Santander 1937: Další krvavá kapitola španělské občanské války. Italové vtrhli do města, republikáni prchali a sovětský poradce Gorev skončil u Stalinovy popravčí čety
České předčítání hlasem vašeho zařízení.
Santander 1937: franco, Italové a rozpad republikánské obrany
Čtrnáctého srpna 1937 se na severu Španělska začala psát jedna z nejdramatičtějších kapitol občanské války. Na jedné straně republikáni, na druhé Francovi nacionalisté, k tomu Italové od Mussoliniho, německá technika, sovětští poradci, baskičtí nacionalisté, tajné dohody, útěky, zajatci a nakonec popravy. Po pádu Bilbaa v červnu zůstal Santander jedním z posledních významných republikánských opěrných bodů na severu. Město mělo přístav, železnici, průmysl a strategický význam, takže bylo jasné, že Franco si ho nenechá ujít. Útok pod velením generála Fidela Dávily začal mohutnou dělostřeleckou a leteckou přípravou proti Reinose a železničnímu uzlu Mataporquera. Na straně Franca bojovaly španělské nacionalistické jednotky, marocké oddíly Regulares a tisíce italských vojáků z Corpo Truppe Volontarie, mezi nimi slavná divize Littorio pod velením generála Annibaleho Bergonzoliho. Mussolini chtěl ve Španělsku předvést sílu své fašistické Itálie, takže nechyběly tanky, děla ani letadla. Republikáni přitom měli jednu zásadní nevýhodu: jejich letectvo bylo slabší a jejich velení sužovaly politické spory. Na papíře měli desítky tisíc vojáků, jenže válka se, bohužel pro milovníky statistik, nevyhrává počítáním hlav. Potřebujete také munici, zásobování, koordinaci a především někoho, kdo bude poslouchat rozkazy. A právě tady začínal být problém. V dalších dnech nacionalisté postupovali přes Kantabrijské pohoří a tvrdé boje se rozhořely například o strategický průsmyk Puerto del Escudo. Republikánská obrana postupně ztrácela půdu pod nohama a zároveň se začaly naplno projevovat rozpory mezi komunisty, socialisty, anarchisty, republikány a baskickými nacionalisty. Všichni sice měli společného nepřítele v podobě Franca, ale každý měl poněkud jinou představu o tom, co má přijít po válce. A když se začalo prohrávat, začala se tato drobná politická neshoda měnit v pořádný problém. Třiadvacátého a čtyřiadvacátého srpna už bylo zřejmé, že Santander dlouho nevydrží. Baskičtí nacionalisté začali jednat s Italy o kapitulaci a vznikl takzvaný Pakt ze Santoñy. Jejich plán byl jednoduchý: vzdát se Italům a doufat v ochranu a možnost evakuace. Jenže Franco měl na celou věc jiný názor. Dohoda nakonec nebyla respektována tak, jak si Baskové představovali, a následovalo věznění, vojenské soudy a popravy. V káznici El Dueso u Santoñy bylo v následujících měsících popraveno několik desítek vězňů. Občanská válka zkrátka pokračovala i poté, co člověk odevzdal zbraň.
Pád santanderu a útěk sovětského poradce
Pětadvacátého srpna už bylo jasné, že Santander padne. Z města začali odcházet představitelé republikánského velení a mezi nimi také sovětský vojenský poradce Vladimir Jefimovič Gorev, ve Španělsku známý pod jménem Sancho. Gorev nebyl žádný kancelářský soudruh. Měl za sebou zkušenosti z ruské občanské války, působil jako sovětský vojenský poradce v Číně a ve Španělsku se podílel na organizaci obrany Madridu. Na severní frontě se snažil zlepšit fungování republikánské armády a do Moskvy posílal zprávy o situaci. Dokonce kritizoval některé sovětské poradce za špatnou koordinaci a požadoval posílení sovětské vojenské mise. Jenže ani zkušený poradce nedokáže zastavit armádu, které se rozpadá fronta. Gorev se spolu s generálem Marianem Gámirem a dalšími představiteli republikánského velení dostal na ponorku směřující k Asturii. Byla to poněkud hořká cesta. Muž, který pomáhal organizovat obranu Madridu, nyní opouštěl město, které už nebylo možné zachránit. Šestadvacátého srpna vstoupily do Santanderu frankistické jednotky společně s italskými legionáři. Město padlo a do zajetí se dostaly tisíce republikánů. Jen v Santanderu a bezprostředním okolí jich bylo přibližně sedmnáct až osmnáct tisíc. Celá kampaň však přinesla ještě mnohem více zajatců. Následovala rozsáhlá frankistická represe, věznění, vojenské tribunály a popravy. Pád Santanderu byl pro republiku katastrofou. Bilbao už bylo ztraceno a nyní padl i Santander. Zůstala Asturie, prakticky izolovaná od hlavní části republikánského území. Franco získal kontrolu nad důležitou částí severního průmyslu, přístavy a strategickými komunikacemi. Republikáni tak přišli o jednu z nejcennějších oblastí, které ještě drželi. A právě tady se příběh začíná měnit z vojenského dramatu v tragickou ironii. Gorev přežil Španělsko. Vrátil se do Sovětského svazu a za své působení byl vyznamenán Leninovým řádem a Řádem rudého praporu. Člověk by si mohl myslet, že po letech bojů a útěku ze Santanderu má konečně právo na klid. Jenže Stalin měl s takovým optimismem své zkušenosti.
Španělsko přežil. Stalinovu čistku ne
Pětadvacátého ledna 1938 byl Gorev zatčen NKVD. Byl obviněn z účasti na vojenském spiknutí. V době Stalinových čistek to byla v podstatě vstupenka do pekla. Dvacátého června 1938 byl odsouzen k smrti a ještě téhož dne popraven. Muž, který bojoval proti Francovi, přežil německá a italská letadla, republikánský kolaps i útěk ze Santanderu, nakonec zemřel rukou režimu, kterému sloužil. A právě v tom je možná největší paradox celé santanderské tragédie. Republika neprohrála jen kvůli Francovým vojákům, italským legionářům a německému letectvu. Rozkládaly ji také vlastní politické rozpory, špatná koordinace, nedostatek techniky a postupná ztráta důvěry mezi jednotlivými skupinami. Když se začalo prohrávat, někteří chtěli bojovat, jiní vyjednávat a další už přemýšleli především o tom, jak se dostat pryč. Santander tak nebyl jen další bitvou španělské občanské války. Byl místem, kde se během několika dnů spojily vojenská převaha, politický chaos, zoufalství i boj o přežití. Na jedné straně postupovali Francovi vojáci a Italové, ze vzduchu útočila letadla, na zemi se hroutily obranné linie a v pozadí probíhala jednání o kapitulaci. Pětadvacátého srpna uprchlo republikánské velení a šestadvacátého srpna byl Santander definitivně dobyt. Severní fronta byla prakticky rozhodnuta. Zůstala už jen Asturie, poslední velká republikánská bašta na severu. A nad ní se pomalu zavírala smyčka. Vladimir Gorev přitom ještě netušil, že jeho nejhorší bitva teprve přijde. Španělsko přežil. Stalinovu čistku nikoliv. Historie má někdy opravdu černý smysl pro humor.
Zdroje: U.S. Army – Armies in Retreat: Chaos, Cohesion, and Consequences | United States Holocaust Memorial Museum – Spanish Civil War | U.S. Army – The Competitive Advantage: Special Operations Forces in Large-Scale Combat Operations
Související články
20. stoletíJak si republikáni si sami zničili armádu. Osudová chyba, která možná rozhodla celou španělskou občanskou válku
FrancieFrancie po válce málem skončila jako další Stalinův satelit, dějiny však rozhodly úplně jinak nakonec.
SSSRNejlepší sovětské dělo druhé světové války vyrobili načerno a riskovali kvůli němu kulku
Vladimír Dlouhý
Historie, která se dá číst i bez učebnice.
Příběhy lidí, válek, zbraní, dynastií a zapomenutých událostí.
