Kousek od Prahy vznikl za druhé světové války jeden z největších výcvikových prostorů Waffen SS v Evropě
České předčítání hlasem vašeho zařízení.
Když se Benešovsko měnilo v obří cvičiště Waffen SS
Výcvikový prostor Waffen SS na Benešovsku patřil za druhé světové války k největším v celé Evropě. Jen několik desítek kilometrů od Prahy vznikl obrovský vojenský komplex, na který si dnes vzpomen už jen málokdo. Benešovsko se během války změnilo z poklidného kraje vesnic, polí a kostelů v obrovský vojenský prostor, kvůli kterému muselo své domovy opustit přes 31 tisíc Čechů. To, co nacisté nazvali SS Truppenübungsplatz Böhmen, nebylo ale jen obyčejné cvičiště. Šlo o gigantický projekt, který měl připravovat elitní jednotky Waffen SS na válku a po případném vítězství Třetí říše se měl stát zárodkem německé kolonizační oblasti uprostřed českých zemí. Obrovská vojenská základna waffen SS ale nevznikla na zelené louce. Nejprve bylo potřeba odstranit všechno, co překáželo, a tím byli lidé. Němci tomu v úředních dokumentech říkali Aussiedlung, tedy vysídlení, nebo Räumung, vyklizení území. Znělo to téměř nevinně. Ve skutečnosti šlo o nucené vystěhování desetitisíců lidí. Němci si s tím hlavu nelámali, téměř 31 tisícům Čechů prostě oznámili, že jejich domov odteď patří Třetí říši a že se mají pakovat. Žádná petice, žádné odvolání, žádná námitka. Prostě sbalit kufry a zmizet. Rozdíl byl jen v tom, že místo úředníků přišli ozbrojení příslušníci SS. Od roku 1942 tak začalo systematické vystěhovávání 65 obcí a 144 osad uprostřed protektorátu. Lidé měli jen krátký čas na to, aby opustili domy, které jejich rodiny budovaly po staletí. Mohli si odvézt jen část majetku, hospodářská zvířata prodávali za směšné ceny a často ani netušili, jestli se ještě někdy vrátí. Ani šlechta neměla výjimku. Kufry si musela sbalit i baronka Sidonie Nádherná z Borutína. Nacistická byrokracie totiž uměla být dokonale „rovnostářská“. Bylo úplně jedno, jestli jste vlastnili chalupu nebo zámek. Když se vaše parcela hodila do plánů Waffen SS, prostě jste skončili na seznamu k vystěhování. A aby toho nebylo málo, asi čtyřicet procent místních nesmělo odejít ani potom. Zůstali jako levná pracovní síla na takzvaných SS Höfen, které zásobovaly celý vojenský prostor. Z původních hospodářů se během několika dnů stali zaměstnanci na vlastních bývalých statcích. Těžko hledat cyničtější způsob, jak někomu ukrást domov.
Vystěhovat Čechy a připravit místo pro SS
Jakmile bylo Benešovsko vyklizené, rozjela se nacistická mašinérie naplno. Tam, kde ještě nedávno stály statky, pásl se dobytek a lidé obdělávali pole, začaly vyrůstat nové kasárny, střelnice, sklady munice i cvičiště pro tanky a dělostřelectvo. Benešov také dostal nové jméno SS-Stadt Beneschau, jako kdyby přejmenování města mohlo přepsat jeho českou historii. Ještě větší ironií osudu se stal zámek Konopiště. Místo, kde ještě před válkou návštěvníci obdivovali sídlo Františka Ferdinanda d’Este, se proměnilo v hlavní velitelství Waffen SS. Z reprezentačních salonů se staly kanceláře důstojníků a místo loveckých historek se tu plánoval výcvik mužů, kteří měli bojovat za Třetí říši. V Benešově vznikla dělostřelecká škola SS Artillerieschule II, v Hradištku ženijní škola a v Prosečnici škola tankových granátníků. Celý prostor protkaly desítky kilometrů cest, střelnice, tankové překážky, mostní konstrukce, zákopy i rozsáhlé kasárenské komplexy. Krajinou se den co den rozléhal rachot motorů, výstřely těžkých děl a dunění pásů obrněné techniky. Historici odhadují, že zde během války prošly výcvikem desítky tisíc příslušníků Waffen SS, kteří byli následně odesíláni na fronty po celé Evropě. Jenže nacističtí plánovači nemysleli jen na válku. Výcvikový prostor byl zároveň součástí mnohem většího plánu. Heinrich Himmler počítal s tím, že po vítězství budou české statky uděleny za odměnu vysloužilým příslušníkům SS, takzvaným Wehrbauern, tedy ozbrojeným německým kolonistům. Ti měli vytvořit pevnou německou kolonizační vrstvu uprostřed českých zemí, hospodařit na zabavené půdě a zároveň dohlížet na to, aby se místní obyvatelstvo už nikdy nepokusilo postavit proti říši. Benešovsko tak nemělo být jen obřím vojenským cvičištěm, ale pevným začátkem trvalé germanizace českého vnitrozemí. Naštěstí z těchto velkolepých plánů nakonec nezbylo nic víc než hromady betonu ukryté v lesích. Ukázalo se totiž, že tisíciletá říše vydržela sotva dvanáct let a že impérium postavené na násilí a teroru nemá zrovna pevné základy.
Hradištko: koncentrační tábor uvnitř cvičiště
Nejtemnější kapitolou celého prostoru bylo Hradištko. Nejdříve zde vznikl pracovně výchovný tábor pro české dělníky obviněné z údajné sabotáže nebo pracovní nekázně. Jenže nacisté byli mistři v tom, jak všechno ještě zhoršit. V listopadu 1943 se z něj stal pobočný koncentrační tábor Flossenbürg. Do tábora začali přivážet Čechy, Poláky, Francouze, Sověty, Italy, Belgičany, Nizozemce, Jugoslávce i Němce, kteří se postavili vlastnímu režimu. Všem začínal den stejně. Budíček za tmy, nástup, pochod na stavbu a deset až dvanáct hodin dřiny při kopání protitankových příkopů, budování silnic, mostů, střelnic nebo skladů munice. K jídlu řídká polévka, pár gramů chleba a hlad, který nikdy nekončil. Nemoc nebyla důvodem k odpočinku, ale spíš k tomu, aby člověk dostal další ránu pažbou. Kdo už nemohl pracovat, přestával být pro systém užitečný. A nacistický systém neměl rád neužitečné lidi. Když se na jaře 1945 začala Třetí říše hroutit rychleji než domeček z karet, rozhodlo se vedení SS zahladit všechny stopy. Ve dnech 9. až 11. dubna byly v okolí Hradištka a Třebsína zastřeleny desítky vězňů. Další zahynuli během pochodů smrti směrem k Měchenicím nebo při transportech v otevřených nákladních vagonech. Kdo vyčerpáním upadl, často už znovu nevstal. Po válce objevili vyšetřovatelé v okolních lesích hromadné hroby a krajina začala vydávat svědectví, které nacisté nestihli umlčet. Je děsivou ironií, že zatímco jedni se zde učili vést válku, druzí umírali při stavbě zařízení, na kterých se budoucí vojáci SS cvičili.
Konec Třetí říše a návrat do zničených domovů
V květnu 1945 přišel poslední pokus zvrátit nevyhnutelný konec. Z instruktorů, frekventantů škol a dalších jednotek vznikla improvizovaná Kampfgruppe Wallenstein, která měla prorazit k Praze a potlačit povstání. Kolony obrněnců vyrazily přes Zbraslav a Modřany, jenže dějiny už měly napsaný jiný scénář. Třetí říše se rozpadala rychleji, než stačili její generálové rozdávat rozkazy, a ani vojáci vycvičení na Benešovsku její konec nezastavili. Když se po válce začali lidé vracet domů, čekalo je vystřízlivění. Domy byly vyrabované, pole rozježděná pásy tanků, lesy vykácené a zem plná nevybuchlé munice. Některé vesnice se podařilo obnovit, jiné už zůstaly jen vzpomínkou na starých mapách a fotografiích. Dodnes lze v lesích narazit na betonové základy kasáren, střelnic, ženijních cvičišť nebo pozorovatelen. Většina turistů kolem nich projde, aniž tuší, že stojí na místě, kde se nacisté připravovali dobýt Evropu. Benešovsko dnes působí klidně a mírumilovně. Jenže pod touhle poklidnou krajinou leží příběh, který připomíná, že válka nezačíná první vystřelenou kulkou. Začíná ve chvíli, kdy někdo rozhodne, že obyčejní lidé jsou jen položkou v tabulce a jejich domovy pouhou překážkou velkých plánů. A přesně to se na Benešovsku stalo.
Zdroje: Památník Terezín – Hradištko a pobočný tábor Flossenbürg | Vojenský historický ústav Praha – SS Truppenübungsplatz Böhmen | Památník Terezín – Terezínské studie a dokumenty
Související články
Vladimír Dlouhý
Historie, která se dá číst i bez učebnice.
Příběhy lidí, válek, zbraní, dynastií a zapomenutých událostí.
