Devil's Guard: Když bývalí esesáci bojovali za Francii

Poslech článku

0:00 / 0:00 odhad

Hlasitost

Průběh čtení

0:00

0 %

Rychlost:

České předčítání hlasem vašeho zařízení.

Ze zajatců legionáři ve francouzských uniformách

Je rok 1945 a druhá světová válka právě skončila. Celá evropa je v troskách, města stále hoří a miliony lidí hledají nový začátek. Německo leží na kolenou, vojáci Wehrmachtu i Waffen SS odhazují zbraně a většina z nich netuší, co bude zítra. Někteří skončí v zajateckých táborech, jiní předstoupí před soudy a další se prostě ztratí v poválečném chaosu. Jenže pak se stane něco, co by ještě před pár měsíci znělo jako naprosté šílenství. Francie, která s Německem šest let vedla válku, začne právě tyto muže verbovat do své nejslavnější jednotky, Cizinecké legie. A ne proto, že by jim odpustila. Potřebovala je a to zoufale. Ve stejné době totiž začíná v jihovýchodní Asii nová válka. Francie se odmítá vzdát své kolonie v Indočíně, jenže proti ní stojí stále silnější Viet Minh vedený Ho Či Minem. Francouzská armáda má zoufalý nedostatek zkušených vojáků a doma se dobrovolníci zrovna nehrnou umírat do džungle tisíce kilometrů od Paříže. Zato poválečná Evropa je jich plná. Mužů, kteří už stejně nemají kam jít. A tak se rozjede nábor, který dodnes vyvolává emoce. Brzy se začne říkat, že Cizinecká legie je vlastně „německá armáda ve francouzských uniformách“. A není divu. V některých obdobích tvoří Němci více než polovinu všech legionářů bojujících v Indočíně. Vedle bývalých vojáků Wehrmachtu se mezi nimi objevují i bývalí příslušníci Waffen SS. Kolik jich přesně bylo, se už asi nikdy nedozvíme. Legie totiž nabízela něco, co bylo po válce k nezaplacení, novou identitu, nové jméno a nový život. Šanci zmizet a hlavně možnost neptat se příliš na minulost.

Ďábelská garda: legenda, která přežila dodnes

To samozřejmě neznamená, že Francouzi přijímali každého. Náborové komise hledaly typické tetování krevní skupiny pod levou paží, které nosili příslušníci Waffen SS. Jenže mnozí si ho nechali odstranit. Někdy chirurgicky, jindy doslova nožem, kyselinou nebo vypalováním cigaretou. Zůstaly po něm jen jizvy. Podle svědectví náboráři někdy přimhouřili oči. Válka v Indočíně totiž polykala lidi neuvěřitelným tempem a zkušený veterán měl často větší cenu než bezchybný životopis. Právě tady se rodí jedna z nejslavnějších vojenských legend francouzké legie. Jmenuje se Ďábelská garda. V roce 1971 vychází kniha Devil’s Guard od George Roberta Elforda. Autor přepsal vzpomínky bývalého důstojníka Waffen SS Hanse Josefa Wagemüllera. Podle knihy se tento muž po válce dostane do Cizinecké legie a převezme velení tajné jednotky složené téměř výhradně z bývalých esesáků. V džungli vedou nelítostnou válku proti Viet Minhu. Přepady, maskování, noční útoky, infiltrace nepřítele. Muži bez minulosti bojují válku, která nemá pravidla. Kniha se okamžitě stává kultem. Čtenáři jí věří téměř každé slovo. Vždyť všechno zní tak uvěřitelně. Bývalí němečtí veteráni skutečně v Legii sloužili. Indočína byla skutečně peklem. A Cizinecká legie byla vždy zahalená tajemstvím. Jenže právě to je problém. Čím méně faktů existovalo, tím snáz vznikaly legendy. Historici sice dodnes nenašli důkaz, že by taková jednotka opravdu existovala, ale skutečnost byla možná ještě neuvěřitelnější. Ve francouzských archivech se totiž objevuje jméno muže, který mohl být skutečnou inspirací celé knihy. Jmenoval se Roger Vandenberghe. Nebyl Němec ani bývalý příslušník SS. Byl to francouzský důstojník, kterému Viet Minh přezdíval Černý tygr z Indočíny. Velel jednotce Commando 24, známé také jako Commando Nord Vietnam. Jeho muži nosili černé uniformy ukořistěné nepříteli, používali zbraně Viet Minhu a v noci pronikali hluboko do jeho týlu. Přepadali základny, unášeli zajatce a mizeli dřív, než protivník pochopil, co se vlastně stalo. Přesně takové operace pak později popisuje i Ďábelská garda. Jen s tím rozdílem, že místo Vietnamců a Francouzů vystupují v hlavní roli bývalí esesáci. Náhoda? Nebo chytrý spisovatelský tah? To už asi nikdo s jistotou nerozlouskne.

Někteří Němci přešli k Viet Minhu

Jenže tím příběh rozhodně nekončí. Zatímco jedni Němci bojovali pod francouzskou vlajkou, jiní udělali něco naprosto nečekaného, přešli na druhou stranu. Viet Minh totiž velmi rychle pochopil, že němečtí legionáři představují obrovskou propagandistickou příležitost. Pokud se podaří přesvědčit byť jen několik z nich ke zběhnutí, může to otřást morálkou celé Legie. A přesně to se stalo. Mezi nejznámější patřil Ernst Frey, rakouský Žid a přesvědčený komunista, který utekl před nacisty, vstoupil do Cizinecké legie, ale v Indočíně dezertoval k Ho Či Minovi. Přijal jméno Nguyễn Dân a nakonec se stal plukovníkem vietnamské armády a nebyl sám. Na druhé straně bojovali také Rudy Schröder nebo Erwin Borchers, kteří pomáhali cvičit jednotky Viet Minhu, učili je zacházet s moderními zbraněmi a vysílali německy psané rozhlasové relace určené legionářům. Vzkazy byly jednoduché. „Proč umíráte za francouzské kolonie? Vraťte se domů.“ Do celé hry se navíc vložila i komunistická NDR. Ta označovala legionáře za žoldáky imperialismu, ale zároveň organizovala tajné návraty těch, kteří byli ochotni přeběhnout. Přes Čínu a Sovětský svaz se jich do východního Německa vrátily stovky a mnozí pak vystupovali v propagandistických filmech a novinách jako důkaz údajné zkaženosti Západu. Mezitím se válka měnila v krvavou řež. Němečtí legionáři si získali pověst tvrdých a zkušených bojovníků. Mnozí měli za sebou východní frontu, Balkán nebo boje proti partyzánům a právě zkušenosti z těchto bojišť využívali i v džungli. Viet Minh je respektoval, ale zároveň se jich obával. Není proto divu, že se kolem nich postupně začaly rodit další a další legendy.

Dien Bien Phu a konec francouzské Indočíny

Když v roce 1954 začala rozhodující bitva u Dien Bien Phu, bojovaly v obklíčené pevnosti tisíce legionářů nejrůznějších národností a Němci tvořili významnou část obránců. Po téměř dvou měsících bombardování, útoků a bojů zblízka se francouzská posádka zhroutila. Tisíce mužů padly do zajetí a čekaly je stovky kilometrů dlouhé pochody džunglí, hlad, nemoci a vyčerpání. Mnozí z nich už se domů nikdy nevrátili. Právě z této doby pochází i jedna z nejsilnějších legend Cizinecké legie. Vypráví se, že o Vánocích zpívali němečtí legionáři v zákopech píseň Stille Nacht, zatímco kolem nich dopadaly granáty Viet Minhu. Nikdo dnes nedokáže s jistotou říct, jestli se to opravdu stalo, ale příběh přežil dodnes. Stejně jako německý vliv v samotné Legii. Mnoho jejích pochodových písní má německý původ a nejslavnější skladba La Légion marche vers le front vychází z melodie, kterou zpívala už Legie Condor ve Španělsku. Dodnes je Cizinecká legie známá svým pomalým pochodem o 88 krocích za minutu a někteří historici se domnívají, že i ten nese stopy starých pruských vojenských tradic. A co tedy platí? Existovala skutečně Ďábelská garda? Pravděpodobně ne. Existovali bývalí příslušníci Waffen SS bojující v Cizinecké legii? Bezpochyby ano. A právě to je možná ještě fascinující než samotná legenda. Muži, kteří ještě nedávno bojovali proti Francouzům, o pár let později umírali pod francouzskou vlajkou v džunglích Indočíny. Někteří hledali nový začátek, jiní chtěli zapomenout na minulost a další prostě neuměli dělat nic jiného než válčit. Jejich skutečné osudy jsou dnes často tak neuvěřitelné, že vedle nich působí i slavná Ďábelská garda skoro jako obyčejný román. A možná právě proto tahle legenda žije už více než sedmdesát let. Stojí totiž na skutečných lidech, skutečné válce a skutečném pekle, které se odehrávalo v džunglích Indočíny. Tam, kde se z bývalých nepřátel stali spolubojovníci a kde minulost často znamenala mnohem méně než schopnost přežít další den.

Zdroje: Britannica – First Indochina War | Encyclopaedia of the French Foreign Legion – German veterans in Indochina | George R. Elford – Devil’s Guard | Eric Meyer – Devil’s Guard: The Real Story