Muž, který přelstil šibenici. Jak Hermann Göring obelstil celý Norimbeský proces
České předčítání hlasem vašeho zařízení.
Popravit ho chtěli za úsvitu. Místo toho našli v cele mrtvého muže, který se svým vítězům naposledy vysmál. Hermann Göring dokázal uniknout šibenici navzdory nejpřísnějším bezpečnostním opatřením své doby. Odkud získal kyanid, se historici přou dodnes.
Z říšského maršála závislý vězeň
Když Američané 9. května 1945 zatkli Hermanna Göringa, čekali, že mají v rukou druhého nejmocnějšího muže Třetí říše. Muže, který ještě před několika týdny rozhodoval o bombardování evropských měst, velel Luftwaffe a kterého Adolf Hitler dlouhá léta označoval za svého nástupce. Jenže místo sebevědomého říšského maršála před nimi stál unavený a velmi obézní muž, který jen připomínal druhého nejmocnějšího muže třetí říše. Jeho největším nepřítelem nebyli Spojenci, ale vlastní tělo. Herman Göring byl doslova otrokem své závislosti na paracodeinu, silného léku obsahujícího dihydrokodein, látku příbuznou morfinu, na které si během let svého života vypěstoval těžkou závislost. Bez jehp pravidelných dávek už nedokázal vůbec fungovat. Když Američané prohledali jeho zavazadla, nevěřili vlastním očím. Našli přes dvacet tisíc tablet. To už nebyla cestovní lékárnička, ale příručný osobní sklad drog. Většině lidí by taková zásoba vystačila na dlouhé měsíce, Göring ji ale potřeboval jen proto, aby se cítil alespoň trochu normálně. Muž, který ještě nedávno rozdával rozkazy milionům lidí, se zcela změnil v trosku závislou na pilulkách. Jestli pro to čekal nějaké ohledy, velmi se zmýlil, Američané se rozhodli pro šokovou léčbu. Žádné pomalé odvykání, žádné slitování. Douglas Kelley mu paracodein prostě sebral. A tím mu začalo několik týdnů naprostého pekla, Göring se zmítal v bolestech, celé noci nespal, třásl se jako osika a chvílemi vypadal na úplné zhroucení. Hodně lékařů si tehdy mysleli, že se konce procesu ani nedožije. Jenže pak přišel šok. Jakmile se jeho tělo drogy zbavilo, znovu ožil a starý Göring byl zpět. Shodil desítky kilogramů, vrátila se mu pohotovost, výřečnost i sebevědomí. Američané chtěli dostat před soud zlomeného závisláka, místo toho si z něj vlastníma rukama vytvořili mimořádně nebezpečného protivníka. Psycholog Gustav Gilbert později napsal, že Göring působil dojmem člověka, který ani po pádu Třetí říše nepřestal věřit, že jednou bude historii soudit on, a ne ona jeho. Nebyla to jen prázdná ješitnost. Při inteligenčních testech získal IQ 138, jedno z nejvyšších mezi všemi obžalovanými. Gilbert i psychiatr Leon Goldensohn se shodovali, že právě Göring byl intelektuálně nejsilnější osobností celého Norimberského procesu. Během několika minut dokázal ovládnout rozhovor, přesvědčit protivníka nebo obrátit nepříjemné otázky ve svůj prospěch. Ze závislé trosky se z něj znovu stal skvělý manipulátor, který byl připraven sehrát svou poslední partii.
Nejstřeženější věznice a vězeň, který chtěl mít poslední slovo
Jenže Göring nebyl nebezpečný jen svou inteligencí. Byl také výborný herec, který po celý svůj život vlastně nikdy neslezl z jeviště. Zatímco ostatní obžalovaní propadali depresím nebo přemýšleli, jak si zachránit život, on se choval téměř tak, jako by byl stále členem vlády třetí říše. Vtipkoval se strážnými, debatoval o politice, létání i sportu a snažil se přesvědčit ostatní nacistické pohlaváry, aby při výsleších drželi společnou linii. Američané brzy zjistili, že k němu ostatní vězni stále vzhlížejí jako ke svému neformálnímu vůdci. Dokázal převzít kontrolu nad každou debatou a působil dojmem člověka, kterého ani porážka nedokázala zlomit. Nějaké výčitky svědomí, ani náhodou. Za miliony mrtvých necítil žádnou odpovědnost a byl přesvědčený, že jednou budou jeho činy přehodnoceny. Dokonce prohlásil, že za několik desetiletí mu budou v Německu stavět pomníky. Právě tehdy si Američané uvědomili, že proti sobě nemají obyčejného vězně, ale mimořádně schopného manipulátora. Krátce nato navíc přišla událost, která změnila celý režim ve věznici. Dne 25. října 1945 spáchal ve věznici sebevraždu Robert Ley, bývalý šéf Německé dělnické fronty. Z roztrhaného ručníku si vyrobil oprátku a oběsil se jen tři dny před zahájením procesu. Pro Američany to byla obrovská ostuda. Velitel věznice Burton C. Andrus zuřil a rozhodl se, že už nikdy žádný vězeň spravedlnosti neunikne. Cely byly nepřetržitě osvětlené, před každými dveřmi seděl ozbrojený strážný, každou půlhodinu se zapisovalo, zda vězeň dýchá, několikrát denně následovaly důkladné prohlídky a vězni přišli o opasky, tkaničky, kravaty i žiletky. Dokonce nesměli spát s rukama pod přikrývkou. Andrus byl přesvědčený, že vytvořil nejbezpečnější věznici na světě. Jenže právě za jedněmi z těchto dveří seděl Hermann Göring a nejspíš už tehdy přemýšlel, jak svým vítězům připravit úplně poslední překvapení.
ROZSUDEK SMRTI A ZÁHADA KYANIDOVÉ AMPULe
Po měsících výslechů přišel rozsudek. Dne 1. října 1946 byl Hermann Göring uznán vinným ve všech čtyřech bodech obžaloby a odsouzen k trestu smrti oběšením. Jenže právě tady narazili Spojenci na jeho obrovské ego. Göring se nepovažoval za obyčejného zločince. Byl přece říšský maršál, nejvýše postavený voják nacistického Německa. Požádal proto, aby byl zastřelen popravčí četou. Oběšení považoval za potupnou smrt určenou kriminálníkům. Odpověď tribunálu byla krátká. Ne. Bude oběšen jako ostatní. Právě tehdy se podle mnoha historiků definitivně rozhodl, že na šibenici nikdy nevystoupí. Jenže jak to chtěl dokázat, když byl hlídaný lépe než státní poklad? A právě tady začíná jedna z největších záhad Norimberského procesu. Oficiální americká verze tvrdila, že měl kapsli s kyanidem ukrytou už od svého zajetí. Mnozí historici tomu ale nevěří. Po Leyově sebevraždě byl kontrolován doslova na každém kroku a představa, že by téměř rok ukrýval smrtící ampuli, aniž by ji někdo objevil, zní téměř neuvěřitelně. Objevily se proto jiné teorie. Jedna vede k americkému poručíkovi Jacku G. Wheelisovi, který měl na starosti Göringovy osobní věci. Jiná se opírá o pozdní svědectví bývalého strážného Herberta Lee Stiverse. Ten po téměř šedesáti letech tvrdil, že jako devatenáctiletý voják nevědomky propašoval Göringovi plnicí pero, ve kterém byla ukrytá ampule s kyanidem. Pero mu údajně předala záhadná Němka jménem Mona s tím, že jde o lék. Jenže Monu se nikdy nepodařilo najít a Stiversovo vyprávění nikdo nepotvrdil. Výsledek? Historici se dodnes přou, která z teorií je pravdivá, a možná není správně ani jedna z nich.
Večer 15. října 1946 panoval v norimberské věznici nezvyklý klid. Nad ránem mělo být deset odsouzených nacistických pohlavárů popraveno. Göring během dne napsal několik dopisů na rozloučenou a znovu zdůraznil, že jako voják odmítá zemřít na šibenici. Krátce před jedenáctou hodinou večer rozkousl ampuli s kyanidem. Jed začal působit téměř okamžitě. Když strážný nahlédl do cely, našel ho umírajícího na lůžku. Přivolaný lékař už mohl jen potvrdit smrt. Nejstřeženější vězeň světa právě unikl spravedlnosti přímo pod nosem svých dozorců. Ve věznici vypukl chaos. Burton C. Andrus čelil zdrcující kritice a následovalo rozsáhlé vyšetřování. Vyslýchali se strážní, důstojníci i lékaři, prohledávaly se cely i zavazadla, ale odpověď na jedinou otázku nikdo nenašel. Odkud se kyanid skutečně vzal? Ani po smrti Spojenci nechtěli Göringovi dopřát poslední triumf. Jeho tělo nechali vyfotografovat, poté ho společně s ostatními popravenými nacistickými pohlaváry zpopelnili v mnichovském krematoriu Ostfriedhof a popel tajně vysypali do přítoku řeky Isar, aby se jeho hrob nestal poutním místem. Po muži, který kdysi snil o ovládnutí Evropy, tak nezůstal ani náhrobek. Zůstala jen záhada. Možná se nikdy nedozvíme, kdo Hermannu Göringovi pomohl, nebo zda měl kyanid ukrytý po celou dobu. Jisté je jediné. Muž, který odmítl přijmout potupu šibenice, připravil Spojencům jednu z největších blamáží Norimberského procesu. Stačila jediná ampule a poslední tah zkušeného manipulátora. O svém konci nakonec nerozhodl soud ani kat. Rozhodl o něm on sám.
Zdroje: United States Holocaust Memorial Museum – Hermann Göring | United States Holocaust Memorial Museum – Hermann Göring: klíčová data | United States Holocaust Memorial Museum – Mezinárodní vojenský tribunál v Norimberku | United States
Související články
Vladimír Dlouhý
Historie, která se dá číst i bez učebnice.
Příběhy lidí, válek, zbraní, dynastií a zapomenutých událostí.
