Ve dvanácti letech byla Sarah Rector nejbohatší černošskou dívkou Ameriky. Amerika na to nebyla ale připravena
České předčítání hlasem vašeho zařízení.
Dvanáctiletá dívka a ropa pod „bezcennou“ půdou
Když neuvěřitelně zbohatne dvanáctiletá holčička, je to problém. Když je ta malá holčička navíc černoška v Americe časů rasové segregace, přestává to být rodinný problém a stává se z toho národní skandál. Úředníci nevědí, co si počít, právníci si brousí zuby na miliony, novináři mají senzaci desetiletí a dospělí muži náhle objeví svou „osudovou lásku“ k dítěti, které nikdy v životě neviděli. Přesně to potkalo Sarah Rector. Představte si, že je vám dvanáct let. Zatímco ostatní děti řeší školní úkoly nebo honí míč po ulici, vy řešíte milionové účty, soudce, právníky, investory a novináře, kteří promění každý váš krok v hlavní zprávu dne. Cizí lidé vás prosí o půjčku, zázračně se objevují dosud neznámí příbuzní a pošťák nosí žádosti o ruku od dospělých mužů. Zní to jako přitažený hollywoodský scénář? Jenže přesně tohle se na začátku 20. století skutečně stalo. Sarah Rector se narodila 3. března 1902 do chudé afroamerické rodiny v tehdejším Indiánském teritoriu. Její rodiče patřili mezi Creek Freedmen, potomky otroků, kteří po občanské válce získali svobodu i občanství kmene Muskogee. Jenže Amerika tehdy nehrála podle stejných pravidel pro všechny. Federální vláda se rozhodla rozparcelovat společnou půdu indiánských kmenů prostřednictvím Dawesova a později Curtisova zákona. Každý dostal svůj díl země a úředníci byli přesvědčeni, že těm nejchudším přidělují téměř bezcenné pozemky. Sarah připadlo 160 akrů kamenité půdy, která vypadala spíš jako místo, kam by člověk vyvezl starý pluh, než jako vstupenka mezi milionáře. Její otec chtěl pozemek prodat, protože z něj nebyl téměř žádný užitek a ještě musel platit daně. Soud mu to zakázal. Tehdy to muselo vypadat jako další ukázka úřednické tvrdohlavosti. Nikdo totiž netušil, že právě pod tou údajně bezcennou půdou leží obrovské ložisko ropy. Jediné soudní rozhodnutí tak změnilo osud nejen malé Sarah, ale celé její rodiny.
Miliony, rasová segregace a bělošský poručník
Amerika na začátku 20. století byla zemí obrovských možností, ale také tvrdé rasové segregace. Černoši seděli v oddělených vagonech, chodili do jiných škol a často nesměli vstoupit ani do stejných restaurací jako běloši. Jenže zákony vůbec nepočítaly s tím, že černošská holčička bude mít větší majetek než většina bělochů v okolí. Úředníci najednou nevěděli, co je větší problém – její věk, nebo barva pleti. A tak rozhodli po svém. Přestože Sarah měla oba rodiče, její miliony právně patřily pouze jí. Rodiče ji sice vychovávali, ale neměli právo její majetek spravovat ani s ním volně nakládat. Proto jí soud ustanovil bělošského poručníka, který měl její jmění spravovat až do dosažení plnoletosti. Nebylo to nic výjimečného. Tehdejší soudy běžně jmenovaly poručníky i dětem, jejichž rodiče byli naživu. U bohatých afroamerických a indiánských dětí se z toho stal téměř standard. Na papíře měl tento systém chránit jejich majetek před podvodníky. Ve skutečnosti se často změnil v pravý opak. Z poručníků se nezřídka stávali lidé, kteří své svěřence okrádali, připravovali o pozemky nebo na jejich bohatství sami vydělávali. Není náhodou, že historici dnes označují poručnický systém v Oklahomě za jednu z nejtemnějších kapitol tamních dějin. Bohaté indiánské a afroamerické děti dostávaly bělošské poručníky, zatímco chudé děti zůstávaly u vlastních rodin. Čím větší majetek dítě mělo, tím více dospělých se kolem něj začalo motat. A ne vždy s čistými úmysly. Časopis The Crisis, který vedl slavný intelektuál W. E. B. Du Bois, popisoval případy poručníků, kteří své svěřence bezostyšně okrádali. Sestrám Edith a Edně Durantovým měl jejich poručník zmizet se čtyřiceti tisíci dolary, což byla tehdy astronomická částka. Sourozenci Stella a Herbert Sellsovi byli podle dobových zpráv dokonce zavražděni kvůli půdě, pod níž se nacházela ropa. Miliony totiž přitahovaly nejen obchodníky, ale i podvodníky a vrahy. Když se objevily zvěsti, že ani Sarah nemusí být v bezpečí, zapojila se do případu organizace NAACP a samotný W. E. B. Du Bois. Afroamerické noviny Chicago Defender psaly, že nejbohatší černošská dívka Ameriky údajně žije v chudé chatrči, nosí levné šaty a její peníze mizí v kapsách jiných lidí. Soudce i poručník tato obvinění odmítali a tvrdili pravý opak. Pravda se ztrácela mezi senzačními titulky stejně rychle jako ropa mizela z vrtů. Jisté ale bylo jedno. Sarah se stala jedním z nejsledovanějších dětí celé Ameriky. Booker T. Washington jí pomohl dostat se na prestižní školu Tuskegee Institute, jenže ani tam nenašla klid. Podle dobových svědectví se skupina podvodníků pokusila dívku unést a požadovat výkupné. Ochranka školy jejich plán překazila doslova na poslední chvíli. Je těžké představit si větší paradox. Zatímco většina dvanáctiletých dívek řešila školní známky a první kamarádství, Sarah musela žít pod ochranou dospělých, protože její bohatství představovalo lákavou kořist. Její příběh tak přestal být jen pohádkou o ropě. Stal se příběhem o zemi, která dokázala vyrobit dětskou milionářku, ale vůbec netušila, jak ji ochránit před světem dospělých.
Z dětské milionářky dámou kansas city
Jenže Sarah Rector nebyla jednou z těch pohádkových postav, které po zbohatnutí všechno během pár let prohrají v kartách nebo naletí prvnímu podvodníkovi. Přestože kolem ní celý život kroužili lidé kteří si z jejích milionů chtěli ukrojit svůj díl, podařilo se jí uchovat značnou část majetku a po dosažení dospělosti převzít kontrolu nad vlastním životem. Ani tehdy ale chamtivost okolí nezmizela. V letech 1921 a 1922 se objevily další pokusy dostat její majetek pod cizí správu. O poručnictví se ucházel dokonce její příbuzný Fred Rector i další zájemci, přestože Sarah už byla dospělá žena. Soud však jejich žádosti zamítl a konstatoval, že je plně způsobilá spravovat své finance sama. V té době už vlastnila ropné pozemky v hodnotě přes 750 000 dolarů a celkový majetek přesahoval jeden milion dolarů. Přepočítáno na dnešní hodnotu by šlo o desítky milionů dolarů. Z chudé dívky, která ještě před několika lety chodila po prašných cestách Oklahomy, se stala jedna z nejbohatších černošek své generace. Přestěhovala se do Kansas City, tehdejšího centra černošského podnikání, kultury a jazzu. Tam si pořídila honosné sídlo známé jako Rector Mansion, o kterém se vyprávělo, že zabírá téměř celý městský blok. Když přijela před dům, nebyl to žádný obyčejný automobil. Ve své garáži měla zelený Cadillac, černý Cadillac, postříbřený Lincoln a dokonce Rolls-Royce s vlastním řidičem. V době, kdy si většina Američanů mohla dovolit maximálně koně nebo ojetý Ford Model T, působila Sarah jako filmová hvězda. Milovala elegantní šaty, kožešiny, diamanty i luxusní večírky. Její dům se stal místem setkávání afroamerické smetánky. Navštěvovali ji slavní hudebníci Duke Ellington, Count Basie i další osobnosti jazzové éry. Z malé holčičky, o kterou se přetahovali právníci, se stala sebevědomá žena, která se pohybovala mezi nejvýznamnějšími černošskými podnikateli, umělci a hudebníky své doby. Přesto nebyla okázalou filantropkou ani politickou aktivistkou. Na rozdíl od jiných bohatých osobností nevyhledávala pozornost a postupně se stáhla z novinových titulků. Možná právě proto, že už jako dítě poznala, jak vysokou cenu může sláva mít.
Co je na příběhu Sarah Rector pravda a co legenda
Přesto příběh Sarah Rector nepřestal fascinovat ani po více než sto letech. A jak už to na bývá, čím neuvěřitelnější historka, tím rychleji se šíří. Dodnes se proto dočtete, že ji Oklahoma kvůli jejím milionům oficiálně prohlásila za bělošku. Zní to skvěle, jenže historici pro to žádný důkaz nenašli. Stejně tak kolují tvrzení, že platila nejvyšší daně v celé Americe nebo že nakonec přišla o všechno a zemřela v naprosté bídě. Ani to prameny nepotvrzují. Hospodářská krize jí sice ukrojila část majetku, ale rozhodně z ní neudělala žebračku. Když roku 1967 zemřela, byla stále zámožnou ženou, která přežila ropnou horečku, rasovou segregaci, hospodářskou krizi i dvě světové války. Její život je jedním z největších paradoxů amerických dějin. Vláda chtěla rozparcelováním indiánské půdy oslabit původní obyvatele i jejich černošské spoluobčany. Místo toho vyrobila dvanáctiletou milionářku, která byla bohatší než nejeden politik hlasující pro tyto zákony. Amerika tehdy dokázala řešit stávky, bankovní krize, ropný boom i miliony přistěhovalců. Co ale neuměla vyřešit, byla černošská školačka s miliony na účtu. Sarah Rector tak dodnes nepřipomíná jen sílu obrovského štěstí, ale i lidskou chamtivost, předsudky a absurditu doby, ve které žila. A kdyby její příběh dnes napsal hollywoodský scenárista, producent by mu scénář nejspíš vrátil se slovy: „Tohle už je moc přehnané, tomu nikdo neuvěří.“ Jenže tentokrát byla skutečnost ještě neuvěřitelnější než fikce.
Zdroje: Oklahoma Historical Society – Sarah Rector | Smithsonian Institution – Searching for Sarah Rector | PBS – Aunt Sister: The Legacy of Sarah Rector
Související články
Vladimír Dlouhý
Historie, která se dá číst i bez učebnice.
Příběhy lidí, válek, zbraní, dynastií a zapomenutých událostí.
