Jak Francie politicky projela válku, kterou vojensky vyhrála. Měla tam přes půl milionu vojáků a přesto Alžírsko ztratila.
České předčítání hlasem vašeho zařízení.
Alžírsko bylo Francií. Alžířané to viděli jinak
Alžírská válka patří mezi nejkrvavější a zároveň nejméně známé konflikty 20. století. Francouzi říkali: „Alžírsko je Francie.“ Ale Alžířané si to zjevně nemysleli a obě strany byly navíc naprosto přesvědčené, že mají pravdu, a když si dva národy nárokují stejnou zemi jako svůj domov, bývá válka často jen otázkou času. Nešlo přitom jen o střet dvou názorů, ale dvou zcela odlišných světů. Francouzi mluvili francouzsky, většina Alžířanů arabsky nebo berberskými jazyky a mnoho z nich si s Francouzi navzájem vůbec nerozuměli. Zatímco přibližně milion evropských kolonistů považoval Alžírsko za svůj domov a nedílnou součást Francie, kolem devíti milionů muslimských Alžířanů ho vnímalo jako vlastní zemi ovládanou cizí mocností. Francie Alžír okupovala už od roku 1830 a od roku 1848 ho začlenila přímo do svého státu. Ve školách se učilo, že je tam vše stejně francouzské jako Paříž nebo Marseille. Evropští osadníci ale vlastnili nejlepší půdu, vinice, továrny i obchody, zatímco většina Alžířanů měla méně práv, horší přístup ke vzdělání i práci a jen minimální možnost rozhodovat o budoucnosti vlastní země. Francouzi byli přesvědčeni, že do Alžíru přinesli pořádek, kultůru a civilizaci. Napětí proto rostlo celé generace, až přišel 8. květen 1945. Zatímco Evropa slavila porážku fašistického Německa, v alžírském Sétifu vyšly do ulic tisíce lidí požadujících nezávislost. Po násilnostech, při nichž zahynuli i evropští osadníci, následovala tvrdá francouzská odpověď. Armáda bombardovala vesnice, zatýkala, popravovala a při represích zahynuly tisíce Alžířanů. Přesný počet obětí zůstává dodnes sporný, jedno je však jisté. Po Sétifu přestalo mnoho mladých Alžířanů věřit, že svobodu získají vyjednáváním. Uvěřili, že si ji mohou vybojovat jedině se zbraní v ruce.
Pár povstalců proti půlmilionové armádě
První a největší chyba Francie byla, že povstalce vůbec nebrala vážně. Když 1. listopadu 1954 Fronta národního osvobození (FLN) zaútočila na policejní stanice, kasárna a sklady zbraní, francouzské velení bylo přesvědčené, že půjde jen o krátkou policejní akci. Nikdo tehdy netušil, že právě začala válka, která potrvá osm let a otřese samotnou Francií. Jenže z těch „pár týdnů“ se stalo osm let války, která otřásla celou Francií. V noci na 1. listopadu 1954 zaútočila Fronta národního osvobození, známá jako FLN, na policejní stanice, kasárna i sklady zbraní. Povstalců bylo jen několik stovek a jejich výzbroj připomínala spíš muzeum než moderní armádu. Staré britské pušky Lee-Enfield, německé samopaly MP40 z druhé světové války, americké Thompsony, ukořistěné francouzské zbraně a později několik sovětských kalašnikovů. Proti nim stála jedna z nejsilnějších armád světa. Francie postupně nasadila téměř půl milionu vojáků, tanky, obrněná vozidla, proudová letadla, těžké dělostřelectvo i vrtulníky, které tehdy představovaly revoluci ve vedení války. Do hor zamířila také elitní Cizinecká legie, odhodlaná napravit svou reputaci po porážce v Indočíně. Na papíře to byl souboj profesionálního boxera s klukem z ulice. Jenže války se nevyhrávají jen počtem tanků. FLN mělo něco, co Francie nikdy nedokázala zlomit, stále větší podporu Alžířanů, kteří byli ochotni své syny posílat do hor bojovat za vlastní stát.
Francie vyhrávala operace, FLN získávalo podporu
Francouzi měli skoro všechno. Lepší zbraně, lepší výcvik, lepší techniku i naprostou převahu ve vzduchu. Jenže FLN mělo jednu výhodu, kterou žádný tank ani stíhačka nahradit nedokázaly. Místní obyvatele. Přes den hlídkovala francouzská armáda ve městech, kontrolovala silnice a pořádala rozsáhlé operace v horách. V noci ale vesnice často patřily povstalcům. Lidé jim nosili jídlo, ukrývali je před armádou, předávali informace o pohybu vojáků a pomáhali převádět zbraně přes hranice z Tuniska a Maroka. Čím tvrději Francouzi zasahovali, tím více mladých Alžířanů odcházelo do hor. Každá vypálená vesnice, každý omylem zastřelený civilista nebo hromadné zatýkání znamenaly nové dobrovolníky pro FLN. Francouzští důstojníci brzy zjistili nepříjemnou pravdu. Mohli zabít deset povstalců, ale pokud tím rozzlobili celou vesnici, za týden proti nim stálo dalších dvacet ozbrojených mužů. Vojensky vyhrávali jednu operaci za druhou. Politicky ale začínali pomalu prohrávat celou válku.
Bitva o Alžír: vojenské vítězství za politickou cenu
Pak přišla bitva, která změnila všechno. Alžír. Rok 1956. FLN pochopilo, že v horách Francouze neporazí, a tak přeneslo válku přímo do ulic hlavního města. Bomby začaly vybuchovat v kavárnách, restauracích, kinech i autobusech. Nikdo si nemohl být jistý, jestli se večer vrátí domů živý. Francouzská vláda proto vyslala elitní výsadkáře generála Jacquese Massua. Ti během několika měsíců rozbili většinu buněk FLN a z vojenského hlediska dosáhli téměř dokonalého vítězství. Jenže za jakou cenu? Při výsleších se začalo běžně používat mučení, elektrické šoky, bití i mizení lidí beze stopy. Informace sice přicházely rychleji, ale stejně rychle se začala hroutit pověst Francie. Novináři psali o metodách, které připomínaly spíš gestapo než demokratický stát. Francie vyhrála bitvu o Alžír. Ve stejnou chvíli ale začala prohrávat bitvu o vlastní svědomí i o podporu veřejnosti doma i ve světě.
Související články
Vladimír Dlouhý
Historie, která se dá číst i bez učebnice.
Příběhy lidí, válek, zbraní, dynastií a zapomenutých událostí.
