Svatováclavská rota: Poslední český pokus bojovat za Hitlera

Poslech článku

0:00 / 0:00 odhad

Hlasitost

Průběh čtení

0:00

0 %

Rychlost:

České předčítání hlasem vašeho zařízení.

Svatováclavská orlice ve službách nacistické propagandy

Nacistická propaganda se snažila využít i jeden z nejstarších českých symbolů – svatováclavskou neboli plamennou orlici. Ta byla po staletí spojována s kultem svatého Václava a přemyslovskou tradicí. V roce 1944 ji K. H. Frank použil jako motiv nového protektorátního vyznamenání, kterým oceňoval osoby loajální nacistickému režimu. Přesto samotná Svatováclavská rota tento symbol jako oficiální označení na uniformách nenosila. Šlo především o propagandistické zneužití českého historického symbolu, nikoli o skutečný znak jednotky.

Když Německu docházeli vojáci, přišli na řad i Češi

Když vám dochází vojáci, tak berete všechno, co dýchá a přesně do této fáze se na podzim roku 1944 dostalo nacistické Německo. Hitlerova armáda krvácela na všech frontách. Na východě ji drtila Rudá armáda, na západě postupovali Spojenci po vylodění v Normandii a německá města se téměř denně otřásala pod spojeneckými nálety. Wehrmacht přicházel o statisíce mužů a Berlín už neměl kde brát nové vojáky. Do zbraně byli povoláváni šestnáctiletí chlapci z Hitlerjugend, starší muži v rámci Volkssturmu i příslušníci národů, které nacisté ještě před několika lety odmítali. Ideologie začala ustupovat zoufalé realitě a každý, kdo dokázal unést pušku, měl najednou cenu zlata. A právě tehdy až na konci války přišli na řadu i Češi. Ještě krátce předtím je však nacisté označovali za „politisch unzuverlässig“, tedy politicky nespolehlivé, a odmítali jim svěřit zbraně. Podle Berlína měli větší cenu u soustruhů než v zákopech, jenže válka umí měnit názory rychleji než politické sliby před volbami. To, co bylo ještě v roce 1943 nemyslitelné, se během několika měsíců stalo realitou. V protektorátních kolaborantských kruzích tak vznikl plán vytvořit českou dobrovolnickou jednotku, která měla bojovat po boku nacistického Německa. Dostala vlastenecky znějící název Svatováclavská rota a propaganda z ní chtěla udělat důkaz údajné věrnosti českého národa Třetí říši. Ve skutečnosti však šlo o jeden z posledních zoufalých pokusů zachránit režim, jehož porážka byla už téměř nevyhnutelná. Místo propagandistického triumfu vznikl projekt, který se rozpadl ještě dříve, než mohl splnit svůj účel. Přesto dodnes vyvolává řadu otázek. Kdo byli muži, kteří do něj vstoupili? Byli přesvědčenými kolaboranty, nebo jen lidmi, kteří se snažili přežít poslední měsíce války? A proč se o této téměř zapomenuté kapitole českých dějin mluví dodnes jen okrajově?

Sedmdesát až sto mužů místo české divize

Aby se celý příběh dal pochopit, je třeba se vrátit na začátek okupace. Po vzniku Protektorátu Čechy a Morava v březnu 1939 nacistické vedení vůbec neuvažovalo o tom, že by Češi mohli vytvořit vlastní bojovou jednotku. Berlín je považoval za národ vhodný především pro práci ve zbrojním průmyslu. V německých dokumentech se objevovalo označení „politisch unzuverlässig“, tedy politicky nespolehliví. Jinými slovy, Němci českému obyvatelstvu nevěřili natolik, aby mu svěřili zbraně. České továrny však byly pro válečnou výrobu zcela nepostradatelné. Škodovy závody, ČKD i desítky dalších podniků vyráběly tanky, děla, nákladní automobily, munici i součástky pro letadla. Z pohledu Berlína měl český dělník mnohem větší cenu u soustruhu než v zákopech. Jenže rok 1944 všechno změnil. Po katastrofální porážce při sovětské operaci Bagration, po spojeneckém vylodění v Normandii a neustálém bombardování německých měst začalo Německo zoufale trpět nedostatkem vojáků. Ztráty byly tak obrovské, že původní rasová i politická kritéria rychle ustupovala stranou. Do zbraně byli povoláváni stále mladší chlapci i starší muži a Němci začali přijímat dobrovolníky z národů, které dříve odmítali. V této atmosféře přišla z protektorátních kolaborantských kruhů myšlenka vytvořit českou dobrovolnickou jednotku. Největším zastáncem byl Emanuel Moravec, bývalý důstojník československé armády a později nejznámější český kolaborant. Věřil, že aktivní vojenská spolupráce s Německem posílí postavení Protektorátu a současně prokáže loajalitu českého národa. Podporu našel také mezi představiteli Kuratoria pro výchovu mládeže, které se snažilo vychovávat mladé Čechy v duchu loajality k říši. Německé vedení však zůstávalo opatrné. Projekt schválilo pouze jako malý experiment. Místo celé brigády nebo divize vznikla jen rota o síle přibližně sedmdesáti až sta mužů. Název Svatováclavská rota nebyl zvolen náhodou. Propaganda chtěla využít kult svatého Václava, patrona české země, a vytvořit dojem, že služba Německu představuje pokračování dávné české tradice. Ve skutečnosti šlo o účelové zneužití historického symbolu. Nábor navíc dopadl velmi rozpačitě. Žádné davy dobrovolníků se nekonaly. Přihlásilo se jen několik desítek mužů a ani jejich motivace nebyla jednotná. Ano, našli se přesvědčení kolaboranti a zapálení antikomunisté, ale historici upozorňují, že značná část dobrovolníků hledala především způsob, jak uniknout totálnímu nasazení v Německu, získat pravidelný žold, lepší potravinové příděly nebo určitou ochranu před gestapem. V posledních měsících války byla hranice mezi ideologií a obyčejnou snahou jak přežít často velmi tenká.

Jednotka, která se rozpadla dřív, než začala bojovat

Výcvik probíhal pod dohledem německých instruktorů na území Protektorátu. Dobrovolníci nosili běžné německé uniformy a nikdy nedostali vlastní národní označení ani výložky, jaké používaly některé zahraniční dobrovolnické jednotky Waffen SS. Už to samo ukazuje, jak malou důvěru v Čechy, Němci měli. Výzbroj tvořily převážně standardní pušky Karabiner 98k, pistole a lehké pěchotní zbraně. Nešlo o žádnou elitní jednotku vybavenou moderní technikou. Každodenní život připomínal běžný vojenský režim. Brzké ranní nástupy, pořadová cvičení, střelba, dlouhé pochody, údržba výstroje a výuka německých povelů. Jenže nadšení se brzy začalo vytrácet. Jakmile se objevila možnost skutečného bojového nasazení, morálka prudce klesla. Přibývalo simulování nemocí, útěků i různých pokusů službě uniknout. Někteří dobrovolníci náhle zjistili, že válka z první linie není zdaleka tak romantická, jak slibovala propaganda. Němečtí velitelé rychle pochopili, že z této jednotky nebude spolehlivá bojová síla. Neexistují věrohodné důkazy o tom, že by byla Svatováclavská rota jako celek nasazena do významnějších bojů proti Rudé armádě nebo českým partyzánům. Pokud se někteří její příslušníci později dostali na frontu, pak už jen jednotlivě po zařazení k jiným německým útvarům. Projekt se začal rozpadat ještě dříve, než mohl splnit svůj původní účel. Na jaře roku 1945 se rota prakticky rozložila. Někteří její členové odložili uniformy a pokusili se zmizet mezi civilním obyvatelstvem, jiní skončili v americkém nebo sovětském zajetí. Po válce byli jednotliví příslušníci vyšetřováni podle míry své spolupráce s nacistickým režimem. Žádný velký monstrproces se však nekonal. Jednotka byla příliš malá a její vojenský význam zanedbatelný. Mnohem zajímavější je to, co následovalo po válce. O Svatováclavské rotě se téměř přestalo mluvit. Komunistický režim budoval obraz českého národa jako národa odbojářů a hrdinů. Příběh několika desítek mužů v německých uniformách do tohoto obrazu jednoduše nezapadal. Současně ale rota nebyla natolik významná, aby se stala symbolem české kolaborace. Zůstala tak na okraji historie, často jen v poznámkách odborných publikací. Dodnes se kolem ní šíří řada mýtů. Někdo tvrdí, že šlo o českou divizi Waffen SS, jiní píší o tisících dobrovolníků nebo o bojích proti Sovětům. Nic z toho však neodpovídá dochovaným pramenům. Ve skutečnosti šlo o malou experimentální jednotku, která nikdy nedosáhla plné bojeschopnosti. Její význam je především symbolický. Ukazuje, že i v českých zemích existovali lidé ochotní spolupracovat s nacistickým režimem se zbraní v ruce, zároveň ale dokládá, jak mizivou podporu taková myšlenka mezi českou veřejností měla. Kdyby válka trvala déle, možná by se Němci pokusili vytvořit větší české jednotky stejně jako u některých jiných evropských národů. To už se ale nikdy nestalo. Třetí říše se zhroutila dříve, než mohl tento experiment přerůst v něco většího. A právě proto zůstává Svatováclavská rota jednou z nejzajímavějších, nejméně známých a zároveň nejrozporuplnějších kapitol českých dějin druhé světové války.