Obří kovové uši Třetí říše: Ringtrichter Richtungshörer slyšel bombardéry dřív než radar

Poslech článku

0:00 / 0:00 odhad

Hlasitost

Průběh čtení

0:00

0 %

Rychlost:

České předčítání hlasem vašeho zařízení.

Když radar ještě neexistoval, nastoupily obří uši

Když Němci pojmenovávají svoje vojenské vynálezy, výslovnost zřejmě řeší až úplně nakonec, anebo vůbec. Jinak si totiž název Ringtrichter Richtungshörer vysvětlit nejde. Zní totiž spíš jako výsledek toho, když si někdo sedne omylem na klávesnici, než jako označení vojenského zařízení. Ve skutečnosti se za tímhle téměř nevyslovitelným názvem skrývá jedna z nejpodivnějších technologií třicátých let. Obří akustický lokátor, jehož jediným úkolem bylo zaslechnout nepřátelská letadla ještě dřív, než se objevila na obloze. Dnes operátor radaru během několika vteřin pohlédne na monitor a má jasno. Ve třicátých letech ale nic podobného neexistovalo. Žádné radary, žádné digitální monitory ani elektronické senzor a když se nad Evropou začala znovu stahovat mračna války, všechny armády horečně hledaly způsob, jak získat alespoň pár vzácných minut před příletem nepřátelských bombardérů. Nakonec vsadily na to nejstarší a nejspolehlivější, co měly. Lidské uši. Pístové motory tehdejších letadel byly totiž tak hlučné, že se jejich hluboké dunění za příznivého počasí neslo krajinou na desítky kilometrů. Kdo je dokázal zaslechnout jako první, získal obrovskou výhodu. Právě těch několik minut mezi prvním vzdáleným hučením motorů a okamžikem, kdy se bombardéry objevily na obloze, často rozhodovalo o tom, jestli se včas rozezní sirény, lidé stihnou utéct do krytů a protiletadlová obrana zaujme postavení. V době, kdy ještě elektronika mlčela, zachraňoval města obyčejný lidský sluch.

Ringtrichter Richtungshörer: kovové ucho Luftwaffe

Právě proto Němci přišli s nápadem, který dnes připomíná scénu ze starého černobílého sci-fi filmu. Sestrojili gigantické kovové zařízení se čtyřmi mohutnými trychtýři, které fungovalo jako obří mechanické ucho. Oficiálně neslo název Ringtrichter Richtungshörer, zkráceně RRH, většina vojáků mu ale stejně říkala jednoduše Horchgerät, tedy poslouchací zařízení a ani tahle zkrácená verze nezní zrovna jako lidské slovo, které by člověk chtěl vyslovovat třikrát po sobě. Když dnes vidíme jeho fotografii, tak se snadno dá uvěří, že jde o kulisu z filmu o invazi mimozemšťanů. Jenže tahle bizarní konstrukce byla ve své době jednou z nejmodernějších technologií protivzdušné obrany Třetí říše. Její kořeny sahaly až do první světové války, kdy armády zjistily, že zvuk často prozradí nepřítele mnohem dřív než lidské oči. Po válce se proto rozběhl doslova závod o to, kdo postaví nejlepší akustický lokátor. Britové budovali svá sound mirrors, obří betonová zvuková zrcadla, Francouzi experimentovali s kovovými nálevkami Détecteurs acoustiques a Američané i Sověti zkoušeli vlastní konstrukce. Němci nakonec přišli s řešením, které dovedli téměř k dokonalosti. Zjistili, že čtyři samostatné trychtýře jsou nepraktické, hůře se seřizují a neposkytují dostatečnou přesnost. Spojili je proto do jediné pevné kruhové konstrukce. Výsledek byl stabilnější, přesnější a hlavně připravený k okamžitému použití. Když pak německý systém vzdušné obrany třetí říše Reichsluftverteidigung v roce 1936 porovnal několik konkurenčních návrhů, RRH zvítězil téměř ve všech důležitých disciplínách a brzy se stal standardní součástí protivzdušné obrany Luftwaffe i jednotek Flaku. Na pohled vypadal jako stroj z budoucnosti, přitom měl jediný úkol. Dopřát obráncům pár minut navíc. A ve válce bývá právě pár minut často rozdílem mezi připravenou obranou a katastrofou.

Čtyři trychtýře, sluchátka a žádná elektronika

Jak ale celý ten podivný stroj vlastně fungoval? Překvapivě jednoduše. Čtyři pečlivě tvarované kovové trychtýře zachytávaly zvuk motorů letadel a soustřeďovaly jej do gumových hadic vedoucích přímo do speciálních stereofonních sluchátek. Celý systém fungoval čistě mechanicky, bez elektřiny, zesilovačů i elektronek. Přesto dokázal určit směr přilétajícího letadla s překvapivou přesností. Dva trychtýře určovaly směr letu, další dva pomáhaly odhadnout výšku. Celá konstrukce vážila přes tunu a převážela se na speciálním přívěsu. Jakmile dorazila na stanoviště, začínala ta nejnudnější a zároveň nejdůležitější část celé služby. Čekání. Operátoři seděli dlouhé hodiny téměř bez hnutí a poslouchali vítr, vzdálené vlaky, štěkot psů nebo rachot traktorů. A někde mezi všemi těmi obyčejnými zvuky se najednou objevilo sotva slyšitelné dunění leteckých motorů. V tu chvíli se všechno změnilo. Přístroj se pomalu otáčel, dokud oba posluchači neslyšeli zvuk stejně silně v obou uších. Teprve tehdy bylo jasné, odkud bombardéry přilétají. Třetí člen obsluhy zapisoval naměřené údaje a okamžitě je předával dál do systému protivzdušné obrany. Na tehdejší dobu šlo o mimořádně důmyslné zařízení, které bez jediné elektronické součástky zvládalo úkol, jenž o pár let později převzaly radary. A co je možná nejzajímavější, samotný přístroj nebyl tím nejdůležitějším. Největší hodnotu představovali lidé, kteří seděli za jeho sluchátky.

Pak přišel radar a kovové uši zestárly

Luftwaffe si velmi rychle uvědomila, že ne každý člověk dokáže správně určit směr zvuku. Uchazeči proto procházeli náročnými testy stereofonního sluchu a jen ti nejlepší se dostali ke několikaměsíčnímu výcviku. Učili se rozeznávat různé typy leteckých motorů, odlišovat dvoumotorové bombardéry od čtyřmotorových obrů a poznávat změny otáček vrtulí podle jejich charakteristického zvuku. Služba přitom byla vyčerpávající. Dlouhé hodiny seděli v mrazu, dešti i husté mlze a nesměli ani na okamžik ztratit soustředění. Za ideálních podmínek dokázali zachytit velké bombardéry na vzdálenost přes dvacet kilometrů. To poskytovalo několik cenných minut na spuštění sirén, přípravu protiletadlových děl i navedení světlometů. Horchgerät nikdy nevystřelil jediný granát, přesto často rozhodoval o tom, jestli budou obránci připraveni, nebo je nálet zaskočí. Jenže technologický pokrok je nemilosrdný a to, co dnes představuje vrchol techniky, bývá za pár let jen zajímavostí v muzeu. Přesně to potkalo i Horchgerät. Na přelomu třicátých a čtyřicátých let začaly německé jednotky zavádět radiolokační stanice Freya, které dokázaly odhalit přilétající letadla na mnohem větší vzdálenost a poskytovaly včasné varování před náletem, podobně jako britský systém Chain Home. Jakmile Freya upozornila na blížící se bombardéry, přicházel ke slovu přesnější radar Würzburg. Ten měl sice kratší dosah, zato uměl letadla zaměřit s mnohem větší přesností a naváděl na ně protiletadlová děla i noční stíhače Luftwaffe. Radary už nepotřebovaly slyšet hluk motorů. Stačilo vyslat elektromagnetické vlny a z jejich odrazu určit přesnou polohu cíle. Fungovaly ve dne i v noci, za mlhy, deště i ve chvíli, kdy se letadla snažila letět co nejtišeji. Obří kovové uši tak začaly pomalu mizet z výzbroje, přesto ještě několik let sloužily jako záložní systém tam, kde radary chyběly. Dnes jsou zachované Horchgeräty vzácnými muzejními exponáty a fascinující připomínkou doby, kdy o osudu měst nerozhodovaly počítače ani obrazovky, ale lidský sluch, několik precizně tvarovaných kovových trychtýřů a pár minut náskoku před blížícím se nebezpečím.

Zdroje: Deutsches Museum – Akustické lokátory | Imperial War Museums – German radar and air defence | The National Archives – Radar and British air defence