Trabant: Auto z papundeklu, které mělo přežít kapitalismus

Poslech článku

0:00 / 0:00 odhad

Hlasitost

Průběh čtení

0:00

0 %

Rychlost:

České předčítání hlasem vašeho zařízení.

Auto, na které se čekalo skoro jako na důchod

Trabant nebyl pomalý. Jen dával ostatním řidičům dostatek času, aby si rozmysleli, kam vlastně jedou, tohle by možná mohl být první reklamní slogan socialistického automobilového průmyslu, protože socialismus opravdu dokázal nemožné. Přesvědčil miliony lidí, že deset let čekání na auto je vlastně známka pokroku. Trabant byl životní styl, zkouška nervů i opravdový důkaz, že když bolševik něco plánuje, může z toho být generační projekt. Když se v roce 1957 sjel z výrobních linek v Zwickau první Trabant P50, socialistická propaganda jásala. Název „Trabant“ totiž znamenal v němčině družice nebo průvodce a odkazoval přímo na sovětský Sputnik, který právě ohromil svět. Zatímco Sověti létali do vesmíru, obyvatelé NDR měli dobýt silnice. Na papíře to znělo nádherně. Každá poctivě pracující rodina bude mít vlastní automobil a socialistický průmysl ukáže kapitalistům záda. Realita byla ale méně poetická. Auto sice existovalo, ale dostat se k němu připomínalo spíš výhru v loterii. Člověk podal žádost, zaplatil zálohu a pak čekal. Osm let. Deset let. Třináct let. Tvrdilo se, že je jednodušší vychovat dítě než se dočkat nového Trabanta, a nebylo to nijak daleko od pravdy. Na západě stihli představit mezi tím několik nových generací Volkswagenů, Opelů a Fordů, zatímco východní Němec trpělivě sledoval kalendář a doufal, že se jeho pořadník pohne vpřed. Oficiální cena vozu přitom nebyla nijak astronomická. Základní Trabant 601 vyšel zhruba na 8 500 východoněmeckých marek, tedy asi osm měsíčních platů. Peníze ale nebyly ten hlavní problém, auto prostě na trhu nebylo. A tak se děly ekonomické zázraky hodné socialistických učebnic. Ojetý Trabant byl dražší než nový, protože stál před domem a člověk na něj nemusel čekat desetiletí. Dnes to nejde vysvětlit někomu, kdo to nezažil. Stará ojetina prostě stála víc než nové auto jen proto, že byla k dispozici. V NDR se tomu říkalo plánované hospodářství, přičemž paradoxem bylo, že vůz se v menší míře vyvážel i do kapitalistických států, kde lákal zákazníky svou extrémně nízkou cenou.

Papundekl? Kdepak. Duroplast.

A pak tu je jedna z největších trabantích legend. Auto z papundeklu, které se v zatáčce rozpadne a při pořádném dešti začne bobtnat. Jenže jeho technická skutečnost byla mnohem zajímavější. Karoserie tráboše nebyla z papundeklu ani z kartonu od banánů. Vyráběla se z materiálu jménem Duroplast. Ten vznikal lisováním bavlněných textilních vláken a dalších vláknitých odpadních materiálů napuštěných fenolovou pryskyřicí. Důvod byl prostý. NDR měla nedostatek kvalitní oceli, která navíc dostávala přednost v těžkém průmyslu a dalších strategických odvětvích. Konstruktéři proto museli zapojit fantazii a kupodivu se jim to povedlo. A ne jen tak trochu, ale vlastně skvěle. Duroplast byl lehký, pevný, odolný a hlavně nerezavěl. Kovový rám sice rez uměl dobře, ale samotné karosářské panely počasí zvládaly překvapivě statečně. Celý vůz vážil jen kolem 620 kilogramů, měřil přibližně 3,55 metru a díky pohonu předních kol byl na svou dobu docela moderním automobilem. Jenže pak přišel problém jménem socialismus. Zatímco západní automobilky chrlily nové modely, modernější motory a každých pár let se snažily přijít s něčím lepším, východoněmecké vedení dospělo k jednoduchému závěru. Když to funguje, není důvod do toho cpát další peníze. Ačkoliv inženýři v průběhu let navrhovali řadu moderních prototypů s lepšími motory či bezpečnější karoserií, stranické špičky je pravidelně smetly ze stolu. A tak se z původně chytrého auta postupně stala časová kapsle. Trabant se vyráběl desítky let téměř beze změny, jako by někdo v Zwickau zapomněl posunout kalendář. První Trabant P50 sjel z výrobní linky ve Zwickau 7. listopadu 1957 a poslední Trabant opustil továrnu 30. dubna 1991. Celá rodina Trabantů se tak vyráběla skoro 34 let a za tu dobu vzniklo více než 3 miliony kusů. Ten největší bizár přichází u Trabantu 601, ten se začal vyrábět už v roce 1964 a jeho základní konstrukce vydržela ve výrobě až do roku 1990, tedy neuvěřitelných 26 let. Za tu dobu se kolem něj vystřídaly celé generace, člověk stihl zestárnout, děti dospět a svět kolem něj se několikrát změnit. Trabant 601 ale zůstával pořád stejný. Zatímco západní automobilky mezitím představovaly nové generace vozů, měnily motory, karoserie i výbavu, v Zwickau jako by stále platilo heslo, proč měnit něco, na co lidé stejně čekají deset let? A právě tahle mimořádně dlouhá výroba téměř beze změny se nakonec stala jedním z nejvýraznějších symbolů technologického zaostávání NDR. Trabant tak vlastně zestárl společně se svými majiteli. Jen s tím rozdílem, že oni dostali šediny, u něj karoserie nikdy nezrezla.

Dvacet šest koní, dvoutakt a modrý dým

Kdyby měl Trabant vlastní životopis, do kolonky „srdce vozu“ by napsal: dvouválcový dvoutaktní motor, objem 594 kubických centimetrů, výkon 26 koní. Dnes by takový výkon leckdo hledal spíš u silnější zahradní sekačky, ale tehdy to stačilo na to, aby se celá rodina vydala na dovolenou k Balatonu. Je pravda, že cesta trvala déle než samotná dovolená, ale jak řekl o hodně později Steve Jobs: „The journey is the reward“ („I cesta je odměna“). Maximální rychlost automobilu činila okolo 100 kilometrů za hodinu, ovšem za ideálních podmínek. Ideální podmínky znamenaly rovnou silnici, žádný prudký kopec, rozumný protivítr a řidiče, který věřil víc v optimismus než ve fyziku. Na stovku zrychlil přibližně za jednadvacet sekund, takže každé předjíždění kamionu bylo i malé dobrodružství, při kterém člověk stihl přemýšlet o smyslu života a napsat závěť. Spotřeba kolem sedmi litrů nebyla nijak tragická, jenže dvoutaktní motor měl jednu zvláštnost. Do benzínu bylo nutné přilévat olej v poměru 1 : 50. Tankování tak připomínalo spíš přípravu kouzelného lektvaru než běžnou návštěvu čerpací stanice. A když se motor rozběhl, za autem se objevil modravý oblak kouře, podle kterého by dnes ekologové bez problémů našli viníka i z vedlejšího okresu. Právě kvůli tomu vznikly stovky vtipů. Říkalo se například, že Trabant má vyhřívané zadní okno, aby řidiči nemrzly ruce při tlačení. Nebo že jediný způsob, jak zdvojnásobit jeho hodnotu, je natankovat plnou nádrž. Majitelé se tomu většinou smáli také, co jiného jim ostatně zbývalo. Přes všechny vtípky byl Trabant ale překvapivě spolehlivý. Neměl složitou elektroniku a většinu oprav zvládl šikovný kutil s několika klíči a kusem drátu. Právě proto mnoho těchto aut jezdí dodnes, přičemž jejich odolnost prověřily i legendární dálkové expedice českých cestovatelů, zatímco leckterý moderní vůz skončí na odtahovce kvůli jediné vadné řídicí jednotce.

Když Trabant přežil téměř celý socialismus

Konec Trabantu je vlastně smutným příběhem celého socialistického hospodářství. Když přišel na trh koncem padesátých let, byl to chytrý, jednoduchý a na svou dobu docela moderní automobil. Jenže vývoj se u něj zcela zastavil. Konstruktéři přitom navrhovali nové modely s modernější karoserií, bezpečnější konstrukcí i čtyřtaktními motory. Prototypy existovaly, ale stranické vedení rozhodlo, že nejsou potřeba. Proč měnit něco, co lidé stejně nemají s čím porovnat a na co stejně čekají a chtějí? Jenže porovnání nakonec přišlo. V roce 1989 se otevřely hranice a tisíce kouřících Trabantů zamířily přes Berlínskou zeď do západního Německa. Teprve tam jejich majitelé na vlastní oči viděli, o kolik let jejich vysněné auto zaostalo. Zatímco na jedné straně parkovaly vozy s moderními motory, klimatizací a bezpečnostními prvky, na druhé přijížděl malý Duroplast s dvoutaktem ze zlatých šedesátek, který byl technicky hostem z minulosti. Poslední pokus o záchranu přišel až s modelem Trabant 1.1, který dostal čtyřtaktní motor od Volkswagenu. Bylo ale pozdě. Opona padla, trh se otevřel a lidé si konečně mohli koupit auta, o kterých dřív jen snili. Výroba skončila v roce 1991 po více než třech milionech vyrobených kusů. Přesto Trabant nezmizel. Dodnes je ikonou jedné éry, vyhledávaným sběratelským kouskem a retro symbolem, který sice nebyl nejlepší na světě, ale dokázal přežít téměř vše.

Zdroje: Deutsches Museum – Trabant a historie plastových karoserií | Deutsches Historisches Museum – Trabant a motorizace v NDR | Spolková nadace pro zpracování dědictví SED – Trabant a každodenní život v NDR