Papež Alexandr VI z rodu Borgiů, který proměnil Vatikán ve své osobní doupě intrik, smilstva a jedů
České předčítání hlasem vašeho zařízení.
Borgiové: rodina, která obsadila Vatikán
Rod Borgiů byl něco jako renesanční verze dnešní VIP smetánky, která žije v absolutním luxusu, moci a dává to všem okázale najevo. Jen s tím rozdílem, že když se dnešní celebrity pohádají, tak si napíšou jedovatý příspěvek na sociální sítě a pár dní spolu nemluví. Když se ale pohádali Borgiové, tak nejenže někdo zmizel z očí, ale skončil utopený v řece nebo se druhý den neprobudil a to byla ta rychlá a lepší varianta. Tahle rodina se z nenápadného španělského městečka Borja vyšvihla přímo do centra evropské politiky a moci. A nebylo to žádné pomalé a opatrné stoupání. Jakmile se jejich první velká hvězda dostala na papežský trůn jako Kalixt III., otevřely se rodině dveře do Vatikánu dokořán. Skutečný uragán ale přišel až s Rodrigem Borgiou, pozdějším papežem Alexandrem VI. Tenhle muž dokázal proměnit nejvyšší církevní úřad v Evropě v něco mezi ministerstvem strachu, rodinnou firmou a mafiánským ředitelstvím. Už jeho zvolení roku 1492 provázely řeči o tom, že se ve Vatikánu nerozdávalo jen požehnání, ale i měšce plné zlata nebo jed. Co byla pravda a co pomluva, dnes už nikdo přesně nerozliší, ale pověst Borgiů tím dostala slušné a pevné základy. Alexandr VI. totiž nechtěl být jen papežem. Chtěl být zakladatelem dynastie a tím se také stal. Jeho synové dostávali kardinálské klobouky a vévodské tituly, vlastní dcera Lucrezia se vdávala podle momentálních politických potřeb a příbuzní obsazovali úřady rychlostí, která by dnešní antikorupční organizace přivedla k hromadnému kolapsu. Církev měla hlásat pokoru, odříkání a skromnost, ale papežský dvůr za Alexandra VI. připomínal spíš palác mocného italského klanu. Konaly se hostiny, uzavíraly spojenectví a Evropou létaly zvěsti o orgiích, jedech a skandálech. Dodnes historici vedou spory, kolik z toho byla pravda a kolik propaganda nepřátel, ale jedno je jisté. Kdyby tehdy existoval bulvár, Borgiové by zaplnili titulní stránky každý den a na skandály králů by zbyl jen malý sloupek někde dole.
Cesare Borgia, Lucrezia a legenda o cantarelle
Alexandr VI. si velmi rychle uvědomil jednu věc. Samotná papežská tiára moc neudrží. Potřebujete člověka, který se nebude bát ušpinit si ruce a tím člověkem se stal jeho syn Cesare. Původně měl být vzorným kardinálem, jenže Cesare měl mnohem větší chuť vést armády než mše v latině. Kardinálský oděv proto odložil s podobným nadšením, s jakým dnes lidé dávají výpověď v práci, kterou nenávidí. Otec plánoval a syn dobýval. Jeden vládl papežskou pečetí, druhý mečem. A když bylo potřeba, podle dobových pověstí i jedem. Právě tehdy vznikla legenda o tajemné Cantarelle, nejproslulejším jedu renesance. Dodnes nikdo přesně neví, co to vlastně bylo. Někteří historici mluví o arsenu, jiní tvrdí, že nikdy neexistovala a šlo jen o skvěle fungující marketing nepřátel Borgiů. Jenže v Římě tehdy platilo jednoduché pravidlo. Když jste povečeřeli s Borgii a druhý den jste se neprobudili, pozůstalí měli většinou jasno na koho se mají usmívat. A kdykoliv zemřel nějaký významný protivník rodu, začalo se okamžitě šeptat o Cantarelle. Dokonce i Lucrezia Borgia se stala součástí této černé legendy. Historie z ní udělala travičku, svůdnici a téměř pohádkovou záporačku. Ve skutečnosti byla pravděpodobně hlavně dcerou svého otce a jeho figurkou na politické šachovnici. Vdávala se podle potřeb rodiny, uzavírala spojenectví podle potřeb rodiny a poslouchala rozhodnutí mocných mužů kolem sebe. Když bylo zrušeno její první manželství, začaly po celé Itálii kolovat historky o údajném incestu mezi ní, Cesarem a samotným papežem. Moderní historici se spíš přiklánějí k tomu, že šlo o špinavou propagandu, ale na pověsti Borgiů už to nic nezměnilo. Rodina si totiž vybudovala tak děsivou reputaci, že lidé byli ochotni uvěřit úplně všemu. A upřímně řečeno, Borgiové tomu svou životní strategií dost pomáhali.
Smrt Alexandra VI. a pád moci Borgiů
Jenže každá hvězda jednou padá, a čím výš vystoupá, tím hlasitější bývá náraz. Roku 1503 Alexandr VI. náhle zemřel. Okamžitě se začaly šířit historky, že se spolu se synem omylem otrávili vínem připraveným pro někoho jiného. Byla by to vlastně dokonalá ironie. Rodina, která měla podle celé Evropy rozdávat jed po pohárech jako dnešní barmani koktejly, by nakonec doplatila na vlastní recept. Moderní historici dnes spíše mluví o malárii, ale legenda byla příliš dobrá na to, aby zmizela. Se smrtí papeže se během několika měsíců rozpadla i moc celé rodiny. Cesare přišel o ochranu, spojence i postavení a nakonec padl daleko od Říma při obyčejné potyčce ve Španělsku. Muž, který chtěl ovládnout polovinu Itálie, skončil bez velkolepé bitvy a bez slávy. Lucrezia odešla do Ferrary, kde se z údajné travičky stala mecenáška umění a vzorná vévodkyně, což je asi stejně překvapivý životní obrat, jako kdyby se z mafiánského účetního stal učitel v mateřské škole. Přesto Borgiové nikdy nezmizeli. Jejich pověst přežila papeže, krále, císaře i samotnou renesanci. Dodnes stačí vyslovit jméno Alexandr VI. a většina lidí si nepředstaví světce ani pokorného pastýře církve. Vybaví si papeže, který proměnil Vatikán v něco mezi královským dvorem, rodinným podnikem a mafiánskou organizací. A možná právě proto nás Borgiové fascinují i po více než pěti stech letech. Protože jejich příběh připomíná, že lidská povaha se vlastně moc nezměnila, jen místo údajného jedu nám dnes často stačí dobře načasovaná mediální kampaň.
Související články
Vladimír Dlouhý
Historie, která se dá číst i bez učebnice.
Příběhy lidí, válek, zbraní, dynastií a zapomenutých událostí.
