Největší koloniální trapas Británie. Zulové vymazali vojáky jejího veličenstva jen s oštěpy a štíty
České předčítání hlasem vašeho zařízení.
Britské impérium vstoupilo do války plné sebevědomí
Britskozulská válka z roku 1879 ukázala, že i nejmocnější říše světa může dostat bolestivou lekci. Britské impérium bylo v 19. století něco jako sebevědomý šampion, který už vyhrál tolik zápasů, že si začal myslet, že soupeře nemusí brát vážně. Británie ovládala obrovská území na několika kontinentech, její lodě křižovaly světové oceány a červené uniformy britských vojáků byly symbolem koloniální moci, před kterou se ostatní národy skláněly v poslušnosti. Když v lednu 1879 britská armáda vstoupila do Zulského království v jižní Africe, většina důstojníků očekávala krátkou a vcelku nudnou vojenskou speciální operaci. Jenže na druhé straně nestál bezradný dav domorodců, ale jeden z nejlépe organizovaných národů celé jižní Afriky. Zulové navazovali na vojenské reformy legendárního krále Šaky, který vytvořil disciplinovanou armádu schopnou rychlých přesunů a koordinovaných útoků. Britové měli moderní pušky Martini Henry, dělostřelectvo i logistické zázemí největší světové velmoci. Zulové měli především odhodlání, výcvik a zkušenosti získané v mnoha konfliktech. Britské velení sebevědomě věřilo, že technologická převaha rozhodne vše. Právě tato víra se měla během několika dnů změnit v jednu z největších vojenských ostud viktoriánské éry. Kořeny války přitom nespočívaly jen v bojích samotných. Britové usilovali o sjednocení jižní Afriky pod svou kontrolou a nezávislé Zulské království jim v tom překáželo. Králi Cetshwayovi bylo předloženo ultimátum s požadavky, které prakticky nemohl přijmout. Když je odmítl, dostali Britové záminku k invazi. V Londýně se očekávalo rychlé vítězství. Místo něj však přišel šok, který otřásl celým impériem.
Isandlwana: oštěpy a štíty proti moderním puškám
Zlom přišel 22. ledna 1879 u Isandlwany. Britský generál Lord Chelmsford udělal osudovou chybu, když rozdělil své síly a ponechal hlavní tábor prakticky bez ochrany. Ještě horší bylo, že Britové vůbec netušili, jak velká armáda se proti nim blíží. Z okolních kopců se na ně valilo téměř dvacet tisíc zulských bojovníků připravených použít svou obávanou taktiku „rohů býka“. Zatímco střed jejich armády zaměstnal nepřítele čelním útokem, obě křídla se rozeběhla kolem britských pozic a postupně je začala svírat do smrtící pasti. Britské pušky Martini Henry sice kosily útočníky po stovkách, jenže Zulové se nezastavovali. Jakmile překonali otevřený prostor a dostali se na dosah svých oštěpů, proměnila se bitva v krvavý boj muže proti muži. Oštěpy a štíty narazily na bodáky a moderní výzbroj a britská obrana se začala hroutit. Docházela munice, jednotky ztrácely spojení a obklíčení se postupně uzavíralo. Když bylo po všem, zůstalo na bojišti více než třináct set mrtvých britských a koloniálních vojáků. Šlo o jednu z největších koloniálních porážek v dějinách Britského impéria. Samotná bitva se odehrála v lednu, ale zpráva o katastrofě dorazila do Británie až začátkem února. Když se její rozsah stal známým, Londýn zachvátil šok. Deník The Times psal o katastrofě, která otřásla důvěrou veřejnosti v armádu, Illustrated London News přinášel první kresby z bojiště a další noviny hledaly viníky mezi veliteli celé operace. Britská veřejnost jen těžko chápala, jak mohla armáda největší světové velmoci utrpět tak zdrcující porážku od bojovníků vyzbrojených převážně oštěpy a štíty. Ve stejný den se však odehrál i příběh, který pomohl zachránit britskou prestiž. U Rorkeova brodu se přibližně sto padesát vojáků ubránilo útokům několika tisíc Zulů. Celonoční obrana malé misijní stanice se rychle proměnila v legendu a britský tisk z ní udělal symbol odvahy, disciplíny a odporu proti zdánlivě nepřekonatelné přesile. Zatímco o Isandlwaně se psalo jako o národní pohromě, obránci Rorkeova brodu se stali hrdiny, kteří pomohli impériu zachovat si tvář.
Ulundi a konec samostatného zulského království
Přes počáteční triumf neměli Zulové proti průmyslové síle impéria dlouhodobou šanci. Británie poslala další vojáky, více dělostřelectva i zásob. Nové velení se poučilo z předchozích chyb, opevňovalo tábory a postupovalo mnohem opatrněji. Rozhodující střet přišel v červenci 1879 u Ulundi. Tentokrát Britové vytvořili obranný čtverec krytý děly a kulomety Gatling. Když se zulské pluky rozběhly do útoku, narazily na soustředěnou palbu, která je kosila po stovkách ještě před kontaktem s nepřítelem. Bitva znamenala konec války i konec samostatného Zulského království. Král Cetshwayo byl sesazen, země rozdělena a tradiční mocenský systém rozbit. Britská správa přinesla nové obchodní vazby, silnice a zapojení do imperiální ekonomiky, ale také daně, zásahy do tradičního života a postupnou ztrátu nezávislosti. Britskozulská válka tak zůstává fascinujícím střetem dvou světů. Na jedné straně stála největší světová velmoc přesvědčená o své neporazitelnosti, na druhé národ odhodlaný bránit svou zemi za každou cenu. Isandlwana připomněla, že podcenění protivníka se může krutě vymstít, zatímco Ulundi ukázala, jak obrovskou výhodu představovala průmyslová technologie 19. století. Právě proto je tato válka dodnes připomínána jako jeden z nejdramatičtějších koloniálních konfliktů své doby.
Další články najdete na https://www.historiezabavne.cz Zdroj obrázků: Wikimedia Commons – public domain / volně šiřitelný historický materiál. Text a úprava: Vladimír Dlouhý. https://commons.wikimedia.org/
Související články
NovověkOpiové války. Když Británie vedla válku za právo prodávat drogy a donutila Čínu otevřít své přístavy.
NovověkNapoleon byl prcek? Britové prodali světu jednu z největších fake news a my jim to baštíme už dvě stě let
JaponskoČerné lodě zničily dvousetletou izolaci Japonska a naplnily největší obavy šógunátu před kolonialismem evropských mocností.
Vladimír Dlouhý
Historie, která se dá číst i bez učebnice.
Příběhy lidí, válek, zbraní, dynastií a zapomenutých událostí.
