Jeannie Rousseau. Špionka, která přiměla mladé německé důstojníky prozradit nejstřeženější tajemství Třetí říše, kde se vyrábějí rakety V1 a V2.

Poslech článku

0:00 / 0:00 odhad

Hlasitost

Průběh čtení

0:00

0 %

Rychlost:

České předčítání hlasem vašeho zařízení.

Něžná tlumočnice, kterou němci podcenili

Když se řekne špion druhé světové války, tak si většina lidí představí muže v klobouku, kufřík plný tajných dokumentů, jed v peru nebo přestřelku v temné uličce. Jeannie Rousseau připomínala ale spíše něžnou studentku, co právě míří na univerzitní přednášku než protřelého špiona. Elegantní mladá Francouzka z dobré rodiny, dcera diplomata, vzdělaná v Paříži i Ženevě s perfektní němčinou a vystupováním klamala tělem, které odzbrojovalo. Na první pohled nepůsobila jako někdo, kdo by mohl ovlivnit průběh války a právě v tom spočívala její největší zbraň. Nacisté ji zcela podceňovali, viděli v ní jen hezkou a inteligentní překladatelku. Neviděli špiona, který si do paměti ukládal jejich tajemství s přesností účetního kontrolujícího daňové přiznání. Když Němci v roce 1940 obsadili Francii, bylo Jeannie něco přes dvacet let. Pracovala jako tlumočnice v Bretani a každý den se pohybovala mezi vysokými německými důstojníky. Seděla s nimi u stolů, překládala rozhovory a poslouchala. Hlavně poslouchala. Důstojníci se cítili důležitě, rádi se před ní chlubili a stejně jako mnoho mužů v uniformě trpěli přesvědčením, že když mluví s mladou ženou, nemusí si dávat pozor na jazyk což byla chyba, protože Jeannie měla mimořádný talent na zapamatování detailů. Nebyla to fotografická paměť v hollywoodském smyslu slova, ale schopnost zapamatovat si čísla, technické údaje, jména i celé rozhovory tak přesně, že je později dokázala téměř doslova zopakovat. V roce 1941 ji sice zatklo Gestapo a několik dní vyslýchalo, ale paradoxně ji zachránili právě němečtí důstojníci, kteří ji znali a považovali za naprosto neškodnou. Obhajovali ji tak přesvědčivě, že byla propuštěna. Kdyby tehdy věděli, koho vlastně pouštějí na svobodu, nejspíš by později pořádně tloukli hlavou o stůl.

Druidi, důstojníci a informace o tajných zbraních

Po přesunu do Paříže se spojila s odbojovou sítí Druidi pod krycím jménem Amniarix. Její metoda byla geniálně jednoduchá. Nepředstírala, že ví hodně. Naopak. Když němečtí důstojníci začali mluvit o nových zbraních nebo vojenských projektech, tvářila se nevěřícně. Říkala, že tomu nerozumí. Že to přece není možné. Že si určitě dělají legraci. A právě tím je provokovala. Pro řadu mužů je totiž jednou z největších radostí možnost vysvětlovat ostatním, jak věci fungují a když jim Jeannie řekla, že něčemu nevěří, okamžitě spustili přednášku. Vysvětlovali, kreslili náčrty a opravovali její údajné omyly. Jeannie přitom jen poslouchala a ukládala si informace do hlavy. V roce 1943 se jí tak podařilo získat údaje o tajném výzkumném středisku v Peenemünde, kde Němci vyvíjeli své zázračné zbraně V1 a V2. Jeden z důstojníků jí dokonce ukázal technické nákresy a začal vysvětlovat konstrukci nových raket. V místnosti plné sebevědomých mužů stála žena, která předstírala neznalost, zatímco si v hlavě zapisovala každé číslo, každý rozměr a každý detail. Informace putovaly přes odboj až do Londýna k britskému analytikovi Reginaldu Victoru Jonesovi. Následovala operace Hydra. V noci ze 17. na 18. srpna 1943 vzlétlo více než 600 bombardérů RAF a zaútočilo na Peenemünde. Útok zabil řadu odborníků, poškodil zařízení a zpomalil vývoj raket V1 a V2 nejméně o několik měsíců. Může se to zdát málo. Jenže každý měsíc zdržení znamenal tisíce zachráněných životů. Přesto později rakety V1 a V2 zabily v Británii více než devět tisíc civilistů. Bez informací získaných Jeannie Rousseau by byla tato čísla pravděpodobně mnohem vyšší.

V1 a V2: tajemství, které putovalo ke spojencům

Jeannie pokračovala dál. Cestovala, poslouchala, sbírala informace a předávala je Spojencům. Britové jí začali říkat lidský magnetofon. Nebylo to kvůli technice. Bylo to kvůli její hlavě. Dokázala si zapamatovat údaje, které by většina lidí zapomněla ještě před dezertem. Roku 1944 měla být evakuována do Británie, ale operace selhala. Krytí padlo a Gestapo ji zatklo. Tentokrát už žádní přátelští důstojníci nepomohli. Byla deportována do koncentračního tábora Ravensbrück a svět salonů, diplomatických recepcí a důstojnických kanceláří pro ní tak zcela zmizel. Nahradily jej hlad, nemoci, bití a každodenní boj o přežití. Ravensbrückem prošlo kolem 130 tisíc žen a desítky tisíc z nich zde zemřely. Jeannie onemocněla tyfem a přežila jen o vlásek. Přesto během výslechů nic neprozradila. Ani ve chvíli, kdy šlo doslova o život. V roce 1945 ji zachránila akce Švédského červeného kříže známá jako Bílé autobusy. Po válce obdržela nejvyšší francouzská vyznamenání včetně Řádu čestné legie a Croix de Guerre. Na rozdíl od mnoha jiných válečných hrdinů se však nesnažila stát celebritou. Nepotřebovala přednášková turné ani vlastní film. Žila klidně a o své minulosti mluvila jen zřídka. Zemřela v roce 2017 ve věku 98 let. Její příběh připomíná jednu důležitou věc. Ne všechny války vyhrávají tanky, bombardéry nebo armády. Někdy stačí trpělivost, inteligence a schopnost nechat protivníka mluvit déle, než je pro něj zdravé. Nacisté viděli elegantní překladatelku. Ve skutečnosti seděli naproti ženě, která jim úsměvem otevřela pusu a pak jejich vlastní slova proměnila ve spojenecké bombardéry nad Peenemünde.

Další články najdete na https://www.historiezabavne.cz/ Zdroj historických obrázků: Wikimedia Commons. Text a úprava: Vladimír Dlouhý. https://commons.wikimedia.org/