Přepisování historie: Jak se mění pohled na 2. světovou válku

Poslech článku

0:00 / 0:00 odhad

Hlasitost

Průběh čtení

0:00

0 %

Rychlost:

České předčítání hlasem vašeho zařízení.

„Toho, čeho jsme dnes v některých médiích svědky, je učebnicová ukázka přepisování historie a způsobu, jakým se z minulosti může stát nástroj současné politiky.“

Když se historie stane nástrojem současného sporu

Generace, která se začala ptát svých otců

Minulost není dětská plastelína, kterou si každý nový režim a každá doba přetvaruje podle toho, co se jí právě hodí. Historickou událost nelze změnit tím, že se na ni začne společnost dívat jinýma očima. Lze ji nově interpretovat, lze objevovat nové dokumenty, klást nové otázky. Co změnit nelze, jsou samotná historická fakta a přesto nejede vlak. Toho, čeho jsme dnes v médiích svědky, je učebnicová ukázka toho, jak se může z historie stát nástroj současné politiky. Přesnější je v tomto případě mluvit o politizaci nebo instrumentalizaci historie, což řeší obecnou znamená zneužívání minulosti a historických faktů k politickým, ideologickým cílům. Právě zde je nutné rozlišovat mezi historií a historickou pamětí. Historie se snaží minulost rekonstruovat pomocí pramenů, dokumentů a svědectví. Historická paměť je naopak způsob, jakým si určitou minulost pamatuje společnost. A ta se mění mnohem rychleji. Každá generace přináší vlastní otázky a často také vlastní potřebu minulost znovu vysvětlit. Dokonalým příkladem je poválečné Německo. Bezprostředně po válce nebylo příliš pochyb o tom, kdo rozpoutal evropskou válku a kdo stál za nacistickými zločiny. Proběhly Norimberské procesy, svět viděl fotografie a filmové záběry koncentračních táborů a nacistické Německo neslo jasné stigma agresora a poraženého totalitního režimu. Spojenci zahájili denacifikaci, tedy proces, jehož cílem bylo odstranit nacisty z veřejných funkcí, justice, školství, státní správy i dalších institucí. Jenže historie se velmi rychle dostala do střetu s politikou současnosti. Přišla studená válka a západní spojenci najednou potřebovali silné a stabilní západní Německo jako hráz proti Sovětskému svazu. Denacifikace proto postupně ztrácela původní razanci a v řadě případů se změnila v administrativní formalitu. Řada bývalých nacistických úředníků, právníků, policistů, vojáků a odborníků se vrátila do běžného života a někteří také do státních institucí. Nešlo nutně o nějaké tajné spiknutí. Šlo o politickou realitu. Nový stát potřeboval lidi, kteří uměli spravovat úřady, řídit armádu, pracovat v průmyslu a udržet společnost v chodu. Právě zde se ukazuje, jak mohou potřeby současnosti ovlivnit způsob zacházení s minulostí. Německo se navíc rozdělilo na dva státy a každý z nich si vytvořil vlastní výklad dějin. Spolková republika se s nacistickou minulostí vyrovnávala pomalu, rozporuplně a často bolestně. Německá demokratická republika naproti tomu sama sebe představovala jako antifašistický stát, který s nacismem neměl nic společného. Vinu za nacismus byla schopna přesouvat především na kapitalismus a západní Německo. Tím se současně vyhýbala nepříjemnější otázce, jak velká část německé společnosti byla do nacistického systému zapojena, podporovala jej nebo mu alespoň pasivně sloužila. V padesátých letech se v západním Německu začalo stále více mluvit také o utrpení samotných Němců. O bombardování měst, uprchlících, hladu, zajetí a odsunu německého obyvatelstva z oblastí východní Evropy. Právě v této atmosféře se prosazoval také mýtus takzvaného „čistého Wehrmachtu“. Podle něj byla německá armáda normální profesionální armádou, zatímco zločiny měla páchat především SS. Pozdější historický výzkum však ukázal, že Wehrmacht se na válečných zločinech na východní frontě podílel výrazněji, než poválečný obraz dlouho připouštěl. Himmerodské memorandum z roku 1950 zároveň ukazuje, jak úzce se otázka minulosti spojovala s novou politickou realitou. Západní Německo mělo být znovu vyzbrojeno a bývalí němečtí vojáci se měli stát součástí nové armády. Minulost tak nebyla pouze otázkou historiků. Stala se otázkou bezpečnosti, zahraniční politiky a budoucnosti Evropy.

Historikerstreit: spor o to, jak mluvit o nacistické minulosti

Zásadní změna přišla v šedesátých letech. Vyrůstala nová generace Němců, která už válku nezažila a začala se ptát svých rodičů a prarodičů, co během nacistické éry skutečně dělali. Pro první poválečnou generaci bylo často důležitější přežít, obnovit zničená města, najít práci a vrátit se k běžnému životu. O válce se proto často mlčelo. Jenže mlčení rodičů začalo být pro jejich děti stále problematičtější. Studentská hnutí kritizovala skutečnost, že lidé spojení s nacistickým režimem stále působili ve státní správě, justici nebo politice. Vznikaly knihy, dokumenty a filmy, které znovu otevíraly téma holokaustu a nacistických zločinů. Významným mezníkem byl proces s Adolfem Eichmannem v roce 1961. Před veřejností se znovu otevřela otázka, jak mohl fungovat systém, který dokázal organizovat masové vraždění prostřednictvím obrovského množství úředníků, policistů, železničářů, vojáků a dalších lidí. Nacismus přestal být pouze příběhem několika nejvyšších představitelů režimu. Začala se řešit odpovědnost společnosti a jednotlivce uvnitř systému. Současně se začalo stále více mluvit také o německých civilních obětech. Právě zde vzniká jedna z nejdůležitějších otázek historické paměti: může být člověk zároveň obětí a součástí společnosti agresora? Odpověď zní ano. Německá žena mohla přijít o dům při bombardování, její rodina mohla trpět hladem a německý civilista mohl zemřít při náletu nebo během útěku před postupující Rudou armádou. Všechny tyto tragédie byly skutečné. Současně však Německo rozpoutalo válku a nacistický režim spáchal obrovské množství zločinů. Jedna skutečnost neruší druhou. Připomínání utrpení německých civilistů proto samo o sobě neznamená omlouvání nacismu. Problém začíná až ve chvíli, kdy se z připomínání obětí stane nástroj k odstranění otázky odpovědnosti. Dalším příkladem se staly Drážďany. Bombardování města se postupně stalo nejen historickou událostí, ale také politickým symbolem. V různých obdobích se měnil způsob, jakým byly Drážďany prezentovány. Jednou jako vojenská operace, podruhé jako tragédie civilního obyvatelstva, jindy jako symbol spojeneckého násilí. Stejná událost tak získávala v různých politických prostředích jiný význam. Historik může konstatovat, že bombardování bylo ničivé a způsobilo smrt civilistů. To je historický fakt. Politická propaganda z něj však může vytvořit příběh, v němž se z nacistického Německa postupně stává pouze další nevinná oběť války. A to už je něco úplně jiného. Stejný problém se objevil při debatách o odsunu Němců po válce. Odsun přinesl skutečné utrpení statisícům lidí a jejich zkušenosti není důvod zamlčovat. Ani připomínání těchto tragédií však nemůže vymazat příčiny války a zločiny nacistického režimu. Historie není soutěž o to, kdo byl větší oběť. Lze připomínat více tragédií současně a přitom neztratit schopnost rozlišovat mezi příčinou a následkem, agresorem a napadeným, vinou a utrpením.

Když do historické paměti vstoupí současná politika

V osmdesátých letech se tento spor dostal do další fáze v podobě známého Historikerstreitu, tedy sporu německých historiků. Nešlo pouze o akademickou debatu. Řešila se otázka, zda lze nacistické zločiny porovnávat se zločiny jiných totalitních režimů, zejména se stalinismem, a zda je možné holokaust zasadit do širších dějin masového násilí. Samotné srovnávání není problém. Bez porovnávání by nebylo možné hledat společné mechanismy totalitního násilí, genocid nebo diktatur. Problém nastává ve chvíli, kdy se srovnávání použije k relativizaci. Není problém konstatovat, že jiné režimy také páchaly masové zločiny. Problém je tvrdit, že proto nacistické zločiny vlastně nejsou ničím výjimečným nebo že jejich odpovědnost lze rozmělnit mezi všechny účastníky dějin. Po skončení studené války se evropská historická paměť ještě více komplikovala. Začalo se mluvit o „všech obětech války“, což je lidsky pochopitelné. Pokud se při tom ale ztratí příčina a souvislosti, může vzniknout dojem, že válka byla pouze nějakou přírodní katastrofou, která všechny semlela stejně. Nebyla. Války mají své příčiny, agresory, rozhodnutí a odpovědnost. Současně však není možné z historické paměti odstranit utrpení lidí jen proto, že žili na špatné straně fronty. To by byla zase jiná forma manipulace. Velmi dobře je tento problém vidět na pozdější německé debatě o Wehrmachtu. Výstava „Vernichtungskrieg. Verbrechen der Wehrmacht 1941–1944“ v devadesátých letech vyvolala obrovskou diskusi právě proto, že narušovala starý obraz německé armády jako síly, která pouze bojovala a nechávala zločiny na SS. Ukázalo se, že historická paměť není jednou provždy uzavřená. Nové dokumenty, výzkumy a svědectví mohou starý obraz změnit. To ale není přepisování historie. To je normální práce historiků. Přepisování začíná až ve chvíli, kdy se fakta začnou vybírat podle toho, jaký politický příběh má vzniknout. Tento problém přitom rozhodně není pouze německý. Každý stát má tendenci vytvářet vlastní národní příběh. Sovětský svaz vytvořil vlastní obraz druhé světové války, komunistické Československo si vytvořilo vlastní výklad první republiky, února 1948 i roku 1968 a po roce 1989 se některé z těchto interpretací zásadně změnily. Samotné události se přitom nezměnily. Změnil se jejich význam v očích společnosti. Právě proto je důležité si uvědomit, že historická paměť není totéž co historická skutečnost. Událost zůstává stejná, i když se kolem ní mění politické slogany. Mnichov 1938 zůstane Mnichovem 1938. Okupace roku 1968 zůstane okupací. Norimberské procesy zůstanou Norimberskými procesy. Mění se způsob, jakým jednotlivé generace tyto události vysvětlují, jaký význam jim dávají a které části příběhu zdůrazňují. Proto je třeba být opatrný, když někdo tvrdí, že existuje jediný správný způsob, jak si minulost pamatovat. Historie není majetkem vlády, politické strany, novin, aktivistů ani žádné ideologické skupiny. Historie patří faktům. O jejich významu lze vést spor, samotná fakta však musí zůstat základem.

Do celé věci ještě vstoupil ještě jeden nový hráč, kterého historici minulého století neměli, sociální sítě a jejich algoritmy. Dříve ovlivňovala historickou paměť především rodina, škola, knihy, noviny, rozhlas, televize a později film. Dnes může během několika sekund člověk narazit na video, které představí druhou světovou válku jako jednoduchý příběh hrdinů a padouchů, nebo naopak jako estetickou podívanou plnou uniforem, tanků a bojových scén. Algoritmus přitom neřeší, zda je obsah historicky přesný. Zajímá ho především, jestli člověka zaujme, zda se na něj podívá až do konce, jestli ho nasdílí a zda vyvolá emoci. Historie se tak může změnit v několikavteřinový klip, obrázek nebo meme. Německý voják se může změnit z příslušníka armády nacistického státu na anonymního „chlapa, který jen bojoval na frontě“. Ideologické pozadí války zmizí a zůstane pouze uniforma, zbraň a příběh jednotlivce. To samozřejmě neznamená, že každý film, hra nebo internetový příspěvek, který ukazuje německého vojáka jako člověka, automaticky nacismus omlouvá. Historie musí být schopná vidět jednotlivce, jeho strach, rozhodování a lidskost. Nebezpečí vzniká tehdy, když se z člověka odstraní jeho historický kontext. Stejný problém však může vzniknout i opačně. Pokud budou všichni Němci automaticky zobrazováni pouze jako monstra a odmítne se připustit existence jednotlivých lidských osudů, přestává být historie také srozumitelná. Důležitou hranicí proto zůstává schopnost minulost ani idealizovat, ani démonizovat. Je nutné jí rozumět a přijmout i nepříjemné skutečnosti, které nezapadají do současného politického příběhu. Lze připomínat německé civilní oběti a zároveň nacistické zločiny. Lze mluvit o zločinech Rudé armády a zároveň o osvobození Evropy od nacismu. Lze připomínat utrpení odsunutých Němců a zároveň připomenout, proč k odsunu vůbec došlo. Lze kritizovat spojenecké bombardování a zároveň nezapomenout, kdo rozpoutal válku. To není relativizace. To je schopnost unést složitost historie bez toho, aby se z ní stal jednoduchý politický plakát. Právě proto je nebezpečné, když se minulost rozděluje na „naše“ a „jejich“ oběti, na správné a nesprávné vzpomínání nebo na dějiny, které se právě hodí současné politice. Minulost změnit nelze. Lze však měnit její výklad. Lze některé věci zdůraznit, jiné upozadit, některé oběti připomínat a jiné zapomenout. A právě proto je historická paměť tak mocným politickým nástrojem. Kdo ovládne příběh o minulosti, získává do určité míry možnost ovlivňovat i to, jak společnost chápe současnost. Historii proto není možné přepisovat podle momentální politické potřeby. Zároveň ale není správné bránit novým otázkám, novým výzkumům a novým pohledům jen proto, že narušují obraz, na který byla společnost zvyklá. Historie není ani modla, ani zbraň. Je to jen ošlivé zrcadlo minulosti.

Zdroje: Ministerstvo vnitra ČR – Definice dezinformací a propagandy | Sociologická encyklopedie AV ČR – Propaganda | United States Holocaust Memorial Museum – Nazi Germany and the Holocaust