Evžen Savojský: Malý abbé, který pokořil Krále Slunce

Poslech článku

0:00 / 0:00 odhad

Hlasitost

Průběh čtení

0:00

0 %

Rychlost:

České předčítání hlasem vašeho zařízení.

Francie ho odmítla a darovala Habsburkům vojenského génia

Evžen Savojský, polní maršál, generalissimus císařských vojsk a prezident Dvorské válečné rady to neměl ze začátku vůbec jednoduché. Byl malý a podle dvorských drbů také mimořádně ošklivý, jeho matku podezírali z travičství a nad jeho sexuálním životem se ve Versailles vedly řeči, vedle kterých dnešní bulvár působí až skoro cudně. Navíc král slunce Ludvík XIV. v něm neviděl žádného velkého vojáka a když mladý Evžen Savojský zatoužil po vojenské kariéře, tak ho Francie odmítla. Jenže a možná i proto z vysmívaného „malého abbého“ vyrostl jeden z nejslavnějších vojevůdců své doby. Porážel Osmany, dobyl Bělehrad, srazil na kolena francouzské armády a ve Vídni si vybudoval paláce, které měly všem připomenout, kam až to může dotáhnout někdo, koho totálně odepsali. Král Slunce tehdy udělal něco, co by dnes žádný personalista asi nerad vysvětloval vedení firmy, odmítl jeho mimořádný talent a prakticky zadarmo ho celého daroval své konkurenci. Evžen František Savojský se narodil 18. října 1663 v Paříži do prostředí, kde se moc, peníze, sex, politika a rodinné intriky míchaly v jednom hrnci tak dokonale, že by z toho dnešní scenárista natočil několik seriálových řad. Jeho otec Evžen Mořic Savojský patřil k vysoké aristokracii, ale skutečnou hvězdou rodinných skandálů byla jeho matka Olympia Manciniová. Neteř všemocného kardinála Mazarina patřila mezi slavné Mazarinettes a v mládí měla velmi blízko k samotnému Ludvíku XIV. , k tomu Ludvíku XIV., jehož armády bude její syn později pomáhat porážet. Olympia byla krásná, ambiciózní a politicky aktivní, což byla ve Versailles kombinace schopná člověka vynést velmi vysoko a ještě rychleji poslat do vyhnanství. Když Francií otřásla slavná Travičská aféra, její jméno se ocitlo přímo uprostřed dvorského bahna. Královo vyšetřování tehdy odkrylo svět věštkyň, travičů, milostných lektvarů, magie, údajných černých mší a aristokratů, kteří měli překvapivě moderní problém: jak se elegantně zbavit člověka, který jim překáží. Olympia byla podezřívána ze styků s tímto prostředím a objevily se dokonce řeči, že mohla mít něco společného se smrtí vlastního manžela. Jinými slovy, budoucí největší habsburský vojevůdce vyrůstal ve stínu otázky, zda jeho tatínka náhodou neotrávila maminka. Důkazy pro tak dramatický závěr ale chyběly a Olympia nebyla za travičství odsouzena, ale Versailles bylo místo, kde pravomocný rozsudek nikdy nebyl podmínkou pro zničení pověsti a tak roku 1680 raději uprchla z Francie a Evženovi zůstalo slavné příjmení, aristokratický původ a pověst syna ženy, o které se šeptalo, že když vás pozve na večeři, možná je lepší nejdřív nechat ochutnat polévku někoho jiného. Ani samotný Evžen neměl u dvora právě image hrdiny, původně byl určen pro církevní kariéru a říkalo se mu pejorativně abbé de Savoie, savojský abbé. Byl drobný, hubený a podle popisů svých nepřátel také mimořádně nehezký. Největší zásluhu na jeho nelichotivém obrazu měla Liselotte Falcká, vévodkyně orleánská, žena, která dokázala ve svých dopisech rozebrat evropskou aristokracii způsobem, proti němuž by dnešní sociální sítě působily jako diplomatická akademie.

Od malého abbého k vítězi nad Francií

Evžen měl podle ní nápadné zuby, neustále pootevřená ústa, výrazný nos a celkově nebyl mužem, za kterým by se dámy otáčely na promenádě. Jenže Liselotte se nezastavila u nosu a zubů. Tvrdila také, že se mladý Evžen pohyboval v kruhu mužů spojovaných s homosexualitou, které dobové jazyky obviňovaly z takzvaného „italského nešvaru“. V těchto řečech se objevoval i abbé de Choisy, proslulý mimo jiné zálibou chození v ženských šatech. A protože dobrý drb musí mít pokračování, podle jedné tradované historky měl dokonce sám Evžen při odchodu z Francie použít ženský převlek. Pravda? Možná. Legenda? Dost pravděpodobně. Jestli Evžen skutečně miloval muže, ženy, zda byl zastánce obojího pohlaví, nebo si své milence jen dokázal lépe hlídat než ostatní aristokraté, dnes s jistotou nevíme. Jedno je jisté: nikdy se neoženil a neměl žádné oficiálně uznané děti. A Versailles, které dokázalo udělat sexuální skandál i z nevinného pohledu přes taneční sál, si samozřejmě nenechalo takovou příležitost ujít. Evžen měl ovšem jednu vadu, kterou mu Versailles nedokázalo odpustit. Nechtěl být tím, čím měl být. Nechtěl církevní kariéru, ale uniformu, koně a armádu. Požádal Ludvíka XIV. o možnost vojenské služby a král ho s výsměchem odmítl. Pozdější legenda z toho udělala nádhernou scénu: drobný mladík stojí před nejmocnějším monarchou Evropy, žádá o šanci a Král Slunce ho pošle pryč, protože v něm nevidí vojáka. Skutečné důvody byly složitější. Svou roli hrála rodinná ostuda, politika i Evženovo postavení. Výsledek ale zůstal stejný. Francie ho nechtěla a tak odešel k Habsburkům. Tradice mu připisuje slib, že se do Francie vrátí jedině se zbraní v ruce. Možná to nikdy neřekl. Jenže jeho další život vypadal, jako by si tu větu nechal vyrýt přímo nad postel. Roku 1683 přišel do habsburských služeb právě ve chvíli, kdy Osmané obléhali Vídeň. A tady začala jedna z nejpozoruhodnějších vojenských kariér evropských dějin. Ukázalo se, že muž, který podle Versailles nevypadal jako voják, má něco mnohem důležitějšího než široká ramena a krásný profil na jezdecký portrét. Měl nervy, odvahu, rychlé rozhodování a mimořádný instinkt poznat okamžik, kdy nepřítel udělal chybu a jeho kariérní postup byl samozřejmě pro tyto dispozice závratný. Ve 25 letech se stal polním maršálem, následovala Zeneta roku 1697. Osmanská armáda překračovala Tisu a byla rozdělená mezi oba břehy, Evžen uviděl příležitost a zaútočil. Výsledkem byla katastrofa Osmanů a jedno z největších habsburských vítězství té doby. Malý abbé, kterému se kdysi smáli kvůli vzhledu, byl najednou evropská vojenská celebrita. A potom přišla chvíle, kdy se Ludvíkovi XIV. jeho staré personální rozhodnutí vrátilo s úroky. Za války o španělské dědictví se Evžen postavil proti Francii. Muž narozený v Paříži, vychovaný ve francouzském prostředí a odmítnutý francouzským králem velel armádám bojujícím proti zemi svého narození. Jeho nejvýznamnějším spojencem se stal John Churchill, vévoda z Marlborough. Společně vytvořili velitelskou dvojici, která začala Francouzům způsobovat pořádně zatápět. Roku 1704 u Blenheimu neboli Höchstädtu rozdrtili francouzsko bavorské síly a odstranili vážné ohrožení Vídně. Následoval Turín roku 1706, kde Evžen pomohl zlomit francouzskou moc v severní Itálii, a Oudenaarde roku 1708. Nebyl ale neporazitelný. Malplaquet bylo krvavé vítězství zaplacené děsivými ztrátami a u Denainu roku 1712 utrpěl těžký neúspěch. Ale to už nic neměnilo na základní ironii celého příběhu. Ludvík XIV. který ho kdysi odmítl a nedal Evženovi místo ve francouzské armádě musel o několik desetiletí později řešit, jak ho porazit.

Bělehrad, Osmané a záhada Evženova soukromí

Po válkách s Francií mohl Evžen odejít do důchodu, sedět ve svém paláci, číst knihy a vyprávět hostům, jak kdysi porazil půl Evropy. Jenže místo toho se znovu pustil do Osmanů. Roku 1716 zvítězil u Petrovaradína a o rok později přišel Bělehrad. Jedna z těch vojenských situací, kdy se plán nejprve vyvíjí dobře a pak zjistíte, že máte problém ze všech stran. Evžen obléhal bělehradskou pevnost. Jenže k městu dorazila velká osmanská armáda a najednou byl obléhatel sám obklíčen. Před sebou pevnost, za sebou nepřítel, v táboře nemoci a zásobovací problémy. Většina rozumných lidí by v tu chvíli začala hledat cestu ven. Evžen začal hledat nejlepší místo k útoku. V srpnu 1717 vyrazil proti osmanské armádě, porazil ji a Bělehrad následně kapituloval. Pokud chtěl někdo ve Versailles ještě stále vtipkovat o malém abbém a jeho zubech, byla tohle právě ta vhodná chvíle kdy přestat. Vojenská sláva ale nevyřešila největší záhadu jeho života. Co se vlastně dělo v jeho ložnici? Evžen se nikdy neoženil. Žádná oficiální milenka, žádní uznaní levobočci, žádná manželka čekající doma s dynastickým dědicem. Pro barokního aristokrata mimořádně podezřelé chování. Vznikl tak obraz „Marta bez Venuše“, vojevůdce bez ženy. Staré homosexuální pomluvy z Paříže samozřejmě žily svým životem dál. Jenže pak se v jeho životě začali objevovat ženy, které celý jednoduchý obrázek dost komplikují. Během jednoho tažení se například zmiňuje tajemná italská dáma pohybující se v jeho blízkosti. Dokonce Voltaire později tvrdil, že ji znal. Byla to milenka? Možná. Nebo prostě další drb, protože lidé tehdy stejně jako dnes těžko snášeli představu, že slavný člověk může mít soukromí, o kterém nic nevědí. Mnohem významnější byla hraběnka Eleonora Batthyány Strattmann. Vdova, inteligentní aristokratka a žena, která se stala Evženovou mimořádně blízkou důvěrnicí. Navštěvoval ji téměř denně, večeřeli spolu, hráli karty a trávili dlouhé večery ve společnosti. Diplomatičtí pozorovatelé věděli, že Eleonora má k Evženovi dveře otevřené, a kdo chtěl něco prosadit, rozhodně nebylo špatné znát i ji. Samozřejmě se okamžitě rozjely klepy. Jsou milenci? Proč se nevezmou? A když už se barokní bulvární stroj pořádně rozjel, objevily se pověsti, že by Evžen mohl být otcem některých jejích dětí. Chronologie těmto historkám příliš nepřeje a žádný důkaz nemáme, ale krásně ukazují absurditu jeho pověsti. Jedni tvrdili, že miluje muže. Druzí mu přisuzovali tajnou milenku. Třetí mu rovnou vyrobili nemanželské potomky. Evžen k tomu všemu zachovával elegantní mlčení. A možná právě proto se o něm mluvilo ještě víc. Kdybychom Evžena znali jen z jezdeckých soch, mohli bychom si představovat člověka, který celý život spal ve stanu a k snídani jedl střelný prach. Ve skutečnosti to byl mimořádně kultivovaný a také mimořádně bohatý muž. Sloužil třem císařům, Leopoldovi I., Josefovi I. a Karlovi VI., stal se prezidentem Dvorské válečné rady, diplomatem a jedním z nejvlivnějších mužů habsburské monarchie. Nebyl jen generál. Byl součástí samotného centra moci. Nejviditelnějším symbolem jeho úspěchu se stal vídeňský Belvedere. Nádherný barokní komplex se zahradami, uměním a reprezentativními prostorami. Je těžké nevnímat v tom jistou osobní satisfakci. Ve Francii ho kdysi považovali za malého abbého bez budoucnosti. Ve Vídni si postavil sídlo, které dodnes patří k nejslavnějším palácům Evropy. A Evžen nebyl žádný nevzdělaný voják, který by knihy používal jen k podložení křivé skříně. Vybudoval jednu z nejvýznamnějších soukromých knihoven své doby s přibližně patnácti tisíci tisky a rukopisy.

Belvedere, tisíce knih a konec vojenské legendy

Sbíral historii, geografii, filozofii, vědu i vzácná ilustrovaná díla. Člověk, který dopoledne rozhodoval o pohybu armád, mohl večer řešit nákup vzácného rukopisu. A protože palác, obrazy a patnáct tisíc knih zřejmě stále nebyly dostatečnou ukázkou společenského postavení, měl také vlastní zvěřinec s exotickými zvířaty. Barokní elita milovala menagerie, protože živý exotický tvor byl perfektní způsob, jak návštěvě nenápadně sdělit, že jste tak bohatí a máte takové kontakty, že vám někdo dopravil přes půl světa zvíře jen proto, abyste se na něj mohli dívat ze zahrady. Evženův svět tak tvořily bitevní mapy, paláce, umělecké sbírky, knihy, zahrady a exotická fauna. Zároveň o něm kolovaly historky, že v běžných výdajích dokáže být překvapivě šetrný. Barokní verze člověka, který si koupí palác, ale pak se rozčiluje, že mu někdo naúčtoval o dva krejcary víc za večeři. Jeho bohatství bylo obrovské. Statky, rezidence, umělecké předměty, knihovna. Jenže existoval jeden problém. Neměl děti. Neměl manželku. Neměl přímého dědice, kterému by celé své soukromé impérium připravil k převzetí. Ve třicátých letech 18. století byl Evžen stále legendou, ale jeho legenda už začínala stárnout. Ve válce o polské dědictví se ještě jednou postavil proti Francouzům, jenže mu bylo přes sedmdesát. Člověk může porazit Osmany u Zenty, Francouze u Blenheimu a vyhrát zoufalou bitvu před Bělehradem, ale stáří je protivník, kterého nelze obejít jízdou ani rozstřílet děly. Evžen Savojský zemřel 21. dubna 1736 ve Vídni ve věku 72 let. Kolem jeho posledního večera se později vyprávělo, že ještě trávil čas s Eleonorou Batthyány, večeřel či hrál karty a pak odešel domů. Ráno už nežil. Po desítkách let válek, střelby, epidemických táborů a bitev zemřel nejslavnější voják monarchie tiše ve své posteli. Bez manželky. Bez oficiálních potomků. Dědictví nakonec připadlo příbuzné Viktorii Savojské a Evženův soukromý svět se začal rozpadat. Ludvík XIV. vládl Francii déle než sedmdesát let a za tu dobu udělal určitě větší chyby než odmítnutí jednoho hubeného mladíka. Tahle ale měla mimořádně povedenou pointu. Král Slunce odmítl malého abbého a Habsburkové v něm dostali Evžena Savojského. A Francie pak několik desetiletí zjišťovala, jak drahý dárek právě její král poslal nepříteli.

Zdroje: Vojenský historický ústav Praha – Evžen Savojský a bitva u Zenty | Encyclopaedia Britannica – Prince Eugene of Savoy | Oxford Dictionary of National Biography – Eugene of Savoy