Peníze nesmrdí. Slavná věta vznikla kvůli dani z moči. Jak chodili staří Římané na záchod vás možná překvapí
České předčítání hlasem vašeho zařízení.
Pecunia non olet – proč ve starověkém Římě peníze opravdu „nesmrděly“? Příběh císaře Vespasiána, daně z moči a výroku, který přežil téměř dva tisíce let.
Peníze nesmrdí: císař, daň a římská moč
Když stát dokáže vydělávat na moči svých poddaných a ještě zdaní obchod s touhle nepříliš voňavou komoditou při jejím získávání, tak to zní jako nápad ministerstva financí po opravdu divokém večírku. Jenže ve starověkém Římě to nebyl žádný vtip, ale běžná praxe. A výsledkem nebyla revoluce, pád císaře ani rozhořčené demonstrace, ale jeden z nejslavnějších výroků historie „Pecunia non olet“, tedy „Peníze nesmrdí“. Jeho autorem byl samotný císař Vespasianus. Jeho předchůdce Nero zpoplatnil provoz veřejných toalet, ale Vespasianus nejen že zvýšil poplatek za jejich použití, ale začal danit i sběrače moči. Když jeho syn Titus označil takový způsob vybírání peněz za nedůstojný, Vespasianus mu podal minci vybranou z této daně a zeptal se, jestli z ní cítí nějaký zápach. Titus odpověděl, že ne. „A přesto pochází z moči,“ odvětil císař a touto jednou větou se zapsal do dějin. Než si ale začnete představovat, že Římané platili za každou návštěvu záchodu, je potřeba uvést věci na pravou míru. Daň se netýkala samotného vykonání potřeby, ale obchodníků, kteří moč vykupovali z veřejných latrín. A proč by to vůbec někdo dělal? Protože moč byla ve starověku překvapivě cennou surovinou. Obsahovala amoniak, který výborně rozpouštěl mastnotu. Prádelníci v ní běleli slavné římské tógy, koželuhové ji používali při zpracování kůže a barvíři při výrobě látek. Ano, opravdu existovali lidé, kteří celý den bosýma nohama šlapali ve vanách plných zkvašené moči. Ne proto, že by se zbláznili, ale protože to fungovalo lépe než leckterý dnešní čisticí prostředek. V Římě totiž odpad téměř neexistoval. Co jeden člověk spláchl, druhý proměnil ve výnosný obchod. A Vespasianus jen usoudil, že když už na tom někdo vydělává, byla by škoda, aby z toho neměla něco i státní pokladna.
Veřejné záchody jako římský Facebook
Jenže opravdová podívaná začínala na samotných veřejných záchodech. Zapomeňte na zamčené kabinky, voňavé osvěžovače nebo diskrétní cedulku „Obsazeno“. Římská latrína připomínala spíš hlučnou hospodu než místo, kam si člověk odskočí v klidu. Dlouhá kamenná nebo mramorová lavice s otvory, vedle sebe deset, dvacet i třicet lidí, žádné přepážky, žádné soukromí a už vůbec žádný stud. Když jste chtěli slyšet nejčerstvější drby nebo uzavřít obchod, nemuseli jste do hostince. Stačilo si sednout na záchod. Veřejné latríny byly takovým římským Facebookem. Probírala se politika, ceny obilí, gladiátorské zápasy, sousedovy milenky i poslední císařské skandály. Muži seděli vedle sebe naprosto přirozeně a nikoho to nepohoršovalo. Lidské tělo nebylo tabu a vykonání potřeby bylo stejně běžné jako návštěva tržiště. Ženy to měly trochu jinak. Veřejné latríny sice existovaly i pro ně, ale římská společnost od nich očekávala větší cudnost. Častěji proto používaly domácí nočníky nebo oddělené toalety v lázních. A pak tu byla slavná houba na tyči, takzvané xylospongium. Ta nahrazovala dnešní toaletní papír. Po použití se opláchla v tekoucí vodě nebo octu a čekala na dalšího uživatele. Dnes by hygienici omdlévali už při představě, že se na něco takového mají podívat, natož sáhnout. Někteří archeologové navíc upozorňují, že houba mohla sloužit hlavně k čištění sedátek, protože antické prameny nejsou úplně jednoznačné. Ať už to bylo jakkoli, představa jediné společné houby stačí k tomu, aby člověk ocenil vynález toaletního papíru.
Cloaca Maxima a kanalizace pro milionové město
Celý systém ale fungoval překvapivě chytře. Pod kamennými sedátky nepřetržitě tekla voda, která odnášela obsah do kanalizace. Srdcem celého systému byla slavná Cloaca Maxima, jedna z nejstarších a největších stok antického světa. Začala vznikat už v šestém století před naším letopočtem a některé její části fungují dodnes. To je výkon, za který by se nemusela stydět ani moderní stavební firma. Římané navíc neplýtvali. Voda použitá v lázních často pokračovala právě do veřejných latrín a sloužila ke splachování. Milionové město by bez podobné infrastruktury nemělo šanci přežít. A fungovalo to i tam, kde by to čekal málokdo. Třeba pod Koloseem. Zatímco nahoře burácelo přes padesát tisíc diváků a gladiátoři bojovali o život, pod arénou pracoval dokonale organizovaný svět plný chodeb, klecí se šelmami, výtahů, skladů kulis a samozřejmě také záchodů. I nejslavnější gladiátor své doby si před zápasem musel odskočit stejně jako obyčejný prodavač oliv na trhu. Žádná císařská VIP kabinka neexistovala. Veřejné latríny byly běžnou součástí kasáren, tržišť i lázní a používali je vojáci, obchodníci, otroci i senátoři. V jedné věci byli totiž všichni naprosto rovni. Přesto nebyl Řím hygienickým rájem. Archeologové dnes ve zkamenělých usazeninách nacházejí vajíčka střevních parazitů a stopy různých infekcí. Vyspělá kanalizace byla úžasná, ale společná houba, obrovská koncentrace lidí a tehdejší znalosti o nemocech znamenaly, že bakterie měly doslova prémiovou permanentku.
Skutečný Řím rozhodně nevoněl po růžích
Když dnes obdivujeme Koloseum, Pantheon nebo další monumentální akvadukty, většinou si představujeme vznešenou civilizaci zahalenou do bílých tóg a lesklého mramoru. Skutečný Řím ale voněl úplně jinak. Byl hlučný, přeplněný, chaotický, často páchnoucí a neuvěřitelně živý. Veřejné latríny byly stejně důležité jako chrámy nebo paláce. Bez nich by se největší město tehdejšího světa během několika dnů proměnilo v obrovskou skládku. Dokonce i archeologové dnes z usazenin ve stokách dokážou zjistit, co Římané jedli, jakými nemocemi trpěli nebo jaké parazity nosili ve střevech. A ještě jedna zajímavost. Ve Francii se veřejným pisoárům ještě v devatenáctém století říkalo „vespasiennes“ právě podle císaře Vespasiana. Jeho jméno tak dodnes připomíná panovníka, který dokázal zbohatnout na něčem, co ostatní považovali za bezcenný odpad. Až tedy příště uslyšíte slavnou větu „Peníze nesmrdí“, vzpomeňte si, že nevznikla v mramorovém paláci ani na vítězném bojišti. Zrodila se kvůli moči, veřejným záchodům a císaři, který pochopil jednoduchou pravdu. Lidé budou vždycky nadávat na daně, ale pokud z nich plynou peníze do státní pokladny, jejich původ nikoho příliš dlouho netrápí
Zdroje: Cambridge University Press – Bizarre Taxes: The Roman Urine Tax | Journal of Urology – Pecunia non olet: Money That Does Not Smell | Encyclopaedia Britannica – Vespasian
Související články
Vladimír Dlouhý
Historie, která se dá číst i bez učebnice.
Příběhy lidí, válek, zbraní, dynastií a zapomenutých událostí.
