Čekala gilotinu, místo smrti dostala madame Tussaud životní zakázku od Francouzské revoluce překvapivě.
České předčítání hlasem vašeho zařízení.
Z Versailles téměř pod gilotinu
Když vám ve Francii na konci osmnáctého století ostříhali vlasy, většinou to neznamenalo návštěvu módního salonu ani nový trend z Paříže. Byla to spíš poslední úprava před tím, než vám kat pod gilotinou oddělil hlavu od těla. A přesně v takové situaci se ocitla Marie Grosholtzová, budoucí Madame Tussaud. Když se roku 1761 narodila ve Štrasburku, nic nenasvědčovalo tomu, že jednou vybuduje značku, kterou bude znát celý svět. Její otec padl ještě před jejím narozením v sedmileté válce a matka si našla práci jako hospodyně v domácnosti lékaře a modeláře Philippa Curtiuse. Právě ten jí změnil život. Curtius původně nevyráběl voskové podobizny slavných osobností, ale anatomické modely pro lékaře. Brzy však zjistil, že veřejnost mnohem víc zajímá tvář známého člověka než dokonale zpracovaný lidský orgán, a tak přesedlal na voskové portréty. Malá Marie mu při práci pomáhala a rychle se ukázalo, že má mimořádný talent. Už v šestnácti letech vytvořila bustu Voltaira a díky svému umění se dostala až do prostředí Versailles, kde vyučovala kresbu a modelování sestru Ludvíka XVI. Vypadalo to jako slibně rozjetá kariéra dvorní umělkyně. Jenže dějiny mají smysl pro ironii a často během několika měsíců převrátí lidské osudy vzhůru nohama. Rok 1789 proměnil aristokratické salony v nebezpečná místa a z lidí, kteří ještě včera popíjeli víno s královským dvorem, se přes noc stali nepřátelé lidu. Marie skončila ve vězení a sdílela nejistý osud s dalšími prominentními vězni, mimo jiné i s Joséphine de Beauharnais, budoucí manželkou Napoleona Bonaparta, která to měla také dost nahnuté. Před popravou jí už dokonce ostříhali vlasy a její životopis se zjevně chystal skončit jednou velmi krátkou a nepříjemnou větou. Jenže revoluce, která s oblibou posílala lidi pod nůž, zároveň zoufale potřebovala někoho, kdo by její oběti zvěčnil. A tak přišla nabídka, kterou člověk v cele smrti obvykle neodmítá. Buď bude užitečná revoluci, nebo přestane být problémem revoluce. Marii nezachránily dvorské kontakty ani staré známosti. Zachránilo ji její řemeslo a z elegantního modelování pro šlechtu se během několika dní stala práce v největší francouzské márnici.
Posmrtné masky revoluce a zrození Madame Tussaud
A tady přichází okamžik, který by dnešní marketingoví experti nazvali změnou obchodního modelu. Marie dostala za úkol vytvářet posmrtné masky popravených. Místo aby sledovala frontu před gilotinou s hrůzou, začala ji sledovat jako seznam budoucích zakázek. Modelovala lidi, které ještě nedávno potkávala na chodbách Versailles. Vytvořila posmtrnou masku Ludvíka XVI., Marie Antoinetty i mnoha dalších obětí revoluce. Podle dobových svědectví pracovala často jen krátce po popravě, kdy byly rysy tváře ještě zachovalé. Vosk tehdy suploval to, co dnes umí fotografie, a její práce se stala zvláštní kronikou dějin psanou voskem a krví. Zhotovila i podobiznu Jeana Paula Marata, slavného revolucionáře zavražděného ve vaně, a později také Maximiliena Robespierra, který nakonec skončil pod stejnou gilotinou jako tisíce lidí před ním. Revoluce měla zvláštní zvyk požírat vlastní děti a Marie u toho stála s formou a špachtlí v ruce. Historici se dodnes přou, kolik z masek vytvořila osobně a kolik vzniklo za pomoci Curtiuse nebo dalších spolupracovníků. Sama Marie navíc ve svých pamětech některé historky trochu přikrášlila, protože už tehdy pochopila, že dobrý příběh prodává skoro stejně dobře jako dobrý výrobek. Po smrti Philippa Curtiuse zdědila jeho rozsáhlou sbírku voskových modelů a tím i základ budoucího impéria. Mezitím se stihla provdat za stavebního inženýra Françoise Tussauda, což se ukázalo jako jeden z jejích méně povedených projektů. Manželství nebylo šťastné, manžel měl dluhy a podle některých pramenů ani příliš nevynikal životosprávou. Marie si ale ponechala jeho příjmení, protože pochopila další jednoduché pravidlo. Špatný manžel se dá opustit, dobře zavedená značka ne. Když roku 1802 odjela se svou sbírkou do Británie, plánovala jen krátkou návštěvu. Jenže napoleonské války jí zavřely hranice a z krátkého turné se stalo více než třicet let putování po britských městech. Její voskové figury cestovaly po divadlech, radnicích i tržištích a přitahovaly nespotečné davy. V době, kdy neexistovalo kino, televize ani internet, představovala její výstava něco mezi zpravodajstvím, bulvárem a hororem. Lidé mohli na vlastní oči vidět slavné panovníky, vojevůdce i zločince, aniž by museli opustit své město. A hlavně se mohli bezpečně podívat do tváře smrti, pokud za to ovšem zaplatili vstupné.
Chamber of Horrors a voskové impérium v Londýně
Marie Tussaudová totiž pochopila jednu věc mnohem dříve než moderní média. Lidé milují hrůzu, pokud se týká někoho jiného. Právě proto postupně rozšířila svou výstavu o oddělení, které se později proslavilo jako Chamber of Horrors. Jeho základem nebyly jen revoluční masky, ale i podobizny slavných vrahů a obětí zločinů. Ve skutečnosti tahle expozice vznikla dávno předtím, než se po ulicích Londýna objevil Jack Rozparovač. Ten byl do sbírky zařazen až po své krvavé sérii vražd v roce 1888, tedy dlouho po Mariině smrti, ale dokonale zapadl do její obchodní filozofie. Nabídněte lidem strach zabalený do vitríny a oni si na něj vystojí frontu. Roku 1835 otevřela své stálé muzeum na Baker Street v Londýně, kde dnes většina turistů hledá spíš Sherlocka Holmese než ženu, která celý podnik založila. Výroba jediné voskové figury tehdy zabrala týdny práce. Nejprve vznikla sádrová forma, potom voskový odlitek, který se ručně barvil. Skleněné oči dodávaly postavám zvláštní živost a pravé lidské vlasy se zapichovaly do hlavy doslova po jednom prameni. Oblečení navíc často pocházelo přímo od zobrazovaných osobností nebo jejich rodin. Nebyla to levná zábava, ale výsledek působil až znepokojivě realisticky. Marie se dožila úctyhodných osmaosmdesáti let a ještě v pokročilém věku se podílela na provozu své výstavy. Zemřela roku 1850, ale její podnik žil dál. V roce 1925 sice velkou část původní sbírky zničil požár a další škody napáchalo německé bombardování Londýna za druhé světové války, naštěstí se dochovaly sádrové formy a většinu figur bylo možné obnovit. Dnes mají muzea Madame Tussauds pobočky po celém světě a miliony lidí si v nich pořizují fotografie s voskovými herci, sportovci, politiky a influencery. Jen málokdo si při tom uvědomí, že celý tenhle mnohamiliardový byznys vznikl díky ženě, které už jednou ostříhali vlasy na cestu ke gilotině a která se místo další anonymní oběti Francouzské revoluce stala patrně první ženou v historii, jež dokázala proměnit lidskou fascinaci mrtvými v úspěšnou rodinnou firmu. Kdyby dnes žila, možná by už nevyráběla posmrtné masky. Jen by založila účet na sociálních sítích a zjistila, že princip je vlastně pořád úplně stejný.
Související články
Římská říšeLokusta z Galie: travička, která se z cely smrti dostala až k císařskému dvoru
NovověkNapoleon byl prcek? Britové prodali světu jednu z největších fake news a my jim to baštíme už dvě stě let
FrancieFrancie po válce málem skončila jako další Stalinův satelit, dějiny však rozhodly úplně jinak nakonec.
Vladimír Dlouhý
Historie, která se dá číst i bez učebnice.
Příběhy lidí, válek, zbraní, dynastií a zapomenutých událostí.
