Muži ji zbožňovali a po válce z ní udělali kolaborantku. Pravda o Adině Mandlové je ale mnohem pikantnější, než si většina lidí myslí.
České předčítání hlasem vašeho zařízení.
Adina Mandlová: z filmové bohyně veřejným nepřítelem
Krásné ženy mají jednu velkou nevýhodu. Ať udělají cokoli, vždy se najde někdo, kdo přesně ví, s kým údajně spaly, proč to udělaly a co z toho měly. Když jsou chudé, tak loví bohatého manžela a když jsou slavné, lidová tvořivost jim bez mrknutí oka přidělí pět milenců najednou. A právě Adina Mandlová by mohla potvrdit, že pomluvy bývají často slavnější než pravda. Ještě před válkou jí muži nosili do šaten kytice růží, producenti se předháněli, kdo jí nabídne lepší roli, a ženy napodobovaly její účesy, šaty i elegantní vystupování. Po osvobození od německé okupace se během několika týdnů z největší filmové hvězdy předválečného Československa se stala žena, na kterou si ukazoval s nenávistí prstem téměř celý národ. Z bohyně stříbrného plátna byla najednou kolaborantka a z idolu milionů mužů se stal veřejný nepřítel. Jenže historie málokdy bývá tak jednoduchá, jak ji líčí bulvární titulky. Často připomíná detektivku, ve které se pravda ztrácí pod nánosem emocí, pomluv a lidské závisti. Byla tedy Adina Mandlová skutečně ženou, která zaprodala svou vlast, nebo se stala jednou z nejslavnějších obětí poválečného honu na viníky? Její život připomíná hollywoodský velkofilm plný oslnivé slávy, luxusu, vášnivých lásek, bolestných tragédií i strmého pádu z vrcholu téměř na úplné dno. Narodila se 28. ledna 1910 v Mladé Boleslavi jako Jarmila Anna Františka Mandlová a už od dětství bylo jasné, že nebude žít tuctový život. Její otec, inspektor c. k. státních drah, ji bezmezně miloval a doma jí dokonce vykal, protože věřil, že jeho dcera je výjimečná. Když ale zemřel, bylo jí teprve sedm let a její bezstarostné dětství rychle skončilo. S matkou si nikdy nenašla blízký vztah, autority jí příliš nevoněly a školní pravidla považovala spíš za nezávazná doporučení než za povinnost. Ze škol byla několikrát vyloučena, nedokončila gymnázium a z dívčího penzionátu v Paříži musela odejít s pořádným sexuálním skandálem zpět do Boleslavi a bylo zřejmé, že nikdy nezapadne do předepsaných škatulek maloměsta. Místo spořádaného života ji přitahoval svět módy, umění a velkých měst. Krátce pracovala jako modelka v salonu Hany Podolské, kde získala vytříbený cit pro eleganci, který se později stal její poznávací značkou. Do filmu vstoupila bez hereckého vzdělání, zato s charismatem, inteligencí a pohotovostí, které se naučit nedají. Zásadní obrat přišel ve chvíli, kdy si jí všiml Hugo Haas. Právě on z ní pomohl vytvořit jednu z největších hvězd prvorepublikového československého filmu. Filmy Kristián, Katakomby, Dívka v modrém, Noční motýl nebo Hotel Modrá hvězda z ní udělaly erotický fenomén své doby. Ve třicátých letech neexistovala slavnější česká herečka. Nebyla jen filmovou hvězdou. Byla módní ikonou, celebritou a symbolem moderní sebevědomé ženy dávno předtím, než se slovo „celebrita“ vůbec začalo používat.
Hvězda, milenci, tragédie a život podle vlastních pravidel
Po většinu života ji lidé posuzovali hlavně podle krásné tváře. Jen málokdo tušil, že za ní se skrývá mimořádně inteligentní žena s ostrým jazykem, břitkým humorem a názory, které si nikdy nenechávala pro sebe. Ovládala několik cizích jazyků, byla sečtělá, měla výbornou paměť a říkala věci napřímo, což se jí během života nejednou vymstilo. Dokázala vést rozhovor s diplomatem stejně suverénně jako s filmovým producentem a jedinou jízlivou poznámkou usadit člověka, který byl zvyklý rozdávat rozkazy. Muži ji zbožňovali, zatímco řada žen jí nemohla přijít na jméno. Byla krásná, slavná, vydělávala velké peníze, řídila vlastní automobil, oblékala nejdražší modely Hany Podolské a žila podle vlastních pravidel. Ve třicátých letech představovala typ sebevědomé a emancipované ženy, který byl na českém plátně stále spíše výjimkou. Ve skutečnosti byla celebritou dávno předtím, než toto slovo vůbec vzniklo. Neexistoval Instagram ani bulvární weby, přesto noviny rozebíraly každý její účes, nové šaty, filmové premiéry i milostné aféry. Kam přišla, tam budila pozornost. Dnes bychom řekli influencerka, tehdy se jí říkalo filmová hvězda. Rozdíl byl jen v tom, že svůj věhlas získala talentem a prací před kamerou, ne počtem sledujících. Stejně bouřlivý jako její kariéra byl i soukromý život. O jejích románcích kolovaly desítky historek a společenské rubriky měly o senzace postaráno. Některé byly pravdivé, jiné vznikly jen proto, že si lidé neuměli představit, že by tak krásná žena mohla projít životem bez zástupu údajných milenců. Vdala se čtyřikrát. První manžel, malíř Zdeněk Tůma, spáchal krátce po svatbě sebevraždu. Největší životní láskou se stal herec Vladimír Šmeral. Otěhotněla s ním, dítě se však narodilo mrtvé a sama později přiznávala, že se z této tragédie nikdy úplně nevzpamatovala. Bolest ještě prohloubilo Šmeralovo chování po válce, kdy se od jejich vztahu raději distancoval. Ani další manželství jí vytoužené štěstí nepřinesla. Ve své autobiografii Dneska už se tomu směju bez okolků napsala, že její třetí manžel Geoffrey Pilcher byl homosexuál a právě proto jejich společný život od začátku nemohl fungovat. Na polovinu sedmdesátých let šlo o odvážné přiznání, které vyvolalo značný rozruch. Stejně otevřeně psala i o sobě, nešetřila slavné kolegy a bez příkras popisovala zákulisí českého filmu i pokrytectví tehdejší společnosti. Jenže právě ve chvíli, kdy se zdálo, že jí svět leží u nohou a nic nemůže ohrozit její slávu, začala psát scénář sama historie. A ten byl mnohem krutější než kterýkoli film, ve kterém kdy hrála.
Okupace, filmová kariéra a pověst o Karlu Hermannu Frankovi
Když přišla druhá světová válka, české filmové ateliéry nezavřely. Němci totiž velmi dobře věděli, že filmy pomáhají udržovat zdání normálního života a odvádějí pozornost obyvatel od každodenní reality okupace. Natáčelo se dál a před kamerou stála většina tehdejších hvězd. Adina Mandlová nebyla výjimkou. Pokračovala v práci stejně jako Oldřich Nový, Nataša Gollová, Jaroslav Marvan nebo Vlasta Burian a objevila se dokonce i v německém filmu Ich vertraue dir meine Frau. Právě tato skutečnost se jí však po válce stala osudnou. V atmosféře plné nenávisti a touhy po odplatě už mnozí nerozlišovali mezi tím, kdo skutečně sloužil nacistům, a tím, kdo se jen snažil přežít. Stačila jediná pomluva, anonymní udání nebo hospodská historka a z člověka se během několika dnů stal zrádce. Největší senzací se stala pověst, že byla milenkou Karla Hermanna Franka, jednoho z nejmocnějších mužů Protektorátu. Šeptanda z ní udělala téměř hotovou věc a veřejnost tomu ochotně uvěřila. Jenže historické prameny jsou mnohem opatrnější. Ano, několikrát se s Frankem setkala při společenských příležitostech, podobně jako řada dalších známých osobností. Nikdy se však nepodařilo prokázat, že by mezi nimi existoval milostný vztah nebo že by Mandlová vědomě spolupracovala s nacistickou správou. Přesto byla po osvobození zatčena a několik měsíců strávila ve vězení. Vyšetřovatelé prověřovali její kontakty, práci během okupace i svědectví lidí, kteří ještě nedávno sedávali s herečkou u jednoho stolu, ale po válce náhle obrátili. Výsledek byl překvapivý. Důkazy pro trestní odsouzení se nenašly a řízení bylo zastaveno. Přesto jí to kariéru nezachránilo. Byla vyloučena ze Svazu českých filmových pracovníků a její jméno se přes noc ocitlo na seznamu těch, které český film už nechtěl. Právě na jejím příběhu je dobře vidět, jak snadno se po válce měnily domněnky v rozsudky. Kdyby bylo samotné natáčení za okupace důkazem kolaborace, musela by po roce 1945 skončit podstatná část české kinematografie. Jenže veřejnost hledala symboly a Mandlová byla ideálním terčem. Byla krásná, slavná, pohybovala se mezi bohatými lidmi, milovala luxus a nikdy nepředstírala falešnou skromnost. Takové ženy bývají snadným cílem i v klidných dobách. V čase poválečných emocí stačilo mnohem méně.
Exil, paměti a pozdní přehodnocení jejího příběhu
V roce 1948 proto Československo opustila. Anglie, Malta a později Kanada se staly jejím novým domovem, ale nikde už nebyla filmovou bohyní, jakou bývala v Praze. Musela začínat téměř od nuly. Hrála jen příležitostně, živila se i běžnou prací a rychle pochopila, že za hranicemi její jméno otevírá jen málokteré dveře. Skutečné štěstí našla až po boku módního návrháře Bena Pearsona, s nímž prožila téměř čtyři desetiletí. Společně procestovali velkou část Evropy i severní Afriky a na Maltě objevila místo, které později označovala za nejšťastnější období svého života. Ironií osudu se největší česká filmová hvězda cítila doma až stovky kilometrů od země, která ji kdysi zbožňovala a později zavrhla. Když v roce 1976 vydala své paměti Dneska už se tomu směju, způsobila pořádný rozruch. Psala otevřeně o filmových hvězdách, milencích, zákulisních intrikách i vlastních chybách a nebála se pojmenovat věci pravými jmény. Díky tomu patří její autobiografie dodnes k nejotevřenějším vzpomínkám českých hereček. Osud Adiny Mandlové bývá často srovnáván s Lídou Baarovou, přestože jejich příběhy nebyly stejné. U Baarové je vztah s Josephem Goebbelsem historicky doložený. U Mandlové se ani po více než osmdesáti letech nepodařilo prokázat, že byla milenkou Karla Hermanna Franka nebo že vědomě spolupracovala s nacistickou mocí. Přesto obě ženy veřejnost odsoudila stejně. Po roce 1989 se začal pohled na její život měnit. Historici znovu otevřeli archivní materiály a upozornili, že řada poválečných obvinění stála spíše na emocích, pomluvách a svědectvích než na pevných důkazech. Adina Mandlová zemřela 16. června 1991, právě ve chvíli, kdy se česká společnost začínala ptát, zda s ní po válce nenaložila příliš tvrdě. Možná byla marnivá, milovala luxus, krásné šaty i společnost vlivných mužů. Ale ani po desetiletích se nepodařilo prokázat, že by vědomě zradila svou zemi. Přesto ji tato nálepka pronásledovala až do konce života. Někdy totiž člověka nezničí soud. Stačí, když ho odsoudí dav. A právě proto zůstává příběh Adiny Mandlové jedním z nejtragičtějších a nejzajimavějších osudů české kinematografie.
Související články
České zeměEmil Hácha. Prezident, kterého Hitler zlomil, český národ po válce nespravedlivě odsoudil a komunisté z něj udělali zrádce.
České zeměNejvětší alchymistické centrum českých zemí neleželo v Praze, ale překvapivě v Budyni nad Ohří kdysi.
České zeměNejslavnější český podvodník prodal Karlštejn, sloužil nacistům a nakonec dožil jako malíř v Itálii.
Vladimír Dlouhý
Historie, která se dá číst i bez učebnice.
Příběhy lidí, válek, zbraní, dynastií a zapomenutých událostí.
