Rusové přijeli do Číny, bez darů neuspěli a smlouvu co dostali si nikdy nepřeložili.
České předčítání hlasem vašeho zařízení.
Do Pekingu bez darů a bez audience
První rusko čínské vztahy nezačaly slavnostním přijetím ani podpisem smlouvy. Začaly trapasem, při kterém ruské posly vůbec nepustili k císaři. Existují schůzky, které skončí trapným tichem, pak jsou tu ještě ty co skončí tím, že vás vůbec nepustí dovnitř. A přesně to se stalo první oficiálně pověřené ruské výpravě do Číny. Zkuste se vžít do situace, že překonáte tisíce kilometrů sibiřské tajgy, nekonečné stepi a pouště Mongolska, konečně dorazíte do největšího města tehdejšího světa a s hrdostí oznámíte: „Jsme poslové ruského cara.“ Úředník se vás podívá od hlavy k patě a položí jedinou otázku: „Kde máte tribut?“ Vy nechápete, co po vás chce. On nechápe, jak můžete přijet s prázdnou. A audience tak skončí dřív, než vůbec začala. Právě tak začala historie rusko čínských diplomatických vztahů. Psal se rok 1618 a za vlády cara Michaila Fjodoroviče Romanova vedl sibiřský kozák Ivan Petlin první oficiálně pověřenou ruskou výpravu, která dorazila až do Pekingu. Přestože ji nezorganizoval přímo carský dvůr, představovala první přímý diplomatický kontakt mezi Ruskem a Čínou. Nebylo to ještě klasické velvyslanectví, jak ho známe dnes, ale na tehdejší poměry šlo o opravdu mimořádnou expedici. Petlin překonal přes Mongolsko tisíce kilometrů a dorazil do hlavního města mocné dynastie Ming. Jenže narazil na potíže, které by ani cestovní kancelář specializovaná na extrémní zážitky nikomu neprodala. Říše středu měla propracovaný systém zahraniční diplomacie založený na představě, že císař je vládcem celého civilizovaného světa. Všichni cizinci byli v očích Pekingu víceméně poslové podřízených zemí než rovnocenní partneři Číny. Kdo chtěl jednat s císařem, musel přivézt dary, vykonat předepsané obřady a uznat jeho výsadní postavení a Rusové o ničem takovém neměli nejmenší tušení. Přijeli prostě jednat a Číňané čekali tribut. Výsledkem zak bylo diplomatické nedorozumění, které by dnes připomínalo obchodní schůzku, na kterou jedna strana přijde v obleku a druhá v plavkách. Petlin se tak s císařem nikdy nesetkal. Přesto jeho dlouhá cesta nebyla zbytečná. Během několika měsíců shromáždil obrovské množství informací o zemi, kterou většina Evropanůani neslyšela. Popsal města, obchod, správu říše i samotnou cestu do Pekingu. A hlavně si odvážel něco mnohem cennějšího než zlato nebo hedvábí, dopis od čínského dvora určený ruskému carovi. A tady přichází jedna z nejkomičtějších epizod celé rusko – čínské historie. Dopis byl napsán klasickou čínštinou. To samo o sobě nebylo překvapivé, překvapivé bylo, že v celém Rusku neexistoval jediný člověk, který by jí dokázal přečíst. Představte si, že vám dorazí dopis, o kterém všichni tvrdí, že je nesmírně důležitý. Jenže když ho otevřete, zjistíte, že připomíná spíš stránku z mimozemského manuálu než text, kterému by někdo rozuměl. Přesně v takové situaci se ocitla Moskva. Dokument putoval do archivu a několik desetiletí tam v podstatě ležel jako krásně zabalený vánoční dárek, který nikdo neuměl rozbalit a přečíst. Historikové se domnívají, že obsahoval pozvání k navázání pravidelných obchodních a diplomatických vztahů podle pravidel čínského dvora. Jenže bez překladu to byla jen hromada rozsypaného čaje na papíře. Jestli někdy selhala mezinárodní komunikace, pak právě tady. Dnes máme automatické překladače, tehdy měli trpělivost. Hodně trpělivosti.
Kozáci na Amuru a nový spor o hranice
Ve čtyřicátých a padesátých letech 17. století se děj přesunul o tisíce kilometrů severněji. Zatímco císařský dopis tiše odpočíval někde v moskevských archivech, ruští kozáci postupovali stále hlouběji do sibiřské divočiny. Hnala je touha po kožešinách, nových územích i dobrodružství. Podél mohutné řeky Amur zakládali pevnosti, vybírali od místních kmenů kožešinovou daň zvanou jasak a expanzí rozšiřovali hranice carství. Jenže oblast Amuru považovala za své území nová mandžuská dynastie Čching, která po dobytí Číny v roce 1644 rychle upevňovala svou moc. Z čínského pohledu se na severní hranici najednou objevili cizí ozbrojení muži, kteří stavěli pevnosti a chovali se, jako by jim kraj patřil. Nejzajímavější je, že pekingské úřady zpočátku vůbec netušily, že tihle zarostlí kozáci a elegantní poslové přijíždějící z Moskvy zastupují stejného panovníka. Jedni vypadali jako hraničáři z konce světa, druzí jako diplomaté, kteří chtějí obchodovat. Teprve postupně Číňané pochopili, že jde o dvě tváře jednoho státu. Rusové to samozřejmě věděli, jenže ani oni neměli jasno, co vlastně chtějí. Diplomaté dostávali neurčité pokyny, zatímco kozáci na hranicích jednali po svém, což často znamenalo napoprvé krveprolití a teprve pak diplomacii. Každá nová pevnost znamenala pro Rusko další krok při budování impéria, pro dynastii Čching představovala ale narušení vlastní svrchovanosti. Nedůvěra rostla s každou další výpravou a z obou stran přibývalo podezření, že ten druhý nechce obchodovat, ale zabírat území. Bylo jen otázkou času, kdy přestanou rozhodovat dopisy a začnou rozhodovat děla. A přesně k tomu se schylovalo.
Jedno odmítnuté pokleknutí a další diplomatický trapas
Když se napětí na Amuru začalo stupňovat, rozhodl se car Alexej Michajlovič, že by možná bylo dobré zase namísto nabitých mušket projednou zkusit diplomacii. V roce 1654 proto vyslal do Pekingu zkušeného vyslance Fjodora Bajkova. Jeho úkol zněl jednoduše: navázat obchodní vztahy a uklidnit situaci na hranicích. Jenže mezi jednoduchým zadáním a jeho splněním ležela propast hlubší než Bajkal. Bajkov totiž přijel do země, kde měl každý pohyb, každé slovo i každé uklonění přesně daná pravidla. Čínský dvůr očekával, že cizí vyslanec nejprve předá císařský dopis úředníkům, vykoná tradiční poklonu známou jako kowtow a teprve potom může doufat v audienci. Jenže Bajkov měl z Moskvy zcela jiné instrukce než klanění. Carův dopis nesměl dát z ruky nikomu jinému než samotnému císaři a před cizím panovníkem rozhodně nehodlal nerusky klečet. Z ruského pohledu by to znamenalo uznat vlastní podřízenost. Z čínského pohledu šlo ale jen o běžnou dvorskou etiketu, stejně samozřejmou jako dnes potřesení rukou při obchodním jednání. Obě strany byly navíc přesvědčeny, že právě ony dodržují správná pravidla. Nikdo nechtěl ustoupit ani o krok. Výsledek? Jednání skončilo dřív, než pořádně začalo. Bajkov odjel domů s nepořízenou a obě říše si odvezly pocit, že ta druhá je nezdvořilá, tvrdohlavá a vůbec nechápe, jak se má chovat civilizovaný stát. Občas se říká, že dějiny mění velké bitvy. Tady je změnilo jedno odmítnuté pokleknutí. Zatímco diplomaté se přeli o etiketu, na Amuru dál vyrůstaly nové pevnosti a přibývalo carských vojáků. Nejznámější z nich byla Albazino, která se stal symbolem ruské přítomnosti na Dálném východě. Pro Rusy představoval důležitý opěrný bod budoucího impéria, pro dynastii Čching cizí nepříjemný trn zapíchnutý hluboko do vlastního území. V letech 1685 a 1686 pevnost oblehlo čchingské vojsko a po těžkých bojích ji ovládlo. Najednou bylo jasné, že další pokračování války nebude levné ani pro jednu stranu. Obě říše byly příliš velké a příliš zaměstnané jinými problémy na to, aby vedly nekonečný konflikt kvůli odlehlému pohraničí kde dávají psy dobrou noc. Nastal čas udělat to, co se nepodařilo Petlinovi ani Bajkovovi, skutečně se domluvit.
Něrčinská smlouva: když obě říše konečně našly společný jazyk
Na scénu proto vstoupili lidé, kteří možná zachránili více životů než leckterý vojevůdce. Jezuitští misionáři působící u čchingského dvora ovládali latinu, čínštinu i několik evropských jazyků a dokázali mluvit s oběma stranami. Latina se najednou stala mostem mezi dvěma civilizacemi, které si ještě před pár desítkami let nerozuměly ani v tom, jak správně předat dopis. Právě jezuité Tomás Pereira a Jean François Gerbillon pomáhali při jednáních, která vyústila v podpis Nerčinské smlouvy roku 1689. Dokument byl sepsán v latině, protože to byl jediný jazyk, kterému obě delegace důvěřovaly. Šlo o první skutečně rovnoprávnou mezinárodní smlouvu mezi Ruskem a Čínou. Stanovila hranice, ukončila spory o Amur, nařídila opuštění Albazinu a otevřela cestu pravidelnému obchodu. Místo mušket začaly přes hranice putovat kožešiny, hedvábí, porcelán, čaj i stříbro. Je až neuvěřitelné, jak dlouhou cestu obě říše urazily během jediného století. Začalo to výpravou, kterou císař odmítl přijmout kvůli chybějícím darům. Pokračovalo to dopisem, který nikdo neuměl přečíst, diplomatickou misí ztroskotanou na jednom pokleknutí a válkou o zapomenutou pevnost uprostřed divočiny. Nakonec ale zvítězilo něco mnohem silnějšího než děla, schopnost najít společný jazyk. Doslova. A právě v tom je největší gro celého příběhu. První rusko čínské vztahy neztroskotaly na nenávisti ani na náboženství. Málem je pohřbily překlad, etiketa a obyčejné lidské nepochopení. Někdy totiž dějiny neurčují ti, kdo mají největší armádu, ale ti, kdo dokážou správně přeložit jednu jedinou větu.
Zdroje: Российское историческое общество – Historie rusko-čínských vztahů | Prezidentská knihovna Ruska – Něrčinská smlouva z roku 1689 | Vostlit – Něrčinská smlouva a počátky rusko-čínských vztahů
Související články
NovověkOpiové války. Když Británie vedla válku za právo prodávat drogy a donutila Čínu otevřít své přístavy.
ČínaChybělo málo a soudruzi se málem navzájem zničili atomovkami. Západ jen užasle přihlížel.
NovověkKrysy před soudem! Geniální právník tvrdil, že se nemohou dostavit kvůli kočkám. Opravdu se to stalo.
Vladimír Dlouhý
Historie, která se dá číst i bez učebnice.
Příběhy lidí, válek, zbraní, dynastií a zapomenutých událostí.
