už byli na ústupu. Kyjev prostě získala druhá armáda, která také tvrdila, že bojuje za jeho osvobození. Petljura měl přitom do města dorazit jako vítěz. Měla být slavnost, přehlídka, projevy a samozřejmě fotografie pro dějiny. Místo toho musel svůj příjezd zrušit, protože jeho armáda právě řešila drobný logistický problém. Hlavní město, do kterého měla slavnostně přijet, už mezitím obsazovala jiná protibolševická armáda. Kdyby se to stalo dnes, asi by se tomu říkalo komunikační selhání. Jenže tehdy se podobná selhání řešila puškami, zajatci a tím, kdo má na radnici vlajku. Událost proto dostala jméno Kyjevská katastrofa. A katastrofa to nebyla jen proto, že Ukrajinci přišli o město. Ukázalo se především, že představa velké společné protibolševické fronty je prakticky mrtvá. Děnikin odmítal uznat ukrajinskou samostatnost a Petljura se jí samozřejmě nemohl vzdát. Spojenci se sice snažili obě strany přimět ke spolupráci, ale těžko můžete vytvořit pevné spojenectví mezi lidmi, z nichž jeden říká, že bojuje za existenci svého státu, a druhý tvrdí, že ten stát vlastně existovat nemá. A zatímco se Děnikin a Petljura nemohli shodnout, bolševici mohli být s vývojem situace jen spokojeni. Jejich protivníci se totiž místo vytvoření společné fronty začali navzájem oslabovat.

Ukrajinský stát mezi bolševiky a bílými

A právě tady začíná být celý příběh ještě ironičtější. Ukrajinci tehdy nebojovali za nějaký nápad, který se zrodil včera večer u sklenice vodky. Ukrajinská lidová republika byla vyhlášena už v lednu 1918 a rok 1919 byl dalším zoufalým pokusem tento stát udržet při životě. Navazovala přitom na mnohem starší ukrajinské státní tradice, především na kozácký Hetmanát. Jenže samostatný stát můžete vyhlásit během několika minut. Horší je ho udržet ve chvíli, kdy proti vám stojí bolševici, bílí Rusové, Poláci, epidemie, nedostatek munice, chaos a občas také vlastní spojenci, kteří už začínají pochybovat, jestli má vůbec smysl pokračovat. Po Kyjevské katastrofě se situace ukrajinských vojsk dál zhoršovala. Armádu ničily epidemie tyfu, chyběly zásoby, munice i lidé. Válčilo se na několika frontách a postupně se rozpadalo i spojenectví mezi samotnými ukrajinskými silami. Nakonec se část Ukrajinské haličské armády dostala do tak zoufalé situace, že uzavřela dohodu právě s Děnikinovými silami. Ano, přesně s těmi lidmi, kteří je před několika měsíci vytlačili z Kyjeva. Válka má totiž jednu zvláštní vlastnost. Včerejší nepřítel se může stát dnešním spojencem a zítřejší spojenec vaším problémem, pokud mu dojdou náboje, jídlo a trpělivost. Děnikin nakonec svou válku proti bolševikům stejně prohrál. Jeho slavný postup směrem k Moskvě se zhroutil a bolševici postupně znovu získali převahu. Petljurův stát tehdy přežít nedokázal. Ale Kyjevské události z roku 1919 zůstávají fascinující právě proto, že v několika hodinách ukázaly celý problém tehdejší Ukrajiny. Země se snažila být samostatná, ale její existence byla zpochybňována ze všech stran. Jedni ji chtěli pohltit do sovětského státu. Druzí ji chtěli vrátit do obnoveného Ruska. A mezi tím stála armáda, která vstoupila do hlavního města jako vítěz a během jediného dne zjistila, že vítězství je někdy jen krátká přestávka mezi dvěma katastrofami. Bolševici tehdy z Kyjeva ustoupili. Petljurovci do něj slavnostně vstoupili. Děnikinovci dorazili krátce po nich. Vedle sebe zavlály dvě vlajky. Jedna skončila pod koňmi. Generálové jednali. Vojáci se odzbrojovali. Petljura zrušil triumfální příjezd. A Kyjev byl během jediného dne zase ztracen. Jestli existuje historická událost, která dokonale dokazuje, že společný nepřítel ještě automaticky nedělá ze dvou armád spojence, pak je to právě Kyjev v srpnu 1919. Všichni přišli město osvobodit. Jen se jaksi zapomněli předem domluvit, pro koho.