Čurda prodal Gabčíka a Kubiše gestapu za miliony, přesto nakonec skončil na šibenici.
České předčítání hlasem vašeho zařízení.
Z parašutisty symbolem zrady
Karel Čurda. Jméno, které se v českých dějinách proměnilo v prémiovou značku zrady tak dokonale, že kdyby si chtěl někdo patentovat slovo „práskač“, musel by nejspíš zaplatit jeho dědicům. Paradoxem dějin přitom je, že tento muž nezačínal jako zbabělec ani jako nacistický fanatik. Bylo to právě naopak. Když většina národa po okupaci řešila, jak přežít další den, Čurda utekl za hranice, vstoupil do zahraniční armády, prošel tvrdým výcvikem a dobrovolně se přihlásil k jedné z nejnebezpečnějších služeb celé války. V Británii skákal z letadel, učil se sabotážím a připravoval se na drsný život v ilegalitě našeho protektorátu. Sloužil vedle mužů, jejichž jména dnes zdobí pamětní desky, školy i vojenské útvary. Jan Kubiš, Jozef Gabčík, Adolf Opálka. Jenže zatímco oni se stali hrdiny, Čurda se stal něčím mnohem vzácnějším. Člověkem, jehož jméno přežilo jako nadávka. Osud si s ním pohrál způsobem, za který by se nestyděl ani scénárista černé komedie. Muž vycvičený k boji proti nacistům totiž nakonec pomohl nacistům více než tisíce jejich vlastních agentů gestapa. Když byl v březnu 1942 vysazen do Protektorátu jako člen skupiny Out Distance, nikdo netušil, že právě mezi těmito parašutisty se nachází budoucí noční můra českého odboje. A zpočátku opravdu vůbec nic nenasvědčovalo budoucí katastrofě. Naopak. Hodnocení z výcviku byla dobrá, nadřízení mu důvěřovali a stejně jako ostatní dobrovolníci riskoval život pro svou zemi. Jenže když přišel atentát na Reinharda Heydricha, nacistická mašinérie se rozjela naplno a Čurdovi začaly docházet nervy rychleji než benzín německým tankům na konci války. Z muže, který měl vzdorovat nacistům, se začal stávat muž, který se jich bál. A právě strach bývá často tím nejdražším zbožím na světě.
Šestnáctého června 1942 vešel Čurda na gestapo
Po smrti Heydricha se Protektorát proměnil v obrovský lovný revír. Gestapo zatýkalo, popravovalo a zastrašovalo. Noviny každý den přinášely seznamy dalších mrtvých. Lidice zmizely z mapy a Ležáky následovaly jejich příšerný osud. Němci slibovali milionové odměny a současně naznačovali, že kdo nebude spolupracovat, může skončit před popravčí četou i s celou rodinou. A právě tehdy se ukázalo, že mezi odvahou a strachem bývá někdy tenčí hranice než papír cigaretového papírku. Čurda začal panikařit. Bál se o sebe, o matku, o sestru a možná i o vlastní budoucnost. Dne 16. června 1942 vstoupil do sídla gestapa a udělal krok, který ho navždy zapsal do dějin. Nepřivedli ho v poutech. Nebyl mučen. Nepřišel po týdnech výslechů. Přišel dobrovolně. A začal mluvit. Mluvil tak ochotně, že gestapo muselo mít pocit, jako kdyby vyhrálo hlavní jackpot v loterii. Jména, adresy, kontakty, spojky. Informace se z něj sypaly jedna za druhou. Výsledkem byla vlna zatýkání, která smetla značnou část odbojové sítě. Když Němci obklíčili kryptu kostela svatých Cyrila a Metoděje, kde se skrývali Gabčík, Kubiš a jejich druhové, byl u toho i Čurda. Dokonce je vyzýval ke kapitulaci. Odpověděla mu střelba. Parašutisté si zvolili smrt. Věděli totiž, že slibům gestapa může věřit jen člověk, který právě prodal vlastní kamarády. Nacisté byli nadšeni. Jenže tím jeho služba neskončila. Gestapo z něj udělalo volavku a agenta provokatéra. Vydával se za odbojáře a parašutistu, navazoval kontakty a pomáhal Němcům rozkrývat další ilegální sítě. Nezůstal tedy jen u jednoho osudového udání. Aktivně spolupracoval na lovu lidí, se kterými by ještě před několika měsíci seděl u jednoho stolu jako spolubojovník. Jeho informace přispěly k likvidaci dalších odbojových skupin a k zatčení mnoha osob, které skončily ve věznicích, koncentračních táborech nebo před popravčí četou. A na celé věci bylo ještě něco temnějšího. Mezi lidmi, které gestapu pomohl odhalit, byli i ti, kteří mu po seskoku poskytli úkryt, jídlo a pomoc. Lidé, kteří za něj riskovali vlastní životy a často i životy svých rodin. Když nacisté rozpoutali teror, mnoho z nich věřilo, že pomáhají vojákům bojujícím za svobodu Československa. Jen málokdo mohl tušit, že jeden z těchto vojáků nakonec pomůže gestapu dostat se až k nim. Ironií osudu je, že Karel Čurda prošel stejným výcvikem jako muži, které později zradil. Skákal ze stejných letadel, skládal stejné přísahy a riskoval stejné nebezpečí. Ještě na jaře roku 1942 by nikoho nenapadlo, že právě on se stane jedním z nejcennějších pomocníků gestapa při honu na české parašutisty. Kdyby padl při seskoku nebo při některé odbojové akci, dnes by možná měl vlastní pamětní desku vedle svých druhů. Místo toho se stal symbolem všeho, proti čemu měl původně bojovat. Odměnili ho pěti miliony korun, poskytli mu byt, nové jméno a pohodlný život. Přijal německou národnost, stal se z Karla Čurdy Karl Jerhot a oženil se s Němkou. Jenže i tady osud ukázal svůj smysl pro ironii. Ani gestapo mu nikdy úplně nevěřilo. Proč by také mělo. Kdo dokázal zradit vlastní, mohl jednou zradit i podruhé. Čurda tak získal miliony, ale ztratil úplně všechno ostatní. Čest, respekt, přátele i budoucnost. Navíc se ukázalo, že peníze neumí utišit svědomí. Postupně začal stále více pít. Z bývalého parašutisty se stával zlomený člověk, kterého jeho noví páni využívali čím dál méně. Pro český odboj byl zrádcem, pro Němce užitečným nástrojem a pro sebe samotného nejspíš člověkem, před kterým nebylo kam utéct.
Pět milionů korun a nakonec šibenice
Konec příběhu připomíná pomalu se zavírající past. Zatímco Německo směřovalo k porážce, zrádce Čurda se propadal do alkoholu a stále více si uvědomoval, že vítězství Třetí říše nepatří mezi historické jistoty a že se blíží konec. Muž, který kdysi snil o osvobození Československa, nyní sledoval rozpad říše, které zaprodal svou budoucnost. Když válka skončila, nepokusil se zmizet do Jižní Ameriky ani se neschoval pod falešnou identitou mezi poražené Němce. Přihlásil se úřadům a čekal na svůj osud. Možná už tehdy věděl, že žádný jiný konec neexistuje. Proces s ním se stal jednou z nejsledovanějších událostí poválečného Československa. Veřejnost nechtěla slyšet vysvětlení o strachu ani psychickém zhroucení. Chtěla vidět zrádce na lavici obžalovaných. A zrádce také dostala. Soudci před sebou neměli jen člověka, který udal své druhy. Měli před sebou symbol jedné z největších ran, které český odboj během války utrpěl. V dubnu 1947 skončil na šibenici v pankrácké věznici. Bylo mu pouhých pětatřicet let. Jeho pád byl o to trpčí, že pět milionů korun, kvůli nimž je dodnes připomínán, mu nakonec nepřinesly nic. Ani bezpečí, ani respekt, ani nový život. Zůstaly po nich jen účty, vypité lahve a pověst člověka, kterému nedůvěřovali ani ti, kterým sloužil. Nacisté mu sice zaplatili, ale nikdy ho nepřijali mezi sebe. Pro odboj byl zrádcem, pro Němce užitečným nástrojem a pro většinu společnosti člověkem, který prodal vlastní čest za balík bankovek. Tím však jeho příběh neskončil. Na rozdíl od většiny lidí své generace přežil ve slovníku. Dodnes se o někom, kdo zradí vlastní lidi, říká, že udělal Čurdu. To je možná nejtvrdší rozsudek ze všech. Hrdinové mají sochy, pomníky a názvy ulic. Jan Kubiš a Jozef Gabčík dostali místo v učebnicích, památnících a historické paměti národa. Karel Čurda dostal šibenici a nesmrtelnost, o kterou nikdo nestojí. Stal se symbolem lidského selhání. A právě proto fascinuje historiky i veřejnost dodnes. Nebyl totiž obyčejným zrádcem. Byl člověkem, který se nejprve dobrovolně zařadil mezi hrdiny a teprve potom se rozhodl z jejich příběhu vystoupit tím nejhorším možným způsobem. V českých dějinách najdeme mnoho kontroverzních osobností, ale jen málokdo dokázal během několika dnů urazit tak dlouhou cestu od vlastence k symbolu zrady jako právě Karel Čurda. A možná právě proto jeho příběh ani po více než osmdesáti letech nezmizel v archivech. Není to jen příběh jednoho člověka. Je to příběh otázky, kterou si lidé pokládají dodnes. Kde přesně leží hranice mezi strachem a zradou a kolik musí člověk dostat zaplaceno za to, aby prodal vlastní svědomí.
Další články najdete na https://www.historiezabavne.cz Zdroj obrázků: Wikimedia Commons – public domain / volně šiřitelný historický materiál. Text a úprava: Vladimír Dlouhý. https://commons.wikimedia.org/
Související články
České zeměNejslavnější český podvodník prodal Karlštejn, sloužil nacistům a nakonec dožil jako malíř v Itálii.
České zeměSvatováclavská rota. Český pokus bojovat za Hitlera skončil dřív, než pořádně začal
stoletíKousek od Prahy vznikl za druhé světové války jeden z největších výcvikových prostorů Waffen SS v Evropě
Vladimír Dlouhý
Historie, která se dá číst i bez učebnice.
Příběhy lidí, válek, zbraní, dynastií a zapomenutých událostí.
