Černé lodě Japonsko: Jak Perry otevřel zemi samurajů

Poslech článku

0:00 / 0:00 odhad

Hlasitost

Průběh čtení

0:00

0 %

Rychlost:

České předčítání hlasem vašeho zařízení.

Černé lodě Japonsko změnily navždy. Osmého července 1853 se v Tokijském zálivu objevil pohled, který Japonci nikdy předtím neviděli.

Černé lodě připluly otevřít Japonsko

Osmého července 1853 se v Tokijském zálivu objevil pohled, který Japonci nikdy předtím neviděli. Z komínů čtyř amerických válečných lodí stoupal hustý černý kouř a jejich mohutné železné boky působily vedle japonských plachetnic jako zjevení z jiného světa. Komodor Matthew Perry připlul do Japonska s jednoduchým vzkazem. Otevřete své přístavy americkému obchodu. Dobrovolně, nebo pod hlavněmi děl. Pro většinu světa to byla jen další diplomatická mise. Pro Japonsko to znamenalo začátek konce více než dvousetleté izolace a okamžik, který navždy změnil osud samurajů. Jenže proč vlastně vyvolaly pouhé čtyři lodě v tak mocné zemi téměř paniku? Odpověď se musí hledat o dvě století dříve. Tokugawský šógunát tehdy nabyl přesvědčení, že evropské mocnosti dobývají Asii podle stále stejného mustru. Nejprve připluly obchodní lodě, po nich dorazili misionáři a nakonec se na obzoru objevily válečné flotily, vojáci a koloniální úředníci. Pro samurajské vládce to nebyla náhoda, ale jasně čitelný vzorec. Kde Evropané zakotvili, tam se dříve nebo později začali usazovat natrvalo a jejich obchodní stanice se měnily v pevnosti, vojenské základny a nakonec v evropské kolonie. Šógunát nechtěl čekat, až stejný osud potká i Japonsko. Navíc chtěl za každou cenu udržet moc ve vlastních rukou, zastavit rostoucí vliv křesťanských misionářů a nedovolit cizím mocnostem, aby začaly mluvit do toho, jak se bude jejich země řídit. Výsledkem bylo jedno z nejodvážnějších politických rozhodnutí své doby. Japonsko na více než dvě století zabouchlo své dveře před světem a vsadilo všechno na jedinou kartu. Když Evropu nepustíme dovnitř, neskončíme jako velká část tehdejší Asie.

Proč se šógunát bál evropského kolonialismu

Nebyla to žádná paranoia ani přehnaná opatrnost. Šógunát měl před očima dost příkladů, které mu naháněly husí kůži. Španělé během několika desetiletí ovládli obrovská území v Americe a z Filipín vytvořili svou kolonii. Portugalci ovládali důležité obchodní uzly od Indie až po Čínu. Nizozemská Východoindická společnost se z obyčejné obchodní firmy proměnila v téměř samostatný stát s vlastní armádou, loďstvem i právem vyhlašovat válku a postupně si podmanila dnešní Indonésii. Britská Východoindická společnost začínala jako parta obchodníků, ale nakonec ovládla velkou část Indie. A nebylo to jen o obchodu. Evropané v mnoha částech Asie využívali otrockou nebo nucenou práci a portugalští obchodníci v 16. století odváželi do zahraničí i Japonce prodané do otroctví. To už nebyla vzdálená politika. To byl jasný důkaz, že za leskem exotického zboží se může skrývat mnohem temnější tvář evropské expanze. V očích šógunátu tak Evropa nepřivážela jen nové zboží a technologie, ale také náboženství, politický vliv a nakonec i vojáky, kteří by mohli Japonce připravit o svobodu. Když pak v letech 1637 až 1638 vypuklo povstání Šimabara, které bylo především vzpourou proti vysokým daním, ale mezi povstalci bylo mnoho křesťanů, padly poslední pochybnosti. Křesťanství bylo zakázáno, misionáři vyhnáni a vznikl systém sakoku. Japonsko se na více než dvě století uzavřelo před většinou okolního světa.

Dežima: malé okno Japonska do Evropy

Jenže zavřít dveře ještě neznamená přestat poslouchat, co se děje venku. Zatímco Evropa mezi sebou vedla jednu válku za druhou a budovala koloniální říše, země vycházejícího slunce prožívala více než 250 let mimořádně dlouhé období míru. Z rybářské osady Edo vyrostlo jedno z největších měst planety se statisíci, později s více než milionem obyvatel. Samurajové nosili u pasu dva meče jako symbol svého postavení, obchodníci bohatli, rozkvétalo divadlo kabuki, čajové obřady, poezie i slavné dřevotisky ukiyo-e. Šógunát ale nebyl tak naivní, aby se od světa úplně odřízl. Dobře věděl, že informace mají stejnou cenu jako zlato. Proto ponechal jediné malé okno do Evropy – umělý ostrůvek Dežima v přístavu Nagasaki. Na několika tisících metrech čtverečních žili nizozemští obchodníci, kteří nesměli ostrov bez zvláštního povolení opustit. Každá loď byla důkladně prohledána, každý dopis zkontrolován a každý jejich krok sledovali samurajové. Přesto právě přes Dežimu proudily do Japonska evropské knihy, lékařské atlasy, mapy, astronomické poznatky, fyzikální objevy i technické novinky. Japonci tomu říkali rangaku neboli holandské vědy. Učili se nizozemsky, překládali evropské knihy a pečlivě sledovali, jak se svět za mořem mění. Izolace tak nebyla úplným odříznutím od světa, ale pečlivě kontrolovaným filtrem. Šógunát chtěl převzít evropské znalosti a technologie, nikoli evropské vojáky, misionáře nebo jejich politický vliv. Jenže zatímco se Japonsko drželo starého řádu, svět se měnil závratnou rychlostí. Evropa prošla průmyslovou revolucí. Parní stroje změnily výrobu, železnice spojily města, ocelové lodě vytlačily dřevěné plachetnice a moderní děla dokázala během několika hodin zničit pevnosti, které dříve odolávaly celé měsíce. Posledním varováním byla první opiová válka. Británie během několika let pokořila mnohonásobně větší Čínu a donutila ji otevřít své přístavy. Japonští úředníci četli tyto zprávy s rostoucí nervozitou. Jestli evropské dělové čluny pokořily tak obrovskou říši, jak dlouho potrvá, než zaklepou i na dveře Japonska?

Perry, Kanagawská smlouva a konec samurajského světa

Odpověď už čekala za obzorem. Osmého července 1853 vpluly do Tokijského zálivu čtyři americké válečné lodě komodora Matthewa Perryho. Z jejich komínů stoupal hustý černý kouř a Japonci jim okamžitě začali říkat Kurofune – Černé lodě. Pro většinu obyvatel to nebyla obyčejná návštěva. Spíš zjevení z jiného světa. Perry přijel vyhrát válku, aniž by ji musel vést. Moc dobře věděl, že jediný pohled na moderní parní fregaty udělá větší dojem než tisíc vystřelených granátů. Odmítl jednat s místními úředníky, požadoval předání dopisu amerického prezidenta pouze nejvyšším představitelům šógunátu a nechal své lodě předvést jejich palebnou sílu. Vzkaz byl jednoduchý. Otevřete přístavy po dobrém, nebo je otevřeme silou. Samurajové byli odvážní bojovníci, ale ani ta nejostřejší katana nedokázala přeseknout železný bok moderní fregaty. Šógunát pochopil, že po více než dvou stoletích izolace technologicky zaostal. Po Perryho návratu v roce 1854 byla podepsána Kanagawská smlouva a Japonsko poprvé po dlouhé době otevřelo své přístavy cizincům. Pro mnoho Japonců to byla národní potupa a důkaz, že vláda Tokugawů už nedokáže zemi ochránit. Po celé zemi se začalo ozývat heslo „Ctěte císaře, vyžeňte barbary“ a kdysi neotřesitelný šógunát se začal hroutit. Následovala restaurace Meidži, konec samurajské éry, zrušení feudálního systému, železnice, továrny, moderní školství, branná povinnost i armáda vycvičená podle evropských vzorů. Ironie dějin nemohla být větší. Země, která se více než dvě století bránila evropskému vlivu, během jediné generace převzala západní technologie rychleji než téměř kdokoliv jiný. A právě díky tomu se nikdy nestala kolonií. Naopak. Za několik desetiletí už bylo Japonsko natolik silné, že samo porazilo carské Rusko a začalo budovat vlastní koloniální říši. Perry možná připlul otevřít Japonsko světu. Ve skutečnosti ale otevřel cestu ke zrodu nové světové velmoci, která navždy změnila dějiny Asie.

Zdroje: U.S. Department of State – The United States and the Opening to Japan, 1853 | Library of Congress – Pacific Encounters in Nineteenth-Century Japan | National Archives – Treaty of Kanagawa 