Pět set tun Kolčakovo zlata v rukou legionářů. Příběh, který dodnes rozděluje Čechy, Rusy, historiky i konspiřační teoretiky
České předčítání hlasem vašeho zařízení.
Pět set tun zlata v Kazani
Pět set tun zlata je poklad tak obrovský, že by kvůli němu i světec začal přemýšlet, jestli by náhodou nestálo za to změnit povolání. Přesně tak velké bohatství totiž v létě roku 1918 leželo ve sklepích nenápadné banky v ruské Kazani, kam se po tvrdých bojích probojovali českoslovenští legionáři pod velením generála Stanislava Čečka společně s bělogvardějskými Kappelovými oddíly. Jenže sotva utichla střelba, začala úplně jiná bitva. Už ne o město, ale o to, komu tenhle zlatý poklad vlastně patří. Dodnes se mu říká carské zlato, jenže to je tak trochu historická zkratka. Ve skutečnosti totiž nešlo o osobní poklad cara Mikuláše II., ale o kompletní státní zlaté rezervy celé Ruské říše. Po bolševické revoluci si na ně ale začaly dělat nároky hned dvě vlády. Lenin tvrdil, že když bolševici převzali moc, převzali automaticky i státní majetek. Bělogvardějci a vláda KOMUČu byli naopak přesvědčeni, že bolševici se ke kormidlu dostali převratem a státní poklad je potřeba před nimi zachránit. Českoslovenští legionáři si na zlato nikdy sice oficiálně nárok nečinili, ale bojovali po boku protibolševických sil a později dostali za úkol jeden z největších pokladů světa hlídat. A právě tehdy se zrodila legenda, která přežila revoluce, dvě světové války i pád Sovětského svazu. Podle bolševické propagandy legionáři zlato ukradli, odvezli do Prahy a z jeho části postavili Legiobanku. Podle jejich příznivců naopak zachránili státní poklad před bolševiky. Pravda, jak už to v dějinách bývá, byla mnohem méně černobílá a zároveň mnohem zajímavější.
Legionáři, Kappel a dobytí Kazaně
Občanská válka se ale na účetní, bankéře ani razítka opravdu neohlížela. V létě roku 1918 se proti bolševikům zvedla rozsáhlá vlna odporu a oblast kolem Volhy se změnila v jedno obrovské bojiště. Do čela útoku na Kazaň se postavil teprve pětatřicetiletý podplukovník Vladimir Kappel, jeden z nejtalentovanějších velitelů bělogvardějského hnutí. O dva roky později se z něj stane legenda díky Velkému sibiřskému ledovému pochodu, při němž po amputaci obou omrzlých nohou zemře. V srpnu 1918 ale měl jediný cíl. Dostat se do Kazaně dřív, než bolševici stihnou odvézt zlatý poklad. Po jeho boku stáli vojáci Lidové armády KOMUČu a zkušení českoslovenští legionáři generála Stanislava Čečka, kteří měli za sebou tvrdé boje na Transsibiřské magistrále. Kappel s Čečkem nepatřili mezi lidi, kteří nejdřív měsíc svolávají porady a pak napíšou další plán. Zaútočili rychle a bolševici se nestačili ani pořádně rozkoukat. Brzy pochopili, že město neudrží, a začali balit, přesněji řečeno bedny se zlatem. Jenže času bylo zoufale málo. Stihli odvézt jen něco přes stovku beden. Všechno ostatní zůstalo poslušně čekat ve sklepích banky. Budovu ještě několik hodin bránily elitní oddíly lotyšských střelců, které patřily k nejspolehlivějším jednotkám Rudé armády. Jakmile se stáhly, našli se i místní chytráci, kteří usoudili, že když už se po podlaze válí zlaté mince, byla by skoro škoda je tam nechat. Jejich zlatá horečka ale měla velmi krátký život. Hlídky československých legionářů společně s bělogvardějci rabování okamžitě ukončily, mince posbíraly, všechno pečlivě přepočítaly a pak začala důkladná inventura. Kappel pak odeslal slavný telegram, ve kterém oznámil, že mezi ukořistěným majetkem jsou také státní zlaté rezervy v hodnotě přibližně 650 milionů rublů. Zpráva obletěla Rusko rychlostí blesku. Jenže získat poklad byla ta jednodušší část. Mnohem těžší bylo dostat ho bezpečně přes tisíce kilometrů válkou zmítané Sibiře, kde na něj čekali bolševici, bandité, kozáčtí atamani i každý, kdo si myslel, že právě našel nejrychlejší cestu k pohádkovému bohatství.
Jak převézt poklad přes válkou zmítanou Sibiř
Jenže vyhrát bitvu byla ta jednodušší část. Teď přišel problém, který by nevyřešila ani ta nejlepší stěhovací firma na světě. Jak přemístit téměř pět set tun zlata přes válkou zmítané Rusko a přitom o něj nepřijít? Začala jedna z největších logistických operací celé občanské války. Podle vzpomínek účastníků se bedny nejprve převážely z banky k přístavišti obyčejnými městskými tramvajemi, protože nákladních vozů byl zoufalý nedostatek. Každá bedna vážila desítky kilogramů a vojáci je nosili po několika lidech. Občas se při nakládání roztrhl pytel se zlatými mincemi a rubly se rozkutálely po ulici. Jenže žádné „kdo najde, ten bere“ se nekonalo. Každý zlaťák se musel najít, oprášit, přepočítat a zapsat do účetních knih. Z přístaviště putoval poklad na parník Polní maršál Suvorov, který ho odvezl po Volze do Samary. Odtud pokračoval po železnici přes Ufu, Čeljabinsk a Omsk. Se zlatem cestovali také úředníci ruské Státní banky, kteří kontrolovali plomby, vedli účetnictví a při každé zastávce prováděli inventuru. Českoslovenští legionáři mezitím hlídali transport zvenčí. Nebyli správci pokladu ani lidé s klíči od trezorů. Byli ozbrojeným štítem, který měl zajistit, aby se jeden z největších pokladů světa nedostal do cizích rukou. A zájemců bylo víc než dost. Jakmile někde leží pět set tun zlata, začnou se zázračně množit lidé, kteří jsou přesvědčeni, že právě oni jsou jeho právoplatnými majiteli. Po celé Sibiři operovali bolševici, loupeživé bandy i samozvaní váleční vůdci. Největší hrozbu představoval kozácký ataman Grigorij Semjonov, podporovaný Japonci, jehož muži si během transportu přivlastnili část zlatých rezerv. Když poklad dorazil do Omsku, převzal nad ním kontrolu admirál Alexandr Kolčak. Právě od té chvíle se začalo mluvit o Kolčakově zlatě, přestože Kolčak ho nikdy nedobyl. Pouze převzal poklad, který několik měsíců předtím získaly společné síly Kappela, KOMUČu a československých legií.
Ukradli legionáři carské zlato?
A právě tady se začal rodit i nejznámější mýtus celé historie. Dodnes lze narazit na tvrzení, že českoslovenští legionáři carský poklad jednoduše ukradli, odvezli do Prahy a z jeho ceny založili Legiobanku. Jenže archivní dokumenty, účetní knihy i předávací protokoly vyprávějí úplně jiný příběh. Legionáři nikdy nespravovali obsah trezorů ani nerozhodovali o tom, co se zlatem bude. Klíče od beden měli po celou dobu ruští bankovní úředníci, kteří poklad doprovázeli od Kazaně až do Irkutsku. Československé jednotky zajišťovaly pouze jeho vojenskou ochranu. Když se na začátku roku 1920 Kolčakův režim zhroutil a admirál skončil před popravčí četou, uzavřely legie známou dohodu, která jim umožnila bezpečný návrat domů. Součástí dohody bylo i předání zbývajících státních rezerv sovětským úřadům. Dochované protokoly ukazují, že účetní stav odpovídal předchozím kontrolám i známým výdajům na financování války. Část zlata padla na nákup zbraní, část uloupil Semjonov, něco zmizelo během transportů a něco nejspíš rozkradli jednotlivci. Důkazy o tom, že by českoslovenští legionáři systematicky odváželi carský poklad do vlasti, se ale nikdy nenašly. Přesto legenda žije dál. Příběh o největší loupeži století se poslouchá mnohem lépe než vyprávění o účetních knihách, inventurách a předávacích protokolech. A možná právě proto fascinuje osud kazaňského zlata lidi i více než sto let poté, co se poprvé otevřely dveře trezorů tamní Státní banky.
Zdroje: Československá obec legionářská – Ruský zlatý poklad a československé legie | Poslanecká sněmovna Parlamentu ČR – O spojitosti mezi ruským zlatým pokladem a legionáři | Vojenský historický ústav Praha – Československé legie v Rusku
Související články
Vladimír Dlouhý
Historie, která se dá číst i bez učebnice.
Příběhy lidí, válek, zbraní, dynastií a zapomenutých událostí.
