Požár Národního divadla: Kdo ho zapálil? Historická záhada

Poslech článku

0:00 / 0:00 odhad

Hlasitost

Průběh čtení

0:00

0 %

Rychlost:

České předčítání hlasem vašeho zařízení.

Dvě kamínka, dva zámečníci a jeden obrovský požár

Národní divadlo se mělo stát chloubou národa, svatostánek české kultůry a něco co nám budou němci závidět. Místo toho se z něj 12. srpna 1881, přesně před 145 lety, během několika hodin stala obrovská doutnající hromada národních problémů. A jestli si tehdy někdo myslel, že největším problémem českého národa bude najít peníze na dokončení divadla, ten záhy zjistil, že české dějiny mají pro podobné situace poněkud svérázný smysl pro humor. Národní divadlo už sice bylo slavnostně otevřeno v červnu, ale šlo vlastně o takové předotevření při návštěvě korunního prince Rudolfa. Definitivní sláva byla naplánována na 11. září. Takže všechno vypadalo krásně. Národ měl svůj nový chrám kultury, architekt Josef Zítek mohl být pyšný a zbývalo už jen všechno dokončit. Jenže 12. srpna odpoledne se na střeše objevili dva zámečníci, Emil Jenisch a Václav Ziniburg. A právě jejich jména se měla na dlouhá desetiletí spojit s jednou z největších záhad české kulturní historie. Pracovali na hromosvodu divadla a potřebovali k tomu letovací kamínka. Princip jejich práce nebyl nijak složitý. Do plechových kamínek se nasypalo dřevěné uhlí, to se pořádně rozžhavilo a pomocí žáru se pájel spoj měděného drátu. Žádná moderní technologie, žádné bezpečnostní školení na tři dny a už vůbec žádný požární technik s tabletem, co všechno ví. Prostě kamínka, uhlí, střecha a dřevěné konstrukce. Co by se asi tak mohlo pokazit? No… všechno. Když zámečníci práci dokončili, tak podle své výpovědi žhavé uhlí zalili vodou a dotyčná kamínka odložili do měděného okapového žlabu, kde navíc zůstával zbytek dešťové vody. Potom odešli. O několik hodin později se na střeše objevily plameny. Oheň se rozšířil neuvěřitelnou rychlostí a z budovy, která měla být symbolem českého národního sebevědomí, se stal obrovský požár. Dřevěné části střechy shořely, železná konstrukce se žárem zhroutila dovnitř a z krásné nové budovy zůstala během krátké doby rujna. A teď přišla ta nejpohodlnější část celého příběhu. Najít viníka. Dva zámečníci byli přece na střeše, měli oheň a potom divadlo hořelo. Hotovo. Historická detektivka vyřešena během jednoho odpoledne jak od majora Zemana. Jenže ono to tak jednoduché nebylo.

Týden vězení a teorie, která začala skřípat

Soudní řízení se nakonec skutečně zaměřilo na Jenische a Ziniburga. Jejich obhájce dokonce požadoval praktickou zkoušku, která by ukázala, zda mohl způsob, jakým zámečníci kamínka odložili, skutečně způsobit požár. Jenže taková zkouška tehdy provedena nebyla. Oba muži byli nakonec odsouzeni pouze za přestupek a dostali týden vězení zostřený dvěma půsty. Trest, který dnes působí skoro absurdně. Člověk by čekal doživotí, případně alespoň zákaz práce s kamínky do konce života, a místo toho týden a dva půsty. A právě v tom je další zajímavý háček. Takový rozsudek totiž rozhodně není totéž jako důkaz, že právě oni Národní divadlo zapálili. A tady se po více než sto letech objevil velmi zajímavý problém. Když se později odborníci od c.k. hasičů pokusili podmínky požáru napodobit a zjistit, zda mohl žhavý uhlík v okapovém žlabu skutečně zapálit dřevěnou konstrukci, výsledek původní teorii příliš nepomohl. Za podmínek příznivějších pro vznik požáru, než jaké měly panovat onoho srpnového dne, se dřevo nepodařilo zapálit. Jinými slovy, to, za co byli dva zámečníci potrestáni, se pozdějším experimentem nepodařilo přesvědčivě zopakovat. Neznamená to samozřejmě, že tím někdo dokázal úmyslné žhářství. Ale znamená to něco velmi podstatného. Oficiální vysvětlení najednou nebylo tak pevné, jak se mohlo zdát. A čím víc se člověk do případu ponoří, tím víc kostlivců začíná vylézat ze skříně. Mohlo několik žhavých uhlíků skutečně způsobit tak rychlý a ničivý požár? Byla konstrukce střechy v takovém stavu, že stačilo opravdu málo? A proč se oheň rozšířil právě takovým způsobem? Najednou už nešlo jen o dva dělníky a jedno nešťastné kamínko. A pak přišel muž, který se rozhodl tenhle starý požár pořádně rozhrabat.

Příliš mnoho náhod a Historická detektivka

Spisovatel literatury faktu Miroslav Ivanov se případem zabýval desítky let po tragédii a v roce 1983 vydal knihu Požár Národního divadla aneb Příliš mnoho náhod. A už samotný název je docela drzý. Protože Ivanov nenabídl jednoduché „za všechno mohli dva zámečníci“. Naopak začal skládat dohromady jednotlivé podivnosti, svědectví, dobové dokumenty a okolnosti, které podle něj vytvářely obraz mnohem komplikovanější. Neznamená to, že dokázal, kdo požár založil. To by bylo příliš jednoduché a hlavně historicky nepoctivé. Ivanov ale ukázal, že některé věci kolem požáru zkrátka nesedí tak hladce, jak bychom si přáli. A mezitím se kolem Národního divadla odehrával ještě jeden pozoruhodný příběh. Zatímco jedni řešili, kdo za požár může, česká veřejnost řešila, co bude dál. Národní divadlo nebylo jen další budova. Bylo symbolem toho, že Češi dokážou postavit vlastní kulturní chrám. Lidé na něj přispívali po desetiletí a teď se měli dívat na jeho trosky? Ani náhodou. Místo aby se celý projekt pohřbil spolu se střechou, přišla obrovská vlna solidarity. Za pouhých 47 dní se podařilo vybrat milion zlatých. Dnes bychom tomu říkali crowdfunding, jen bez internetu, platební brány a tlačítka „Přispět“. Lidé prostě dávali své peníze do košíků a všeho kam se dalo. A právě tady dostává celý příběh trochu nečekaný obrat. Požár, který měl být katastrofou pro český národní projekt, se nakonec stal důvodem k jeho ještě většímu semknutí. Jenže požár změnil i samotnou podobu divadla. Josef Zítek se po katastrofě na obnově nepodílel v takové míře, jak se původně očekávalo, a hlavní úkol rekonstrukce nakonec převzal jeho žák Josef Schulz. Ten budovu nejen obnovil, ale také upravil a rozšířil. Národní divadlo, které známe dnes, tedy není jednoduše totéž, které před požárem postavil Zítek. Je výsledkem toho, co vzniklo z popela.

Kdo tedy Národní divadlo zapálil?

A potom je tu ta otázka, která se po 145 letech pořád odmítá nechat pohřbít. Kdo tedy Národní divadlo skutečně zapálil? Byla to nedbalost dvou zámečníků? Nešťastná kombinace okolností? Nějaká jiná příčina, kterou už dnes nedokážeme rekonstruovat? Nebo dokonce úmysl? Tady je potřeba brzdit. Historie není internetová diskuze, kde stačí napsat „všechno je jasné“ a přidat tři vykřičníky. Nemáme důkaz, že požár někdo úmyslně založil. Stejně tak ale nemáme důvod tvářit se, že příběh dvou zámečníků je dokonale uzavřený případ. Víme, že byli na střeše. Víme, že pracovali s ohněm. Víme, že byli potrestáni. Víme ale také, že pozdější odborné zkoušky původní mechanismus vzniku požáru zpochybnily. A víme, že už tehdy existovaly otázky, na které nebylo jednoduché odpovědět. Z hypotézy se časem stal „fakt“, z faktu legenda a z legendy věta, kterou už nikdo příliš neřeší. Jenže historie má jednu nepříjemnou vlastnost. Občas se vrací a klepe na dveře s otázkou: „A jste si tím opravdu jistí?“ U Národního divadla to klepání slyšíme dodnes. Možná opravdu stačilo několik žhavých uhlíků. Možná se sešla nešťastná kombinace náhod a nedostatků. Možná existuje vysvětlení, které už dnes nikdy nezjistíme. A možná právě proto je celý případ tak přitažlivý. Protože Národní divadlo nakonec povstalo z popela, český národ ho zaplatil znovu a jeho zlatá kaplička stojí dodnes. Jen ten úplně první plamen, který všechno rozpoutal, jako by se spolu s kouřem ztratil někde nad Prahou. A po 145 letech nám tak zůstává nejen příběh jedné obrovské tragédie, ale i jedna z těch historických otázek, u kterých je možná nejzajímavější právě to, že na ně stále nemáme jistou odpověď.

Zdroje: Národní divadlo – Historie a požár v roce 1881 | Národní divadlo – 140 let od požáru Národního divadla | Prague City Tourism – Požár Národního divadla 1881