Přelom století se odehrával pod útoky anarchistů, střílelo se na krále i prezidenty, buřiči s bombami snili o světě bez státu, králů a císařů.
České předčítání hlasem vašeho zařízení.
Bomby, atentáty a propaganda činem
Přelom 19. a 20. století byl opravdu zvláštní doba. Evropa měla své císaře, krále, prezidenty, generály, policisty a úředníky a všichni tak nějak předpokládali, že tohle uspořádání světa bude fungovat ještě pěknou řádku let. Jenže někde dole, mezi dělníky, přistěhovalci, radikálními intelektuály a lidmi, kteří už měli plné zuby dlouhé pracovní doby, chudoby a mizerných mezd, začínala vyrůstat myšlenka, která byla pro tehdejší vládce poněkud nepříjemná. Co když totiž problém není v tom, že máme špatného krále nebo špatného ministra? Co když je problém v tom, že vůbec nějakého krále, ministra nebo stát potřebujeme? A tak se na evropské i americké scéně začal stále hlasitěji prosazovat anarchismus. Dnes si pod ním často představíme zarostlého, naštvaného dělníka v černém kabátě, který někde v zadní místnosti vyrábí bombu a přitom čte Kropotkina. A nutno přiznat, že v některých případech nebyla tahle představa zase tak úplně mimo. Jenže anarchismus byl mnohem širší než tahle pohodlná škatulka. Jeho příznivci se mezi sebou dokázali hádat prakticky o všechno, včetně toho, jak by vlastně měla vypadat společnost po vysněné revoluci. Někteří chtěli společnost bez státu a kapitalismu, založenou na dobrovolné spolupráci. Jiní sázeli především na dělnické odbory, stávky a myšlenku, že jednou všichni pracující prostě přestanou pracovat a celý systém se zhroutí. A pak tu byli radikálové, kteří dospěli k poněkud jednoduššímu závěru: když je stát špatný, možná by stačilo odstranit nějakého jeho představitele. A když už, tak pořádně. Ideálně tak, aby si toho všimli novináři. Této myšlence se začalo říkat „propaganda činem“ a právě ona udělala anarchistům na konci 19. století pořádnou reklamu. Jen ne takovou, o jakou by většina hnutí asi stála. Evropa totiž brzy zjistila, že někteří z těchto lidí to myslí smrtelně vážně. Ve Francii se v 90. letech 19. století objevila celá série bombových útoků a atentátů. Ravachol, původně kriminálník, který se postupně stal anarchistickým radikálem, začal pokládat bomby a pro část anarchistického hnutí se stal hrdinou a symbolem odporu proti společnosti. Francouzské úřady jeho hrdinství pochopitelně příliš nesdílely a Ravachol skončil v roce 1892 pod gilotinou. Tím ale bylo po problému asi stejně, jako když zalepíte díru v sudu a zjistíte, že má dalších deset, ze kterých teče. O rok později přišel Auguste Vaillant a rozhodl se, že když už má být hlas anarchistů slyšet, měl by být slyšet přímo v srdci francouzské politiky. V prosinci 1893 vhodil bombu do francouzské Poslanecké sněmovny. Několik lidí zranil, nikoho však nezabil. Přesto byl odsouzen k smrti a popraven. A protože jeden atentát zjevně nestačil, objevil se o několik měsíců později Émile Henry. Ten zaútočil bombou v pařížské kavárně Café Terminus. Tentokrát už jeden člověk zemřel a další byli zraněni. Henry navíc u soudu rozhodně nepůsobil dojmem člověka, který by svého činu litoval. Spíš naopak. Pro radikální anarchisty se stal důkazem odhodlání. Pro běžného návštěvníka kavárny to byl ovšem hlavně důvod pořádně se podívat, kdo si sedá ke stolu vedle něj. A pak přišel Sante Caserio. Italský anarchista v roce 1894 zavraždil francouzského prezidenta Sadiho Carnota. Tím už bylo definitivně jasné, že anarchistické násilí není jen problém policie a několika podivínů scházejících se někde v zadní místnosti hospody. Mohlo zasáhnout samotný vrchol státu. A nebyl to poslední případ. V roce 1898 se terčem anarchisty stala dokonce císařovna Alžběta Bavorská, známá jako Sisi. Italský anarchista Luigi Lucheni ji v Ženevě napadl pilníkem a zasadil jí smrtelnou ránu. Sisi zpočátku ani netušila, jak vážně je zraněná, a zemřela krátce poté. Pro evropské monarchie to byl další velmi nepříjemný signál. Anarchisté už neútočili jen na prezidenty a vlády. Začínali si vybírat i samotné panovníky. A v roce 1900 přišel další šok, když Gaetano Bresci v italské Monze zastřelil krále Umberta I. Evropa tak během několika let dostala velmi názornou lekci, že koruna ani prezidentský úřad člověku automaticky nezaručují klidné stáří. Evropské vlády začaly reagovat. Přibylo policejního sledování, cenzury a zákonů namířených proti anarchistům a jejich propagandě. Francie přijala nechvalně známé „ničemné zákony“, které umožňovaly proti anarchistickému hnutí tvrdě zasahovat. Z pohledu vlád to samozřejmě dávalo smysl. Z pohledu anarchistů to byl naopak další důkaz, že stát je přesně tak represivní, jak celou dobu tvrdili. A tak vznikl dokonalý začarovaný kruh. Policie říkala: „Vidíte, anarchisté jsou nebezpeční.“ Anarchisté odpovídali: „Vidíte, policie nás pronásleduje.“
Od atentátníků k generální stávce
A zatímco část anarchistů řešila bomby, revolvery a atentáty, jiní se snažili přesvědčit dělníky, že revoluce se dá udělat trochu jinak. Třeba tak, že jednoho dne všichni prostě přestanou pracovat. Tady začal růst anarchosyndikalismus a revoluční odborářství. Myšlenka byla vlastně jednoduchá. Proč chodit k volbám a vybírat si, kdo bude několik let rozhodovat o vašem životě, když můžete jako dělníci zastavit továrny, železnice, přístavy a celé hospodářství? Generální stávka měla podle svých zastánců ochromit starý systém a umožnit vznik společnosti řízené samotnými pracujícími. To už nebyl osamělý atentátník schovaný někde v uličce. Tohle bylo masové hnutí. Silné bylo především ve Francii, Itálii a Španělsku. A právě Španělsko se stalo jednou z velkých bašt anarchismu. V Katalánsku a dalších průmyslových oblastech začal anarchismus získávat značný vliv mezi dělníky. V zemi s obrovskými sociálními rozdíly, chudobou a velmi slabými sociálními jistotami se jejich myšlenky šířily překvapivě snadno. Když někdo pracoval od rána do večera za mizerné peníze a majitel továrny si mezitím žil úplně jiný život, představa, že by se dělníci mohli obejít bez něj, nebyla zase tak těžká na prodej. Podobná situace byla v Itálii, kde působil například Errico Malatesta. Ten patřil k nejvýznamnějším anarchistům své doby a na rozdíl od některých radikálnějších kolegů chápal, že revoluce se nedá postavit pouze na střelném prachu. Jenže právě Itálie měla za sebou i atentát na krále Umberta I. a anarchistické hnutí tak mělo dvě velmi rozdílné tváře. Jednu tvořili lidé, kteří chtěli organizovat dělníky a měnit společnost prostřednictvím stávek a odborů, druhou radikálové přesvědčení, že nejlepší argument je ten, který udělá největší hluk. A zatímco Evropa řešila své anarchisty, za oceánem už dozrával další příběh. V Chicagu několik let předtím vybuchla bomba, která měla následky daleko větší než její velikost. Haymarket se stal symbolem amerického anarchismu a zároveň jedním z nejslavnějších případů, kdy se hranice mezi dělnickým protestem, politickým radikalismem a násilím úplně rozmazala. Právě z tohoto prostředí později vyrostly dvě výrazné postavy amerického anarchismu, Emma Goldmanová a Alexander Berkman. A Amerika brzy zjistila, že i na její půdě se najdou lidé, kteří mají k prezidentům poněkud svérázný vztah.
Haymarket, emma goldmanová a zavražděný prezident
Haymarket se odehrál v Chicagu 4. května 1886 a dodnes kolem něj zůstává spousta emocí, protože právě tady se dělnické hnutí, anarchismus a násilí dostaly do jednoho velmi výbušného balíčku. Dělníci tehdy protestovali za osmihodinovou pracovní dobu. Nic úplně šíleného, když si uvědomíme, že pracovat dvanáct hodin denně nebylo nic neobvyklého. Jenže během demonstrace někdo hodil bombu mezi policisty a následovala střelba. Zemřeli policisté i civilisté a případ skončil procesem proti několika anarchistům. Čtyři z nich byli nakonec popraveni. Jestli byli skutečně odpovědní za samotný hod bomby, o tom se vedly a dodnes vedou spory, ale pro anarchistické hnutí se z nich stali mučedníci. A právě tady se začala rodit americká anarchistická legenda. Mezi lidmi, které Haymarket silně ovlivnil, byla i mladá přistěhovalkyně z Ruského impéria jménem Emma Goldmanová. Ta se později stala jednou z nejznámějších anarchistek na světě. Goldmanová měla k tichému sezení v koutě asi tak daleko jako anarchista k poslušnému respektování autorit. Cestovala, přednášela, psala a dokázala mluvit o politice, dělnických právech, ženské emancipaci, sexualitě, antikoncepci i antimilitarismu v době, kdy už samotné vyslovení některých těchto témat mohlo člověku zajistit velmi nepříjemný večer s policií. Po jejím boku se pohyboval Alexander Berkman, další známý radikální anarchista, který se rozhodl, že některé problémy se dají vyřešit poněkud rychleji než přednáškou. V roce 1892 se pokusil zastřelit průmyslníka Henryho Claye Fricka během stávky v ocelárnách Homestead. Berkman útok přežil, byl odsouzen a strávil ve vězení téměř čtrnáct let. Goldmanová s ním byla úzce spojena a oba se stali známými postavami amerického radikálního hnutí. Jenže americké úřady měly brzy ještě větší problém. V roce 1901 přijel na světovou výstavu v Buffalu prezident William McKinley. Všechno vypadalo jako krásná ukázka amerického pokroku. Technika, průmysl, světla, davy lidí a prezident, který si podává ruce s občany. Jenže mezi nimi čekal Leon Czolgosz. Mladý muž, který se označoval za anarchistu, přišel k prezidentovi a dvakrát vystřelil. McKinley o několik dní později zemřel. Czolgosz skončil na elektrickém křesle. A Amerika měla dalšího zavražděného státníka a další důvod začít se na anarchisty dívat jako na veřejného nepřítele číslo jedna. Problém byl v tom, že Czolgosz nebyl žádným významným členem anarchistické organizace. Právě naopak, jeho vazby na skutečné anarchistické hnutí byly velmi slabé. Nikoho to samozřejmě příliš nezajímalo. Pro noviny byl anarchista prostě anarchista. A když jeden z nich zastřelil prezidenta, bylo velmi snadné udělat z celého hnutí jednu velkou bombu na nožičkách. Emma Goldmanová byla dokonce zatčena, protože Czolgosz tvrdil, že ho ovlivnily její projevy. Nakonec proti ní nebyl nalezen důkaz a byla propuštěna. Jenže image anarchisty už byla v očích veřejnosti vytvořena. A nebyla zrovna lichotivá. Když jste kolem roku 1901 řekli, že jste anarchista, nemuseli se vás lidé ptát, jakou máte představu o samosprávě, dělnických družstvech nebo dobrovolné spolupráci. Spíš se podívali, jestli vám z kapsy netrčí nějaký podezřelý předmět s doutnákem.
Když anarchisté objevili sílu dělníků
Zatímco noviny milovaly atentátníky, skutečný život anarchistického hnutí se odehrával především úplně jinde. V továrnách, dolech, přístavech a na železnici. Právě tam totiž anarchisté začínali nacházet něco mnohem účinnějšího než bombu. Dělníky. V roce 1905 vznikla ve Spojených státech organizace Industrial Workers of the World, známá jako IWW neboli „Wobblies“. Jejím cílem bylo spojit dělníky bez ohledu na profesi, původ nebo národnost a vytvořit takovou sílu, která by jednoho dne dokázala zastavit celé hospodářství. Žádný parlament, žádné volby, žádný prezident. Prostě všichni přestanou pracovat a systém má problém. Z dnešního pohledu to může znít skoro jako dětská vzpoura proti dospělým, jenže tehdy šlo o velmi vážnou a pro majitele továren dost nepříjemnou myšlenku. Dělníci totiž začínali chápat, že mají v rukou něco, co žádný politik nemá. Práci. Můžete mít továrnu, banku, úřad i ministra v cylindru, ale pokud lidé u strojů přestanou pracovat, je vám váš cylindr celkem k ničemu. Podobné myšlenky se mezitím šířily i Evropou. Ve Francii, Itálii a především ve Španělsku získával anarchosyndikalismus stále větší vliv. Největší úspěch měl tam, kde byla obrovská chudoba, velké sociální rozdíly a dělníci měli jen malou naději, že jim někdo nahoře dobrovolně přilepší. A Španělsko bylo v tomto směru téměř ideální půdou. V Katalánsku se anarchismus postupně stal důležitou součástí dělnického prostředí a tentokrát už rozhodně nešlo o několik desítek radikálů schovaných někde v zadní místnosti. Byly to tisíce lidí, kteří se organizovali, stávkovali a snažili se změnit své životní podmínky. Anarchismus se tak pomalu měnil z filozofie několika revolucionářů v masové dělnické hnutí. Jenže tím se objevila jedna poněkud ironická komplikace. Anarchisté totiž neměli zrovna v lásce příliš organizované organizace. Když věříte, že každá centralizovaná moc je nebezpečná, není úplně snadné vytvořit dokonale fungující revoluční stranu s předsedou, sekretářem, pokladníkem a člověkem, který ostatním vysvětlí, co mají dělat. A právě tady začal stále ostřejší spor s marxisty. Obě strany chtěly zásadní společenskou změnu, obě kritizovaly kapitalismus a obě tvrdily, že současný systém musí skončit. Jenže na otázce státu se jejich cesty rozešly. Marxista mohl říct: „Nejdřív získáme moc a potom jednou stát zanikne.“ Anarchista na to mohl odpovědět: „Jakmile získáte moc, už ji nikdy nepustíte.“ A jak se později ukázalo, nebyla to úplně bezvýznamná poznámka. Pak ale přišel rok 1914 a s ním první světová válka. Pro anarchisty to byla pořádná rána. Hnutí, které hlásalo, že obyčejní lidé nemají důvod zabíjet jeden druhého jen proto, že se narodili na opačné straně hranice, najednou sledovalo, jak miliony dělníků nastupují do armád a míří proti sobě. Část evropské levice podlehla vlasteneckému nadšení, jiní válku odmítali a považovali ji za souboj států, do kterého byli obyčejní lidé zataženi proti své vůli. Staré spory se tím ještě prohloubily a anarchistické hnutí začalo ztrácet svou jednotu. A pak přišel rok 1917, ruská revoluce a bolševici. Pro část radikální levice to byl splněný sen. Konečně se zdálo, že se starý svět opravdu hroutí. Jenže anarchisté brzy narazili na problém, před kterým celé desetiletí varovali. Revoluce sice svrhla cara, ale místo něj vznikl nový stát, nová policie, nové věznice a nová politická elita. Jen se změnili lidé, kteří seděli nahoře. Pro anarchisty to bylo něco jako zjistit, že po vyhození starého šéfa jste si omylem zvolili ještě horšího. A právě tady se ukázal velký paradox anarchismu. Hnutí, které chtělo odstranit mocenské hierarchie, dokázalo inspirovat statisíce lidí. Hnutí, které odmítalo stát, dokázalo nahánět státním úřadům pořádný strach. A hnutí, které mělo mezi svými příznivci lidi ochotné házet bomby a střílet prezidenty, mělo zároveň tisíce dalších, kteří chtěli docela obyčejné věci. Osmihodinovou pracovní dobu, lepší mzdy, důstojnější život, větší svobodu a možnost rozhodovat o sobě bez toho, aby jim někdo neustále říkal, co mají dělat. Proto také není úplně přesné představovat si anarchistu kolem roku 1900 jako jednoho konkrétního člověka. Nebyla to žádná jednotná parta s přesným plánem. Byl to spíš pořádně hlučný politický cirkus. V jednom rohu Kropotkin psal o vzájemné pomoci, v jiném Goldmanová burcovala dělníky, ve Španělsku se organizovaly stávky, v Americe vznikali radikální odboráři a někde jinde se zase našel člověk, který se rozhodl vysvětlit svůj politický názor pomocí dynamitu. A právě v tom byl anarchismus přelomu století zároveň přitažlivý i děsivý. Nabízel lidem představu světa bez pánů, bez podřízenosti a bez státu. Jenže část jeho příznivců přitom došla k názoru, že nejlepší způsob, jak vybudovat svobodnou společnost, je nejprve někoho zastřelit. Evropa tehdy vstupovala do 20. století přesvědčená, že budoucnost patří průmyslu, pokroku a mocným státům. Jenže pod tím vším už doutnal konflikt mezi kapitálem a dělníky, mezi státem a jednotlivcem a mezi revolucí a pořádkem. Anarchisté patřili mezi první, kteří do tohohle sebevědomého obrazu udělali pořádnou díru. Jen měli poněkud rozdílné názory na to, čím ji zacelit. Někteří chtěli odbory, jiní revoluci, další svobodnou společnost. A to byl teprve začátek toho co dvacáté století chystalo.
Zdroje: Univerzita Karlova – Český literární anarchismus 1890–1914 | Cambridge University Press – Jean Grave a francouzský anarchismus 1870–1914 | JSTOR – The French Anarchists in London, 1880–1914
Související články
FrancieFrancie po válce málem skončila jako další Stalinův satelit, dějiny však rozhodly úplně jinak nakonec.
FrancieČekala gilotinu, místo smrti dostala madame Tussaud životní zakázku od Francouzské revoluce překvapivě.
JaponskoDvojitého hibakuša se na světě oficiálně podařilo přežít jen jednomu člověku, Tsutomu Yamaguchi.
Vladimír Dlouhý
Historie, která se dá číst i bez učebnice.
Příběhy lidí, válek, zbraní, dynastií a zapomenutých událostí.
