Hora stříbra Potosí. Poklad, který změnil dějiny Španělska

Poslech článku

0:00 / 0:00 odhad

Hlasitost

Průběh čtení

0:00

0 %

Rychlost:

České předčítání hlasem vašeho zařízení.

Cerro Rico: hora, která chrlila stříbro

Potosí změnilo dějiny světa. Když domorodý kečuánský horník Diego Huallpa v roce 1545 přenocoval na nenápadné hoře v bolivijských Andách, netušil, že právě zde objevil jedno z největších nalezišť stříbra v dějinách lidstva. Podle legendy si chtěl rozdělat oheň a jeho žár rozpálil skálu natolik, že se na jejím povrchu objevily pramínky roztaveného stříbra. Huallpa svůj nález oznámil Španělům a ti rychle pochopili, že narazili na bohatství, které nemá ve světě obdoby. Na Cerro Rico, tedy Bohatou horu, se okamžitě soustředila pozornost španělské koruny a během několika let zde vyrostl největší stříbrný důl své doby. V následujících staletích odtud Španělům do Evropy proudily desetitisíce tun drahého kovu, které financovaly Habsburské války, stavbu paláců, zámořské výpravy i vzestup habsburské monarchie mezi nejmocnější říše světa. Za tímto pohádkovým bohatstvím se ale skrývalo bezohledné mrhání lidskými životy. Hlavní pracovní sílu netvořili afričtí otroci, ale především desetitisíce domorodých Indiánů nucených k práci systémem mita, který Španělé převzali od Inků, vylepšili a proměnili v nelítostný stroj na lidskou dřinu. Afričtí otroci byli do Potosí dováženi, jejich počet se odhaduje na desetitisíce, jenže ve výšce přes čtyři tisíce metrů nad mořem rychle umírali, protože jejich těla nebyla na řídký horský vzduch přizpůsobená. Proto byli častěji nasazováni v hutích, drtičkách rudy nebo při dopravě materiálu než v hlubokých štolách. Ani tam je však nečekalo nic lepšího. Závaly, jedovatá rtuť, nedostatek kyslíku, vyčerpání a nemoci proměnily Cerro Rico v horu, která po staletí ve velkém požírala lidské životy. Přesný počet obětí už dnes nikdo nezjistí. Legenda mluví až o osmi milionech mrtvých, většina historiků však toto číslo odmítá jako nadsazené. Shodují se ale, že během staletí si těžba v Potosí vyžádala statisíce životů a podle některých odhadů mohl skutečný počet obětí přesáhnout milion lidí.

Město bohatší a větší než evropské metropole

Jakmile se rozjela těžba naplno, Potosí se změnilo v ekonomický zázrak své doby. Během několika desetiletí zde žilo kolem sto šedesáti tisíc lidí a podle některých dobových kronik dokonce ještě více. To znamenalo, že město bylo větší než tehdejší Madrid, Londýn nebo Paříž. Když si dnes někdo myslí, že mrakodrapy jsou symbolem bohatství, v šestnáctém století tím symbolem byly šachty. Čím více jich bylo, tím hlasitěji cinkaly mince v královské pokladně. A těch šachet byly stovky. Hora Cerro Rico připomínala obří mraveniště, jen místo mravenců do ní mizely tisíce horníků. Aby bylo možné vytěžené stříbro rychle zpracovávat, vznikl v Potosí obrovský průmyslový komplex, který byl tehdy jeden z nějvětších na světě. Desítky přehrad zásobovaly vodou více než stovku drticích mlýnů, které pracovaly nepřetržitě. Když foukal vítr a tekla voda, peníze se vyráběly doslova ve dne v noci. Pak tu stále ještě slavná Casa de la Moneda, královská mincovna. Právě zde se rodily legendární stříbrné mince známé jako real de a ocho. Pokud vám ten název nic neříká, možná budete znát jejich přezdívku, španělský dolar a právě tahle mince se stala jedním z prvních skutečně světových platidel. Platilo se jí v Evropě, v Americe i v Asii. Dostala se na lodě pirátů, do pokladen obchodníků i do rukou čínských a arabských kupců. Dalo se říct, že kdyby tehdy existovaly bezkontaktní platby, logo Potosí by svítilo na každém terminálu celé planety. Stříbro z Cerro Rica financovalo války Habsburků, stavbu paláců, výpravy přes oceány i přepych španělského dvora. Králové si mohli dovolit téměř všechno, protože když došly peníze, stačilo poslat další loď do Ameriky. Jenže právě tady se ukázalo, že ani nekonečné bohatství není úplně bezedné. Obrovské množství stříbra zaplavilo evropské trhy a ceny začaly růst. Historici tomu říkají cenová revoluce dnes inflace. Lidově řečeno, peněz bylo najednou tolik, že ztrácely hodnotu. Španělsko se opájelo představou, že bude navždy nejbohatší říší světa, ale místo aby investovalo do výroby, vzdělání nebo rozvoje, utrácelo za války a luxus. Když máte pocit, že peněz bude vždycky dost, většinou se dříve nebo později ukáže, že účet stejně někdo zaplatí. V případě Potosí ten účet zatím ležel hluboko pod zemí a jeho splátky měly podobu lidského potu, krve a životů. O tom se ale na španělském královském dvoře příliš nemluvilo. Tam se připíjelo na kolonie a počítalo, kolik dalších lodí pluje z Ameriky se stříbrným nákladem.

Mita: lidská cena španělského stříbra

Jenže každá pohádka o nekonečném bohatství má svého padoucha. V případě Potosí to nebyl drak ani loupežník, ale lidská chamtivost. Když totiž Španělé zjistili, že stříbra je v Cerro Ricu tolik, že by se z něj dala živit celá říše po generace, začali řešit nepříjemnou otázku. Kdo to všechno vytěží? Dobrovolníků bylo najednou nějak málo. Nikomu se totiž nechtělo trávit dny v temných štolách čtyři tisíce metrů nad mořem, kde se špatně dýchalo i venku, natož několik set metrů pod zemí. A tak přišel na řadu otrocký systém mita. Španělé si ho sice vypůjčili od Inků, jenže zatímco původně šlo o omezenou pracovní povinnost pro obec, oni z něj udělali dokonale fungující stroj na dřinu otroků. Každý rok byly z okolních vesnic násilně odváděny desetitisíce domorodých mužů. Často se loučili s rodinami s vědomím, že je už možná nikdy neuvidí. Když dorazili do Potosí, čekala je realita, kterou by dnes neprošel ani ten nejhorší horor. Úzké chodby, tma, dusivý prach, voda po kolena, padající kamení a vzduch tak těžký, že každé nadechnutí bolelo. K tomu primitivní nástroje, žádné ochranné pomůcky a práce, která běžně trvala dvanáct, čtrnáct i šestnáct hodin denně. Když někdo omdlel, prostě ho odtáhli stranou a pokračovalo se dál. Hora přece nepočká. Když nestačili domorodci, začali Španělé dovážet africké otroky. Jenže ani ti vysokou nadmořskou výšku často nevydrželi. Mnozí umírali už po několika týdnech. Další zabíjela rtuť používaná při oddělování stříbra od horniny. Tehdy netušili, jak smrtelně jedovatá je asi by jim to bylo jedno. Lidé pomalu přicházeli o zdraví, třásly se jim ruce, ztráceli paměť, šíleli a nakonec umírali. Přesto těžba pokračovala. Když zemřel jeden horník, přišel další. Lidský život měl tehdy menší cenu než dobře naplněný pytel stříbrné rudy. Není divu, že se dodnes opakuje legenda o osmi milionech mrtvých. Historici se sice shodují, že tak vysoké číslo nelze doložit, ale zároveň připouštějí, že skutečný počet obětí byl obrovský a mohl dosahovat více než milionu lidí. Přesný počet už se asi nikdy nikdo nedozví. Jisté je jen jedno. Cerro Rico si vysloužilo pověst hory, která požírá lidi. A není těžké pochopit proč.

Stříbro, které propojilo celý svět

Právě díky tomuto krvavému kolotoči se Potosí stalo jedním z motorů světových dějin. Stříbro odtud putovalo do přístavů na tichomořském i atlantickém pobřeží, odtud na lodích do Sevilly a následně do celé Evropy. Jenže cesta tím nekončila. Španělské mince se prostřednictvím obchodníků dostávaly až do Indie, na Filipíny a především do Číny, kde po nich byla obrovská poptávka. Mnozí historikové proto považují stříbro z Cerro Rica za jeden ze základů první skutečně globální ekonomiky. Dá se říct, že dávno před internetem, platebními kartami nebo mezinárodními bankami spojovala svět právě stříbrná mince z Potosí. Jenže ani ten největší poklad nevydrží věčně. Nejbohatší žíly se postupně vyčerpaly a těžba byla stále obtížnější. Hora se během staletí proměnila v obrovský podzemní labyrint s více než pěti sty kilometry štol a chodeb. Geologové dnes varují, že je natolik narušená, že se její vrchol začal propadat a bez rozsáhlého zajištění hrozí další sesuvy. Přesto se v Cerro Ricu těží dodnes, především cín, zinek, olovo a menší množství stříbra. Místní horníci stále sestupují do stejných chodeb jako jejich předkové před stovkami let a před vstupem do dolů obětují cigarety, alkohol nebo listy koky soše El Tía, tajemnému pánovi podzemí, protože věří, že právě on rozhoduje o tom, kdo se večer vrátí domů. Pro cizince může být překvapivé, že většina horníků je zároveň oddanými katolíky. Sami říkají, že nad zemí vládne Bůh, ale pod zemí rozhoduje El Tío. Proto ho prosí o ochranu před závaly, výbuchy i dalšími neštěstími. Tento zvláštní zvyk přežil staletí a dodnes patří k nejznámějším tradicím Potosí.

Poloha: dnešní Bolívie. Nadmořská výška: 4 782 m. Odhadem vytěženo přes 45 000 tun stříbra. Potosí mělo kolem roku 1600 asi 160 000 obyvatel a patřilo k největším městům světa. Od roku 1987 je Potosí zapsáno na seznamu UNESCO.

Zdroje: University of Pennsylvania – Koloniální mita a doly v Potosí | Cambridge University Press – Práce a nucená práce v koloniálních Andách | Cambridge University Press – Vývoj pracovních vztahů v dolech Potosí 