Hitlerova největší rasová hádanka: Byli Češi méněcenní Slované, nebo ztracení Germáni?
České předčítání hlasem vašeho zařízení.
Nacistické rasové teorie si s českým národem dlouho nevěděly rady. Na jedné straně hlásaly nadřazenost Germánů, na druhé připouštěly, že značná část Čechů má být vhodná ke germanizaci.
Češi jako problém nacistické rasové teorie
Nacisté chtěli svět rozdělit na nadřazené a méněcenné národy, na pány a otroky, jenže pak narazili na Čechy a právě na nich se jejich rasová teorie eugeniky začala rozpadat na prach. Podle Hitlerovy ideologie byli Němci totiž nadřazenou rasou a Češi jen další Slované. Jenže ani mezi slovanskými národy nacisté nedělali rovnítko. Zatímco například Poláci měli být podle dlouhodobých plánů z velké části vysídleni, zotročeni nebo zlikvidováni, u Čechů byla situace mnohem složitější. České země totiž představovaly průmyslové srdce střední Evropy a nacisté si velmi dobře uvědomovali, že bez českých továren by jejich válečná mašinérie ztratila výkon. Nacističtí rasoví odborníci vycházející z eugenických teorií navíc tvrdili, že významná část Čechů, podle některých odhadů až 60 procent, má údajně „germánskou krev“, a je proto vhodná ke germanizaci. Nešlo o žádný projev úcty k Čechům, ale o čistý pragmatismus. Německá říše potřebovala české dělníky, konstruktéry, techniky i jejich továrny. A právě tady vznikl problém. Jak vysvětlit, že národ označovaný za „méněcenný“ vyráběl tanky, děla, lokomotivy, automobily i špičkové strojírenské výrobky, bez kterých by se německá armáda jen těžko obešla? Škodovy závody, ČKD, Tatra nebo Zbrojovka Brno patřily k nejmodernějším podnikům v Evropě a Protektorát byl jednou z nejvýkonnějších průmyslových oblastí celé Třetí říše. Když se realita nevejde do ideologie, nezmění se realita, ale ideologie a nacisté tak stáli před nepříjemnou volbou. Buď přiznat, že jejich rasová teorie nefunguje, nebo ji přepsat. Vybrali si druhou možnost.
Měření lebek, nosů a hledání „germánské krve“
A tak nastoupila nacistická pseudověda. Antropologové, rasoví odborníci SS i speciální komise začali v naší kotlině měřit lebky, délku nosů, tvar čela, odstín očí, barvu vlasů i rodokmeny. Jejich úkol nebyl najít pravdu, ale potvrdit předem připravený závěr. Dnes to připomíná špatnou grotesku, tehdy však šlo o zcela vážnou úřední činnost. Podle výsledků těchto posudků se rozhodovalo, kdo je údajně rasově hodnotný, kdo se může poněmčit a kdo představuje problém. Z „českého problému“ se tak z nás najednou stali téměř ztracení Germáni, kteří se jen zapomněli, jakým jazykem mají mluvit. Jenže nacisté nezůstali jen u teorií. Rasová komise mohla člověku doslova rozhodnout o budoucnosti. Každý údaj putoval do formulářů, které měly určit, jestli je dotyčný dostatečně „germánský“. Na základě podobných posudků se rozhodovalo o zaměstnání, možnostech poněmčení i budoucnosti celé rodiny. Ještě děsivější byly plány s další generací. Nacisté věřili, že děti označené za rasově vhodné lze odtrhnout od jejich národa a vychovat z nich loajální Němce. V okupované Evropě se to týkalo především Polska, podobné úvahy však existovaly i pro české země. Nešlo přitom o nápady několika podivínů zavřených v laboratoři. Podobné plány podporovali i nejvyšší představitelé okupační správy v čele s Reinhardem Heydrichem a Karlem Hermannem Frankem. O tom, kdo je zrovna „rasově vhodný“, tak často nerozhodovala věda, ale okamžitá potřeba nacistického režimu. Přesně tak funguje každá ideologie, která se začne tvářit jako věda.
Germanizace, vysídlení a teror v Protektorátu
Jenže nacistické plány nezůstaly jen na papíře. Z rasových teorií se postupně stal návod, jak naložit s celým českým národem po očekávaném vítězství Německa. Nepočítalo se s tím, že by byli všichni Češi jednoduše vyhlazeni. To by byla i z pohledu nacistů ekonomická sebevražda. Protektorát patřil k nejvýkonnějším průmyslovým oblastem celé říše a české továrny byly pro Wehrmacht doslova zlatým dolem. Proto vznikl pragmatický plán. Část obyvatel měla být podle nacistických představ poněmčena, část dál pracovat pro říši a ti, které režim označil za rasově nebo politicky nepřijatelné, měli být po válce vysídleni nebo odstraněni. Nejtvrdší podobu dostaly tyto úvahy po příchodu Reinharda Heydricha do Prahy. Dokud výroba běžela a dělníci plnili normy, mluvilo se o germanizaci. Jakmile zesílil odboj, nastoupil teror. Lidice, Ležáky, stanné právo, popravy a tisíce lidí odvlečených do koncentračních táborů ukázaly, jak rychle se z učených teorií stává vražedná praxe. Ani uvnitř nacistického vedení přitom nepanovala úplná shoda. Heydrich, Karl Hermann Frank i další představitelé režimu se lišili v tom, jak rychle a jak tvrdě postupovat, jedno však měli společné. Český národ nesměl po vítězství Německa zůstat samostatným politickým ani kulturním společenstvím. O tom, zda byl někdo označen za „vhodného“, tak často nerozhodovala věda, ale okamžitá potřeba režimu. Když byly potřeba zbraně, byli Češi nepostradatelní. Když se vzepřeli, stávali se přes noc nepřáteli říše.
Když se rasová pseudověda začala rozpadat
Absurdní na celé věci bylo, že čím víc se však nacisté snažili své rasové teorie dokazovat, tím víc se do nich sami zamotávali. Ukázalo se totiž, že ani lidé, kteří se považovali za „čisté Němce“, často neodpovídali představám vlastních rasových odborníků. Podobné rozpory se objevovaly nejen u Čechů, ale také u sudetských Němců nebo obyvatel jiných částí říše. Po staletí spolu lidé ve střední Evropě žili, obchodovali, uzavírali smíšená manželství a stěhovali se přes hranice, takže představa oddělených a čistých ras se rozpadala pod rukama samotných nacistických antropologů. Čím více lebek změřili, tím méně jejich vlastní teorie dávaly smysl. Místo důkazů o nadřazenosti nacházeli stále více důkazů o tom, že skutečný svět je mnohem pestřejší než ideologické příručky Třetí říše. Největší ironie přišla po válce. Rasové výzkumy třetí říše se nehodily nakonec vůbec nikomu. Nacistická propaganda je raději příliš nepřipomínala, protože bouraly mýtus o čisté germánské krvi a bolševický režim je zase nechal zapadnout, protože narušovaly obraz jednoduchého a odvěkého střetu Čechů a Němců. Moderní genetika dnes říká něco mnohem prostšího. Obyvatelé Česka, Rakouska, Bavorska, Saska, Slovenska i části Polska jsou si geneticky velmi blízcí, protože střední Evropa byla po tisíce let prostorem migrace a smíšených sňatků. Neexistuje žádná „česká krev“ ani „německá krev“. Existují jen lidé a jejich společná historie. Historie nám tím znovu připomíná jednoduchou pravdu, když jakákoliv ideologie začne přepisovat vědu, nevznikají objevy, ale jen zabalené nesmysly.
Zdroje: United States Holocaust Memorial Museum – Nazi Racism | United States Holocaust Memorial Museum – Czechoslovakia | United States Holocaust Memorial Museum – Reinhard Heydrich a politika v Protektorátu
Související články
stoletíKousek od Prahy vznikl za druhé světové války jeden z největších výcvikových prostorů Waffen SS v Evropě
České zeměEmil Hácha. Prezident, kterého Hitler zlomil, český národ po válce nespravedlivě odsoudil a komunisté z něj udělali zrádce.
České zeměSvatováclavská rota. Český pokus bojovat za Hitlera skončil dřív, než pořádně začal
Vladimír Dlouhý
Historie, která se dá číst i bez učebnice.
Příběhy lidí, válek, zbraní, dynastií a zapomenutých událostí.
