Francouzský odboj nebyl zdaleka jednotný. Komunisté FTP a gaullisté FFI po osvobození Francie soupeřili o moc a země mohla skončit jako další Stalinův satelit.

Poslech článku

0:00 / 0:00 odhad

Hlasitost

Průběh čtení

0:00

0 %

Rychlost:

České předčítání hlasem vašeho zařízení.

Odboj proti Němcům, souboj o budoucí Francii

Osvobození Paříže nebylo jen vítězstvím nad Němci, ale také začátkem zápasu mezi komunisty a stoupenci Charlese de Gaulla o budoucnost Francie. Ve skoro všech filmech tvoří francouzský odboj nerozlučnou partu hrdinů. Ve skutečnosti se jeho vůdci často hádali tak urputně, že kdyby Hitler na chvíli zmizel ze scény, možná by si začali vyřizovat účty mezi sebou. Ve filmech samozřejmě působí jako dokonale sehraná parta hrdinů, která bok po boku bojuje proti okupantům. Skutečnost byla mnohem barvitější. Francouzský odboj tvořily desítky organizací, které sice spojovala nenávist k německé okupaci, ale rozdělovala politika. Na jedné straně stáli komunisté z organizace FTP (Francs-Tireurs et Partisans), podporovaní Francouzskou komunistickou stranou, na druhé generál Charles de Gaulle se Svobodnou Francií, organizacemi FFL, FFI a zpravodajskou službou BCRA. Obě skupiny střílely na stejného nepřítele, ale každá si představovala úplně jinou Francii po jeho porážce. Komunisté po německém útoku na Sovětský svaz rozpoutali skutečnou partyzánskou válku. Vyhazovali do povětří železnice, ničili transporty, útočili na německé hlídky a stávali se noční můrou okupantů. Získávali stále větší podporu obyvatelstva, především mezi dělníky a v průmyslových oblastech. Jejich rostoucí síla však vedle němců začala děsit nejen de Gaulla, ale i Londýn a Washington. Nikdo si nepřál, aby se z osvobozené Francie stal rudý stát, kde budou hlavní slovo mít komunisté úzce napojení na Moskvu. Komunistická strana totiž doufala, že právě zásluhy FTP jí po válce otevřou dveře k rozhodujícímu politickému vlivu. De Gaulle hrál ale úplně jinou partii. Nešlo mu jen o porážku Němců, ale o to, aby po jejich odchodu existovala Francie se svou vládou, úřady a republikou. Dobře věděl, že až utichnou zbraně, začne mnohem důležitější bitva. Nebude se bojovat o zákopy, ale o radnice, prefektury, ministerstva a policejní velitelství. Kdo je obsadí jako první, ten bude psát další dějiny poválečné Francie.

Jean Moulin a pokus sjednotit rozhádaný odboj

Roku 1943 se objevil muž, který se pokusil tenhle politický guláš zamíchat do jednoho hrnce. Jean Moulin založil Národní radu odboje CNR a pod jednu střechu dostal komunisty, gaullisty, socialisty, křesťanské demokraty i odbory. Na papíře to vypadalo jako nádherná ukázka národní jednoty. Ve skutečnosti si ale každá skupina pečlivě hlídala vlastní zájmy. Bylo to asi stejně jednoduché, jako uspořádat rodinnou oslavu, kde vedle sebe posadíte sparťana, slávistu a rozhodčího z derby co si vzal od obou. Oficiálně tvořili jednotný odboj. Neoficiálně se na některých schůzkách věnovali více plánování, kdo po válce vyhodí koho z úřadu, než jak vyhodit Němce z Francie. FTP bylo sice v roce 1944 formálně začleněno do sil FFI, ale dál si ponechávalo značnou samostatnost a často jednalo podle vlastního velení. S blížícím se spojeneckým vyloděním se napětí ještě zvýšilo. Komunisté prosazovali okamžitá povstání, obsazování úřadů a co nejrychlejší převzetí moci v osvobozených městech. De Gaulle odpovídal, že všechno musí být koordinováno se Spojenci. Komunisté říkali: „Musíme udeřit hned!“ De Gaulle jako by odpovídal: „Ano, ale bylo by fajn vědět kam, kdy a proč.“ Britové a Američané mezitím připomínali rodiče na zadních sedadlech auta. Dvě děti se hádají, každé tvrdí, že právě ono má pravdu, a rodiče jen doufají, že se auto nerozpadne dřív, než dorazí do cíle. Největší drama přišlo během pařížského povstání v srpnu 1944. Komunisté chtěli zahájit boj co nejrychleji, aby získali politickou iniciativu ještě před příjezdem Spojenců. De Gaulle naopak spěchal převzít velení, protože dobře věděl, že ten, kdo bude stát na balkoně pařížské radnice v okamžiku osvobození, bude druhý den rozhodovat o celé Francii. Největší otázkou už nebylo, kdo porazí Němce. Mnohem zajímavější bylo, kdo bude stát první před fotografy a kdo bude rozdávat první poválečné rozkazy.

De Gaulle převzal Paříž i politickou iniciativu

Nakonec vyhrál de Gaulle. Pomohla mu podpora Británie a Spojených států, mezinárodní uznání i skutečnost, že dokázal přesvědčit svět, že právě jeho vláda představuje pokračování legitimní Francouzské republiky. Komunisté sice z války vyšli jako mimořádně silná politická síla a jejich zásluhy na odporu proti nacistům byly nesporné, ale revoluce se nekonala. Místo ní vstoupili do poválečné koaliční vlády a několik let se podíleli na řízení země. Historici se dodnes přou, zda by při jiném vývoji usilovali o přiblížení Francie sovětskému modelu. Jisté je pouze to, že byli loajální Moskvě a snažili se získat co nejsilnější politický vliv. Stejně tak je jisté, že de Gaulle udělal všechno pro to, aby podobný scénář nenastal. Měl totiž jednu obrovskou výhodu. Za zády stála Británie, Spojené státy i jeho mimořádný politický talent. Komunisté měli zase tisíce odhodlaných partyzánů a obrovskou popularitu. Obě strany proto považovaly kompromis za krásnou myšlenku, pokud ovšem vypadal přesně podle jejich představ. Francouzský odboj tak nebyl jen romantickým příběhem mužů v baretech, kteří vyhazovali vlaky do vzduchu a mizeli v mlze. Byl také nelítostným politickým soubojem dvou vizí budoucnosti. Jedna chtěla co nejsilnější levicovou Francii s výrazným vlivem komunistů, druhá republiku pevně ukotvenou mezi západními demokraciemi. Když tedy z Paříže v létě 1944 zmizely hákové kříže, neznamenalo to konec zápasu. Jen se změnily zbraně. Pušky vystřídaly projevy, barikády ministerské kanceláře a kulomety hlasování. Jak se ukázalo, vyhrát válku bylo někdy jednodušší než vyhrát mír.