Historie zmrzliny: Když stála víc než zlato

Poslech článku

0:00 / 0:00 odhad

Hlasitost

Průběh čtení

0:00

0 %

Rychlost:

České předčítání hlasem vašeho zařízení.

Když byl led pokladem a zmrzlina luxusem

Představa léta bez zmrzliny je pro spoustu z nás naprostá apokalypsa. Sluníčko může pálit, dovolená může propršet a peněženka může zůstat prázdná, ale jakmile zmizí zmrzlina, jako by léto přestalo existovat. Tahle nádherná ledová radost má za sebou až neuvěřitelný historický příběh. Kvůli těmto několika sladkým soustům lidé totiž lezli až na vrcholky hor pro sníh, stavěli obří ledárny uprostřed pouště a utráceli celé jmění. Zmrzlina bývala po hromadu let výsadou jen králů a císařů. Než se dostala do rukou obyčejných smrtelníků, urazila cestu dlouhou více než dva tisíce let.

Perské jachčály, čínský sníh a Neronovy pochoutky

Zkuste si představit svět úplně bez mrazáků, ledniček a elektřiny. A i bez toho dnešního uz normálního luxusu si před více než dvěma tisíci lety lidé dokázali dopřát stejné ledové dobroty jako my. Ve starověké Persii stavěli obrovské hliněné stavby zvané jachčály, které fungovaly jako přírodní lednice. Uprostřed rozpálené pouště v nich dokázali uchovat led celé měsíce. Perská šlechta si pak pochutnávala na ledu s růžovou vodou, ovocem a medem, zatímco většina světa ještě netušila, že jednou budou lidé vášnivě řešit, jestli je lepší pistácie, slaný karamel nebo sušenka s vanilkou. Také v Číně míchali sníh s mlékem a rýží a římští císaři si nechávali nosit sníh až z dalekých hor. Císař Nero prý posílal služebníky na dlouhé výpravy jen proto, aby si mohl dopřát ledovou pochoutku. Dnes se leckomu nechce dojít ani pár set metrů do nejbližší cukrárny. A led, ten býval doslova pokladem. V zimě se vyřezával ze zamrzlých jezer, ukládal do ledoven a lodě ho převážely přes půl světa. Jen kvůli tomu, aby si někdo mohl v létě vychutnat něco studeného. Když se na to člověk podívá zpětně, lidstvo mělo své priority vždycky dokonale srovnané.

Italská revoluce a cesta zmrzliny do Paříže

Ta opravdová zmrzlinová revoluce přišla až v renesanční Itálii. Tam se z obyčejného ledu stalo kulinářské umění. Dodnes se historici přou, kdo byl skutečným otcem moderní zmrzliny. Jedni ukazují na florentského mistra Bernarda Buontalentiho, jiní připomínají kuchaře z rodu Medicejských. A pak je tu slavná legenda o Marcu Polovi, který měl recept přivézt z Číny. Zní to krásně, jenže důkazy chybějí. Ale ruku na srdce, bez podobných legend by byla historie o dost chudší. Když se Kateřina Medicejská provdala do Francie, přivezla s sebou italské cukráře a francouzská šlechta objevila další důvod, proč pořádat okázalé hostiny. V roce 1686 otevřel v Paříži Francesco Procopio slavnou kavárnu Café Procope a zmrzlina přestala být výsadou panovníků. Vyráběla se bez elektřiny. Směs se chladila v nádobě obklopené ledem se solí, která dokázala snížit teplotu pod bod mrazu. Trocha fyziky, trocha chemie a spousta trpělivosti. Když si dnes někdo stěžuje, že mu rozvoz zmrzliny trvá dvacet minut, možná by měl být rád, že nemusí nejdřív vyrazit na zamrzlý rybník sekat led.

Lednička proměnila královský luxus v běžnou radost

Pak přišlo devatenácté století a všechno se změnilo. Objevily se první zmrzlinové strojky, později ledničky a zmrzlina se z luxusu proměnila v radost pro každého. Dvacáté století přidalo kornouty, nanuky, točenou zmrzlinu a nekonečné množství příchutí. Vanilka, čokoláda, pistácie, levandule, chilli nebo dokonce česnek. Člověk má občas pocit, že někteří výrobci soutěží spíš o to, kdo zákazníka šokuje, než kdo mu zachutná. Přesto zůstává zmrzlina jedním z mála jídel, která dokážou vrátit člověka do dětství. Jeden kopeček a najednou jsou pryč starosti s účty, politikou i prací. Možná právě proto přežila tisíce let, pády říší, války i technologické revoluce. Protože některé věci lidé zkrátka nikdy nevzdají. A kdyby se jednou civilizace opravdu zhroutila, je dost možné, že první otázka přeživších nebude, kdo se stane novým vládcem. Ale kdo umí udělat opravdu dobrou zmrzlinu.