Největší alchymistické centrum českých zemí neleželo v Praze, ale překvapivě v Budyni nad Ohří kdysi.
České předčítání hlasem vašeho zařízení.
Budyně nad Ohří se na přelomu 16. a 17. století proměnila v jedno z největších center alchymie v českých zemích. Jan Zbyněk Zajíc z Hazmburka zde financoval laboratoře, ve kterých alchymisté hledali kámen mudrců a pokoušeli se proměnit olovo ve zlato.
Šlechtic, který chtěl vyrobit zlato
Jmenoval se Jan Zbyněk Zajíc z Hazmburka a rozhodně to nebyl žádný pomatený stařík zavřený ve sklepě mezi baňkami. Patřil k nejvzdělanějším českým šlechticům své doby. Byl prezidentem apelačního soudu, dvorním radou císaře Rudolfa II., mecenášem umění i vědy a vlastnil jednu z největších šlechtických knihoven v českých zemích. Ovládal několik jazyků, zajímal se o astronomii, filozofii, medicínu i chemii a mohl si dovolit prakticky cokoli. Jenže stejně jako Rudolf II. propadl jediné vášni, která mu nakonec přerostla přes hlavu. Alchymii. Dnes si při tom slově většina lidí představí vousatého kouzelníka, který v kotlíku vaří zelenou břečku a mumlá zaklínadla. Skutečnost byla ale mnohem zajímavější. Alchymie tehdy představovala špičku vědy. Právě z ní se později zrodila chemie, farmacie nebo moderní laboratorní techniky. Alchymisté zdokonalovali destilaci, vyráběli minerální kyseliny, zkoumali kovy, hledali nové léky a experimentovali s materiály. Vedle skutečné vědy je ale poháněl jeden velký sen. Objevit legendární kámen mudrců. Podle tehdejší víry dokázal proměnit obyčejné olovo ve zlato, připravit elixír života, zastavit stárnutí a vyléčit každou nemoc. Dnes to zní jako zápletka fantasy filmu, tehdy tomu ale věřili i největší učenci Evropy. Jan Zbyněk byl přesvědčený, že právě on bude tím, kdo tento objev učiní. V Budyni nad Ohří proto vybudoval něco, co bychom dnes bez nadsázky nazvali soukromým výzkumným ústavem. Zaměstnával alchymisty, lékaře, astronomy, hutníky i překladatele starých spisů. Nakupoval nejdražší laboratorní vybavení, chemikálie z Benátek, Německa i Itálie a nechával stavět stále nové pece. Podle některých dobových zpráv se dokonce chlubil, že do alchymie investoval více peněz než samotný císař Rudolf II. Jestli trochu přeháněl, dnes už nikdo nezjistí. Jisté ale je, že jeho laboratoře patřily k nejlepším v celé střední Evropě.
Budyňský hrad jako chemická továrna
Zapomeňte ale na představu jedné zaprášené místnosti s několika baňkami. Budyňský hrad se na několik let proměnil doslova v chemickou továrnu. V jedné jeho části se tavily kovy, jinde se destilovaly kapaliny, o patro výš učenci studovali staré rukopisy a ve sklepeních se rozpalovaly pece na teploty, které naháněly strach i zkušeným kovářům. V laboratořích nechyběly retorty, keramické kelímky, kupelační pece, skleněné baňky, váhy ani stovky lahviček s podivnými látkami. Ve vzduchu byl cítit zápach síry, rtuti a spáleného uhlí, z komínů stoupal hustý kouř a v noci byly vidět šlehající plameny. Pro obyvatele Budyně to muselo působit jako samotná dílna pekel. Není divu, že se začaly šířit zvěsti o čarodějnictví. Ve skutečnosti se zde ale často odehrávala skutečná věda. Jedním z nejdůležitějších procesů byla například kupelace, starověká metoda oddělování zlata od ostatních kovů. Alchymista smíchal rozdrcenou rudu s olovem, zahřál ji v peci a po několika hodinách zůstala na dně nádoby malá zlatá kulička. Dnes víme, že zlato bylo v rudě od začátku a proces ho pouze oddělil. Jenže tehdejší lidé nic netušili o atomech ani chemických prvcích. Viděli jen to, že někdo vhodil do pece olovo a vytáhl zlato. Přesně proto vznikaly legendy o lidech, kteří umí vyrábět bohatství z ničeho. Stejný princip si možná vybaví fanoušci filmové Angeliky. Hrabě Joffrey de Peyrac je tam obviňován z čarodějnictví právě proto, že umí získávat zlato pomocí tehdy neznámých metalurgických postupů. Jan Zbyněk ale nebyl spokojený s tím, že zlato pouze oddělí z rudy. To bylo pro něj málo. Jeho cílem byla skutečná transmutace, tedy proměna obyčejného olova ve zlato. Sen, za kterým šly celé generace alchymistů a který se nakonec stal také jeho nejdražší životní posedlostí.
Kámen mudrců, slavní alchymisté a rostoucí dluhy
Jenže čím déle experimenty trvaly, tím víc se ukazovalo, že sen o výrobě zlata nebude zadarmo. Do Budyně přijížděli slavní učenci z celé Evropy a mezi nimi i jeden z nejznámějších českých alchymistů Bavor Rodovský z Hustiřan. Nebyl to žádný podvodník, jak si dnes lidé často představují. Překládal latinské odborné spisy, psal vlastní knihy a patřil mezi nejuznávanější znalce alchymie své doby. Tradice mu dokonce připisuje autorství první české tištěné kuchařky. Historie má zkrátka zvláštní smysl pro humor. V Budyni se scházeli lidé, kteří byli přesvědčeni, že stojí na prahu objevu, jenž navždy změní svět. Ve dne tavili kovy, v noci studovali staré rukopisy a hledali v nich zapomenuté recepty arabských, řeckých i egyptských učenců. Podle některých tradic sem zavítali také slavný astronom Tycho Brahe, anglický učenec John Dee nebo proslulý Edward Kelley, kterého Rudolf II. povýšil do šlechtického stavu, protože věřil, že opravdu dokáže vyrábět zlato. Ne všechny tyto návštěvy jsou historicky stoprocentně doložené, ale ukazují, jakou pověst Budyně mezi tehdejšími učenci měla. Zatímco se dnes mluví hlavně o Pražském hradě, tehdy se šeptalo, že i na severu Čech vzniká místo, kde se možná rodí největší objev lidských dějin. Jenže každá pec spolykala další peníze, každá nová várka chemikálií stála malé jmění a každý další experiment končil stejným výsledkem. Zlato nikde. Dluhy naopak rostly rychleji než naděje. Jan Zbyněk neutrácel za války, hazard ani milenky. Jeho nejdražší vášní byla věda. A právě ta ho pomalu přiváděla k bankrotu. Ironie je téměř dokonalá. Muž, který chtěl objevit nekonečný zdroj bohatství, postupně přicházel o to skutečné. Nakonec musel roku 1614 Budyni nad Ohří prodat Adamu ze Šternberka. Jeden z nejbohatších českých šlechticů tak přišel o své sídlo právě kvůli tomu, že se snažil vyrábět zlato. Kdyby to nebyla historická skutečnost, znělo by to jako nepovedený vtip.
Zlaté sochy, Kvašnička a legenda, která přežila
Přesto po Janu Zbyňkovi nezůstaly jen dluhy. Zůstaly také legendy, které v Budyni žijí dodnes. Tou nejslavnější je příběh o zlatých sochách. Podle pověsti se alchymistům nakonec přece jen podařilo zlato vyrobit. Jan Zbyněk z něj prý nechal odlít několik soch a ukryl je do tajných chodeb pod hradem. Jejich strážcem se měl stát záhadný kamenný muž přezdívaný Kvasnička. Někteří tvrdí, že jde o alchymistu, jiní v něm vidí permoníka a další jsou přesvědčeni, že jeho pohled ukazuje přesné místo ukrytého pokladu. Má to ale jeden háček. Socha byla během staletí několikrát přemístěna, takže pokud opravdu na něco ukazovala, dnes už možná míří úplně jinam. Pod budyňským hradem se navíc skutečně nacházejí rozsáhlé sklepy, které daly vzniknout dalším pověstem o tajných laboratořích, zazděných místnostech a podzemních chodbách. Poklad se dosud nenašel, ale to nikdy nezabránilo dalším hledačům, aby to zkusili znovu. A možná právě v tom spočívá největší kouzlo Budyně nad Ohří. Není to jen příběh o člověku, který chtěl vyrábět zlato. Je to příběh o době, kdy se věda, víra, pověry i lidská touha po bohatství prolínaly tak těsně, že je od sebe téměř nešlo oddělit. Navíc má celý příběh překvapivou tečku. Moderní fyzika dnes skutečně umí přeměnit olovo ve zlato. Nepotřebuje k tomu kámen mudrců ani tajemné zaklínání, ale urychlovače částic za miliardy korun. Technicky je to možné, ekonomicky naprostý nesmysl. Kdyby to Jan Zbyněk Zajíc z Hazmburka věděl, možná by se jen hořce usmál. Po čtyřech stech letech se ukázalo, že jeho sen nebyl úplně bláznivý. Jen se narodil o několik století příliš brzy. A právě proto patří Budyně nad Ohří mezi nejpozoruhodnější místa české historie. Ne kvůli tomu, že se zde zlato skutečně vyrábělo, ale protože se zde odehrál jeden z nejodvážnějších vědeckých experimentů své doby. Historie totiž znovu připomíná, že hranice mezi géniem a pošetilostí bývá někdy tenčí než plátek zlatého listu.
Zdroje: Město Budyně nad Ohří – Vodní hrad a Jandovo muzeum | Český rozhlas – Budyně nad Ohří: Hlídač Kvasnička | Hospodářské noviny – Na Budyni po stopách alchymistů
Související články
České zeměLhota: Největší developerský projekt českého středověku přinesl nové vesnice, pole i bohatství celé zemi.
České zeměHrad Dobronice přežil staletí. Nakonec ho málem zničili lidé, kteří potřebovali kámen
StředověkLitoměřice, zapomenuté město, které kdysi patřilo mezi nejbohatší a nejmocnější v celém Českém království
Vladimír Dlouhý
Historie, která se dá číst i bez učebnice.
Příběhy lidí, válek, zbraní, dynastií a zapomenutých událostí.
