Chybělo málo a soudruzi se málem navzájem zničili atomovkami. Západ jen užasle přihlížel.
České předčítání hlasem vašeho zařízení.
Damanskij 1969 patří mezi nejnebezpečnější krize studené války. Nikdy předtím ani potom nestál Sovětský svaz a Čínská lidová republika tak blízko vzájemnému jadernému zničení…
Dva komunističtí obři a jeden zamrzlý ostrov
Nikdy předtím ani potom nestál Sovětský svaz a Čínská lidová republika tak blízko vzájemnému jadernému zničení. Stačil jediný rozkaz a dva komunističtí spojenci se mohli během několika hodin proměnit v nepřátele, jejichž válka by měla katastrofální následky pro celý svět. Vše začalo kvůli nepatrnému ostrůvku uprostřed zamrzlé řeky Ussuri co neměl žádné město, žádnou ropu a ani žádné strategické přístavy. Byl to kus zmrzlé země, který by většina lidí na mapě ani nenašla. Na jaře roku 1969 se však právě tady rozhořel konflikt, jenž přiměl Moskvu uvažovat o preventivním jaderném úderu na Čínu, Washington přehodnotit svou strategii a nakonec otevřel cestu k historickému sbližování Spojených států s Pekingem. Ironií osudu se tentokrát nechystali bojovat kapitalisté proti komunistům. Proti sobě stáli samotní kovaní soudruzi, kteří ještě před několika lety slibovali nerozborné přátelství a společnou cestu ke světové revoluci. Když v roce 1949 vyhlásil Mao Ce-tung vznik komunistické Číny, vypadalo to jako splněný sen Kremlu. Moskva získala největšího spojence v Asii a Peking mocného ochránce, který mu pomůže postavit továrny, vybudovat armádu a proměnit zaostalou zemi v průmyslovou velmoc. Sovětští inženýři přijížděli po tisících, stavěly se ocelárny, elektrárny i zbrojovky a čínští důstojníci se učili od Rudé armády. Jenže každá velká politická láska jednou narazí na ego svých vůdců. Po smrti Josifa Stalina začal Nikita Chruščov bourat kult osobnosti a mluvit o mírovém soužití se Západem. Mao to považoval za zradu revoluce. Oba režimy se navíc začaly přetahovat o to, kdo bude skutečným vůdcem světového komunismu. Komunistický blok se rozdělil na dva znepřátelené tábory a do ideologických sporů se brzy přidala i stará územní křivda. Čína tvrdila, že carské Rusko jí v 19. století pomocí takzvaných nerovnoprávných smluv odebralo rozsáhlá území. Jedním ze symbolů těchto sporů se stal i nepatrný ostrov Damanskij. Neměl téměř žádnou hospodářskou ani vojenskou hodnotu, ale když jde o národní prestiž, zdravý rozum často dostává dovolenou.
Damanskij 1969: z pěstí a kamenů k ostré palbě
Napětí na hranici rostlo několik let. Nejprve to připomínalo téměř grotesku. Pohraničníci se navzájem vytlačovali z ostrovů, házeli po sobě kameny, strkali se pažbami pušek a občas si rozdávali rány pěstmi. Na obou stranách přitom existoval rozkaz nestřílet jako první. Jenže pod touto podivnou kulisou už obě armády připravovaly mnohem vážnější scénář. Čína mezitím úspěšně odpálila svou první atomovou bombu a rychle rozvíjela raketový program. Stále byla slabší než Sovětský svaz, ale v Moskvě sílily obavy, že za několik let bude situace úplně jiná. Sověti proto přesouvali na Dálný východ další tankové jednotky, letectvo i raketové síly, zatímco Mao během kulturní revoluce potřeboval nepřítele, který by sjednotil zemi. Jiskra přišla 2. března 1969. Sovětská pohraniční hlídka vyrazila na Damanskij s představou, že opět rozežene několik čínských provokatérů. Místo toho vstoupila přímo do dokonale připravené léčky. Ve sněhu čekaly ukryté čínské jednotky, které zahájily soustředěnou palbu na vzdálenost několika desítek metrů. Velitel sovětské hlídky padl během prvních okamžiků a zamrzlá řeka se změnila v krvavé bojiště. Několik hodin se bojovalo doslova o každý kus ledu. Obě strany se později obviňovaly z mimořádné brutality, propaganda nadsazovala počty padlých a skutečný rozsah ztrát zůstává dodnes nejasný. Jedno ale bylo jisté. V Moskvě si uvědomili, že proti sobě už nemají jen nepříjemného souseda, ale protivníka ochotného rozpoutat otevřenou válku. Během několika dnů začaly na obou stranách hranice horečné přesuny tanků, dělostřelectva i tisíců vojáků. Z pohraniční šarvátky se během okamžiku stávala jedna z nejnebezpečnějších krizí celé studené války.
Grady, tanky a hranice na pokraji velké války
Odpověď přišla 15. března a tentokrát už bylo jasné, že rukavičky zůstaly doma. Na Damanskij vyrazily tanky, obrněné transportéry i těžké dělostřelectvo. Sovětské velení se rozhodlo ukázat Číně zbraň, kterou svět dosud nepoznal v ostrém boji. Salvové raketomety BM-21 Grad. Každý z nich dokázal během necelé půlminuty vypálit čtyřicet raket ráže 122 milimetrů. To, co následovalo, připomínalo spíš výbuch sopky než dělostřeleckou palbu. Celé úseky ostrova i přilehlého čínského břehu se proměnily v ohnivé peklo. Zákopy mizely pod explozemi, země se otřásala a hustý kouř zakryl bojiště. Právě tady začala legenda raketometu Grad, který se později objevil ve více než padesáti konfliktech po celém světě. Jenže ani Čína neodešla s prázdnou. Během bojů se jí podařilo získat zničený sovětský tank T-62. Pro čínské konstruktéry to byla doslova výhra v loterii. Moderní kanón, stabilizace výzbroje i optické přístroje představovaly technologie, které doma zatím neměli. Tank rozebrali doslova do posledního šroubku a zkušenosti využili při vývoji vlastního typu Type 69. Konflikt se navíc neomezil jen na Damanskij. V srpnu 1969 vypukly další těžké střety u Tielieketi v oblasti Sin-ťiang, které byly v některých ohledech ještě rozsáhlejší. Na celé sovětsko-čínské hranici se mezitím soustředily stovky tisíc vojáků, tisíce tanků a stovky letadel. Z lokálního sporu o kus zamrzlé země se stávala fronta, která mohla kdykoliv pohltit celou Asii.
Když Moskva uvažovala o úderu na čínský jaderný program
Právě tehdy se začalo mluvit o něčem, z čeho dodnes mrazí. V Moskvě se vážně diskutovalo o preventivním úderu na čínský jaderný program. Ve hře nebyl jen zkušební polygon Lop Nor, ale také raketové základny, letiště a další vojenské cíle. Sověti měli jasnou převahu a část jejich vedení byla přesvědčena, že pokud Čínu nezastaví teď, za pár let už to nepůjde. Jenže o těchto úvahách se dozvěděly Spojené státy. Prezident Richard Nixon a jeho poradce Henry Kissinger si uvědomili, že rozdrcená Čína by udělala ze Sovětského svazu prakticky neomezenou supervelmoc. Washington proto dal Moskvě diplomatickou cestou najevo, že podobná akce by mohla mít velmi vážné důsledky. Ve stejné době probíhala tajná operace Giant Lance, při níž americké bombardéry B-52 s jadernými zbraněmi demonstrovaly připravenost Spojených států zajít až na samotnou hranu konfliktu. Hlavním cílem bylo zvýšit tlak na Kreml kvůli Vietnamu, ale signál byl čitelný i během čínsko-sovětské krize. Mao nakonec dospěl k závěru, že větší hrozbou než Amerika je Moskva. Nixon naopak pochopil, že nepřítel jeho nepřítele může být užitečný partner. O dva roky později proto Henry Kissinger tajně odletěl přes Pákistán do Pekingu a v roce 1972 si Richard Nixon potřásl rukou s Mao Ce-tungem. Kvůli ostrůvku, který většina lidí nenajde ani na mapě, se obrátila světová politika naruby. Damanskij dnes patří Číně a na jeho březích panuje klid. Přesto zůstává připomínkou, že dějiny často nemění jen slavné bitvy nebo velká města. Někdy stačí kus zamrzlé země, dva neústupní vůdci a několik chybných rozhodnutí. Zbytek už zařídí historie.
Zdroje: U.S. Department of State – Sino-Soviet Border Clash, 1969 | George Washington University – The Sino-Soviet Border Conflict, 1969 | Cambridge University Press – The Sino-Soviet Border Dispute and the March 1969 Clashes
Související články
NovověkOpiové války. Když Británie vedla válku za právo prodávat drogy a donutila Čínu otevřít své přístavy.
FrancieFrancie po válce málem skončila jako další Stalinův satelit, dějiny však rozhodly úplně jinak nakonec.
ČínaRusové přijeli do Číny, bez darů neuspěli a smlouvu co dostali si nikdy nepřeložili.
Vladimír Dlouhý
Historie, která se dá číst i bez učebnice.
Příběhy lidí, válek, zbraní, dynastií a zapomenutých událostí.
