Dovolená? Ještě před 200 lety by se vám vysmáli do očí. Příběh evropského vynálezu, bez kterého si dnes neumíme představit léto
České předčítání hlasem vašeho zařízení.
Dovolená byla po tisíce let luxus pro vyvolené
„Potřeboval bych na dva týdny dovolenou.“ Dnes je to věta, nad kterou většina šéfů maximálně protočí oči a začne přemýšlet, kdo za vás bude dělat. Ještě před dvěma sty lety by ale zněla asi stejně uvěřitelně jako žádost o placenou dovolenou na Mars. Kdybyste s ní tehdy přišli za vrchností, nejspíš by se pobaveně usmála a odpověděla: „Výborně. Jen ještě posekej obilí, oprav střechu, zaplať daně, nakrm dobytek, odveď robotu a pak si zajdi za felčarem ať ti pustí žilou ať se probereš.“ Přesně tak nějak totiž vypadal život většiny lidí po tisíce let. Dovolená nebyla samozřejmost ani zaměstnanecký benefit. Byla to sci-fi. Dnes považujeme dovolenou za samozřejmost. Nadáváme, když je na letišti dlouhá fronta, když hotel nemá bazén nebo když je Wi-Fi pomalejší než doma. Jenže možnost sbalit kufr, sednout do auta nebo letadla a na dva týdny zmizet k moři je ve skutečnosti jedním z největších luxusů, které moderní civilizace vytvořila. A co je na tom nejzajímavější? Tahle myšlenka se nezrodila ani v Americe, ani v Číně, ale právě u nás v Evropě. Trvalo to dlouhé tisíce let, než lidstvo přišlo na revoluční nápad, že člověk nemusí celý život jen pracovat, ale občas si může také odpočinout. Samozřejmě i naši předkové cestovali. Jenže většinou ne proto, že by si chtěli užít západ slunce s koktejlem v ruce. Ve starověkém Egyptě se putovalo za obchodem nebo na náboženské slavnosti. Řekové vyráželi na olympijské hry nebo do věštírny v Delfách. Římané vybudovali tisíce kilometrů kvalitních silnic, mostů, hostinců i přepřahacích stanic, takže vytvořili vůbec první dopravní síť, kterou by dnešní cestovatelé bez větších problémů poznali. Jenže po těchto cestách se nejezdilo za wellness pobyty ani na prodloužené víkendy. Sloužily hlavně armádě, úředníkům a obchodníkům. Výjimkou byla úzká skupina bohatých patricijů. Ti vlastnili nádherné vily na pobřeží Neapolského zálivu, na ostrově Capri nebo v proslulém letovisku Baiae, kterému se někdy přezdívá Las Vegas antického světa. Pořádali hostiny, navštěvovali lázně, vedli politické debaty a užívali si život. Dá se říct, že byli asi prvními dovolenkáři v dějinách. Jenže zatímco oni popíjeli víno s výhledem na moře, devadesát devět procent obyvatel říše se dřelo na polích a většina z nich nikdy neviděla nic vzdálenějšího než sousední vesnici. Po pádu Římské říše se situace ještě zhoršila. Evropa se rozpadla na menší státy, obchod upadal, cesty zarůstaly a loupežníci měli doslova zlaté časy. Ve středověku většina lidí neopustila během života okruh třiceti nebo čtyřiceti kilometrů od místa, kde se narodila. Největší cestou býval výroční trh, pouť nebo návštěva příbuzných v sousední vsi. Když se tehdejší člověk vydal na delší cestu, většinou to nebyla romantika, ale nutnost. Obchodníci převáželi zboží, poutníci mířili do Říma nebo do Santiaga de Compostela, studenti putovali na první univerzity a rytíři vyráželi do válek. Rolníci sice znali církevní svátky, ale rozhodně ne dovolenou, během které by si lehli pod slunečník a vypnuli telefon. Jednak žádný telefon neměli a hlavně by je za podobný nápad nejspíš čekala spíš hladová zima než zasloužený odpočinek. Myšlenka, že by někdo jel stovky kilometrů jen proto, aby si lehl na pláž a nic nedělal, by tehdejším lidem připadala stejně absurdní jako nám dovolená na Marsu.
Grand Tour, lázně a první cestování pro radost
První velká změna přišla až s renesancí. Evropa začala bohatnout, rozvíjela se města a vzdělání získávalo stále větší prestiž. Mezi šlechtou se rozšířila móda takzvané Grand Tour. Mladí aristokraté objížděli Itálii, Francii nebo Švýcarsko, obdivovali antické památky, učili se jazyky, navštěvovali galerie a poznávali svět. Byla to vlastně první forma cestování pro radost, i když spojená hlavně se vzděláním. Dalo by se říct, že šlo o luxusní verzi dnešního Erasmu. Jen místo levných letenek měli kočáry, místo batohu truhly se služebnictvem a místo selfie si domů vozili obrazy nebo antické sochy. Jenže opravdovou revoluci přineslo něco úplně jiného, voda. Ne moře, ale minerální prameny. Lékaři v 18. století začali tvrdit, že lázně dokážou léčit téměř všechno. Revma? Lázně. Bolest žaludku? Lázně. Nespavost? Lázně. Špatná nálada? Samozřejmě lázně. Karlovy Vary, Mariánské Lázně, Baden-Baden nebo anglický Bath se během několika desetiletí proměnily v místa, kde se scházela evropská elita. Lidé sem ale nejezdili pouze pít minerálku. Uzavíraly se zde sňatky, obchodní dohody, politické aliance a vznikaly nové známosti. Lázně byly vlastně společenskými sítěmi své doby. Kdo se neukázal na kolonádě, jako by neexistoval. Ještě větší paradox představovalo moře. Dnes si pod slovem dovolená většina z nás představí pláž, slunce a šumění vln. Jenže ještě v 18. století většina Evropanů pobřeží spíš obcházela obloukem. Moře bylo symbolem bouří, pirátů a ztroskotání. Rybáři do něj vyráželi z nutnosti, ne pro radost. Koupání se navíc nepovažovalo za zábavu. Změnu přinesli až britští lékaři, kteří začali doporučovat studenou mořskou vodu jako léčbu různých nemocí. Najednou začala vznikat první přímořská letoviska a bohatí lidé vyráželi k pobřeží. Koupání ale vypadalo úplně jinak než dnes. Dámy nosily dlouhé koupací šaty zakrývající téměř celé tělo a do vody vstupovaly z dřevěných vozíků tažených koňmi, aby je náhodou nikdo neviděl při převlékání. Opálená pokožka byla navíc považována za znak chudoby. Kdo byl snědý, ten pracoval na poli. Skutečná dáma nebo gentleman měli být co nejbledší. Kdyby se tehdy někdo objevil na pláži s dnešními plavkami a začal se cíleně opalovat, nejspíš by způsobil větší skandál než příjezd pirátské flotily.
Železnice, Thomas Cook a zrození masové turistiky
K opravdové revoluci ale nedošlo ani v lázních, ani na plážích. Tu přinesla až pára. Průmyslová revoluce změnila Evropu k nepoznání. Z továren sice stoupal kouř a lidé pracovali dvanáct hodin denně, zároveň se ale začalo budovat něco, co navždy změnilo cestování, železnice. Najednou už nebylo nutné několik dní drkotat v kočáře po rozbitých cestách. Vlak dokázal překonat stovky kilometrů během jediného dne a cestování se poprvé stalo dostupné i pro střední vrstvy. Kolem nádraží začaly vyrůstat hotely, restaurace a kavárny, objevily se první turistické mapy i průvodci a cesta přestala být dobrodružstvím jen pro odvážné. V té době vstoupil na scénu nenápadný Angličan Thomas Cook. Když v roce 1841 pronajal vlak a uspořádal společný výlet pro několik stovek lidí, nejspíš ani netušil, že právě zakládá odvětví, které bude jednou zaměstnávat stovky milionů lidí po celém světě. Cook totiž neprodával jen jízdenku. Prodával pohodlí. Lidé dostali dopravu, občerstvení, program a nemuseli nic zařizovat. Dnes tomu říkáme zájezd nebo all inclusive a považujeme to za samozřejmost. Ve své době to byla revoluce. Jenže pořád existovala jedna drobná překážka. Lidé neměli kdy cestovat. Dělník v továrně pracoval šest dní v týdnu a běžně strávil v práci sedmdesát i více hodin. O nějakém volnu si mohl nechat jen zdát. Teprve dlouhý boj odborů a zaměstnanců přinesl kratší pracovní dobu, víkendy a nakonec i placenou dovolenou. Ve Francii dostaly v roce 1936 miliony zaměstnanců dva týdny placeného volna a železniční nádraží zaplavily rodiny s kufry. Poprvé v historii se k moři nevydávali jen šlechtici a milionáři, ale učitelé, úředníci, dělníci i prodavačky. To, co bylo po staletí symbolem bohatství, se během několika desetiletí proměnilo v běžnou součást života. Po druhé světové válce už nic nezastavilo turistickou explozi. Evropa bohatla, lidé si kupovali automobily, stavěly se dálnice a na obloze se objevila charterová letadla plná turistů. Španělsko, Itálie, Řecko nebo Jugoslávie se během jediné generace změnily z převážně chudých přímořských oblastí na dovolenkový ráj milionů Evropanů. Hotely rostly jako houby po dešti, cestovní kanceláře tiskly katalogy tlusté jako telefonní seznamy a dovolená u moře se stala symbolem toho, že se člověku v životě daří.
Od podnikové rekreace k dovolené na pár kliknutí
Také Československo mělo svou vlastní dovolenkovou kulturu. Cestovat na Západ bylo pro většinu lidí téměř nemožné, ale podnikové rekreace fungovaly ve velkém. Kdo dostal poukaz od ROH, mohl vyrazit do hor, lázní nebo při troše štěstí až k Černému moři. Cesta do Bulharska byla sama o sobě malým dobrodružstvím. Kufr napěchovaný k prasknutí, řízky v alobalu, vařená vejce, paštiky, okurky, termoska s čajem a desítky hodin ve vlaku nebo autobusu bez klimatizace. Dnešní děti by to nejspíš označily za středověké mučení, tehdy to ale patřilo k atmosféře každé letní dovolené. Když se po dlouhé cestě konečně objevilo moře, na všechno nepohodlí se rychle zapomnělo. Dnes stačí pár kliknutí v mobilu a během několika minut máme rezervovaný hotel na druhém konci světa, letenku i pronajaté auto. Za několik hodin sedíme na pláži a jediné, co nás dokáže rozladit, je pomalá hotelová Wi-Fi, studenější bazén nebo fakt, že pokoj nemá výhled přímo na moře. Je až komické, jak rychle si lidé zvyknou na pohodlí. Naši praprarodiče často neviděli moře za celý život, naši prarodiče na něj jeli jednou za několik let a považovali to za splněný sen. My se dnes tváříme zklamaně, když letadlo nabere hodinové zpoždění nebo když musíme na lehátko připlatit deset eur. Historie dovolené je vlastně příběhem o tom, jak se z výsady několika aristokratů stalo jedno z největších práv moderní společnosti. Je to příběh železnic, lázní, cestovních kanceláří, technického pokroku i rostoucí životní úrovně. Především je to ale připomínka, že odpočinek není samozřejmost. Ještě před dvěma sty lety si ho mohla dovolit jen hrstka vyvolených. Dnes je běžnou součástí života stovek milionů lidí. Až tedy letos uvíznete v koloně směrem na Jadran nebo budete netrpělivě přešlapovat u odbavení na letišti, zkuste si představit středověkého rolníka stojícího vedle vás. Je dost možné, že by se jen usmál a řekl: „Vy si ale umíte stěžovat. Za takovou dovolenou bych tehdy dal celé své hospodářství.“
Související články
TradiceObyčejná zmrzlina bývala cennější než zlato a mohla si ji dovolit jen elita tehdejší společnosti.
České zeměZámek Jezeří, který přežil vlastní krajinu a co se dnes místo na jezera dívá do severočeské uhelné pánve
České zeměMuži ji zbožňovali a po válce z ní udělali kolaborantku. Pravda o Adině Mandlové je ale mnohem pikantnější, než si většina lidí myslí.
Vladimír Dlouhý
Historie, která se dá číst i bez učebnice.
Příběhy lidí, válek, zbraní, dynastií a zapomenutých událostí.
